Napětí mezi Čínou, Tchaj-wanem a USA
Od té doby, co šéfka Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiová navštívila Tchaj-wan, znovu naplno vypuklo vojenské napětí mezi pevninskou Čínou a de facto nezávislým demokratickým ostrovem, jehož území si asijský gigant nárokuje. Co však nevraživost mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem – rovněž známým jako Čínská republika – způsobilo? Pro pochopení celého sporu je třeba se vrátit do 20. století. Dva nesmiřitelné rivaly navždy rozdělila občanská válka i vlivy okolních mocností.
Čína, plným názvem Čínská lidová republika, je ekonomickou velmocí a nejlidnatějším státem světa s totalitním režimem a vedoucí úlohou komunistické strany, což jí garantuje čínská ústava. Stát oficiálně vznikl v roce 1949. Tehdy komunisté definitivně zvítězili v občanské válce nad vládou Čínské republiky, jejíž reprezentace se přesunula na nedaleký ostrov Tchaj-wan.
Z jakého důvodu však ke zmíněnému konfliktu došlo? A proč ještě dnes pevninská Čína při pomyšlení na existenci de facto nezávislého demokratického státu ležícího na ostrově Tchaj-wan zuří doběla a ostře vyhrožuje při jakékoliv návštěvě představitelů Západu?
Původ napětí mezi dvěma stranami, které dříve tvořily jeden stát, pochází již z období před druhou světovou válkou. Čínská republika vznikla v roce 1912, když Číňané svrhli poslední císařskou dynastii Aisin Gioro, čímž ukončili zhruba pět tisíc let trvající monarchii na svém území.
Nutno podotknout, že od té doby byla politická situace v zemi velmi nestabilní. Hned v roce 1912 se k moci dostala Čínská národní strana, známá též jako Kuomintang. I kvůli neshodám mezi tamním parlamentem a prezidentským úřadem došlo v první fázi dějin Čínské republiky k několika povstáním i pokusům o obnovení císařství, což zemi značně rozdělilo.
Vojenští vůdci získávali ve svých oblastech stále větší moc. Značně nesjednocenou Čínu tak ovládaly různé regionální vojenské skupiny. Kuomintang se několikrát pokusil zemi opět sjednotit a zavést vládu jedné strany. V roce 1924 dokonce ve snaze získat podporu Sovětského svazu vstoupil do aliance s Čínskou komunistickou stranou, která vznikla teprve tři roky předtím. Už tehdy sovětský vůdce Josif Stalin čínské komunisty masivně podporoval.
První fáze občanské války
Svrhnout takzvané severní militaristy se Kuomintangu povedlo až v roce 1928, kdy obsadil i Peking. Brzy byla většina východní Číny pod kontrolou centrální vlády v Nankingu, která získala mezinárodní uznání jako jediná legitimní vláda Číny. Už v té době stál v čele Kuomintangu generál Čankajšek.
Rok před tím, tedy v roce 1927, se ale rozpadla aliance s komunisty, když Čankajšek nechal při takzvaném Šanghajském masakru zlikvidovat odborové předáky, některé představitele komunistů či levicové aktivisty. To komunistickou stranu přimělo k otevřenému vojenskému odporu, což odstartovalo počátek čínské občanské války.
Komunisté podnikali nespočet povstání především v menších obcích, aby si získali náklonnost venkovského obyvatelstva. V tom se výrazně angažoval i budoucí čínský vůdce Mao Ce-tung. Brutální deset let trvající boje mezi oběma stranami částečně pozastavila masivní japonská invaze do Číny v roce 1937.
Mír, nebo spíš symbolické divadlo?
Japonsko využívalo politickou nestabilitu v Číně k vlastnímu prospěchu už řadu let. V roce 1931 vtrhli Japonci do Mandžuska, kde po zhruba pěti měsících bojů vyhlásili svůj loutkový stát. I přes obrovskou hrozbu, jakou Japonci tehdy představovali, Čankajšek spojení s komunisty odmítal. Mao Ce-tunga totiž považoval za ještě větší zlo.
Příměří s komunisty uzavřel nuceně až rok před definitvním vypuknutím japonské invaze do Číny. Přestože Kuomintang a čínští komunisté oficiálně válčili proti Japonsku bok po boku, šlo o spojenectví spíše symbolické. Komunisté se konvenčním bojům s Japonci z velké části vyhýbali a vedli převážně partyzánský odpor. Navíc na územích, která zrovna neokupovalo Japonsko, nadále soupeřili o moc s Kuomintangem.
Obrovské napětí mezi oběma stranami se během druhé světové války snažily klidnit Spojené státy i Sovětský svaz. Obecně lze konstatovat, že vývoj čínsko-japonské války výrazně posílil postavení čínských komunistů. Jejich taktika guerillové války jim navíc získala obrovskou podporu u venkovského obyvatelstva. Čínskou vládu naopak boj s Japonskem značně oslabil.
Dlouhé roky válčení Číňany naprosto zdevastovaly. Po roce 1945, kdy Japonsko (jako poslední člen Osy) kapitulovalo, začal Stalin okamžitě podnikat nezbytné kroky, aby Mao Ce-tung mohl ovládnout celou Čínu. Mimo jiné usiloval o to, aby japonské zbraně z Mandžuska zabavené Rudou armádou získali právě čínští komunisté.
Druhá fáze a komunistická revoluce
Příměří mezi Čankajškem a Mao Ce-tungem definitivně skončilo v roce 1946. Tehdy se občanská válka mezi komunisty a Kuomintangem znovu rozhořela. Trvala pouhé tři roky a je rovněž známá jako čínská komunistická revoluce, což napovídá výsledku konfliktu.
V roce 1949 Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku s hlavním městem v Pekingu. Čankajšek se zhruba dvěma miliony vojáků a dalšími šesti miliony civilistů opustil pevninskou Čínu a odjel na Tchaj-wan. Později prohlásil Tchaj-pej za dočasné hlavní město Čínské republiky a dál považoval svou vládu v případě Číny za jedinou legitimní.
Většina pozorovatelů předpokládala, že Čankajškova vláda padne krátce po brzké invazi komunistů na Tchaj-wan. Souhra okolností však vedla k tomu, že se tak nakonec nestalo. Spojené státy nejprve hodlaly nechat Tchaj-wan komunistické Číně napospas. Vše ale změnila korejská válka, která vypukla v roce 1950. Zvítězila americká potřeba mít Tchaj-wan na své straně.
Tehdejší prezident USA Harry Truman proto ještě ten samý rok vyslal do Tchajwanského průlivu 7. flotilu amerického námořnictva, aby ostrov bránila před eventuálním čínským útokem. V roce 1955 zástupci USA a Tchaj-wanu podepsali smlouvu o vzájemné obraně.
Vzápětí americký Senát schválil rezoluci, podle níž může americký prezident rozhodnout o jakémkoli vojenském kroku k obraně Tchaj-wanu, a to bez nutnosti schválení parlamentem. V roce 1958 Američané rovněž poskytli raketové systémy protivzdušné obrany, což suverenitu ostrova značně posílilo. Na spojenectví s USA Tchaj-wan značně spoléhá i dnes.
Diplomatické šarády
Spojeným státům vyhovovalo členství Tchaj-wanu v OSN, v němž ostrov jako zakládající člen na rozdíl od Číny až do začátku 70. let zastupoval Číňany. Jelikož se Sovětský svaz na protest proti tomu dlouho neúčastnil hlasování v Radě bezpečnosti OSN, de facto tím umožnil vojenský zásah vojsk OSN v Jižní Koreji proti Severokorejcům podporovaným komunistickou Čínou a SSSR.
Diplomatická situace se výrazně změnila během 70. let, kdy Spojené státy navázaly oficiální vztahy s pevninskou Čínou, která v roce 1971 nahradila Tchaj-wan v OSN i Radě bezpečnosti. V důsledku enormního čínského mezinárodního nátlaku navíc Tchaj-wan dlouhodobě trpí v případě oficiálních diplomatických vztahů.
Nezávislost ostrova v současnosti uznává pouze 14 států. Z evropských zemí je to pouze Vatikán, jinak jde především o země ze Střední Ameriky a menší ostrovní státy. Přesto Tchaj-wan udržuje neoficiální diplomatické i obchodní vztahy s většinou vyspělých států či nadnárodních uskupení, a to včetně Evropské unie.
Země Západu láká mimo jiné vyspělou ekonomikou, obchodními příležitostmi i liberální demokracií. Po smrti diktátora Čankajška v roce 1975 si země během 80. let postupně prošla demokratizačními reformami. V současnosti na Tchaj-wanu existuje systém zastupitelské demokracie a poloprezidentské republiky.
Naproti tomu Mao Ce-tung je kvůli svým hospodářským, politickým i kulturním reformám z 50. a 60. let a násilnému potlačení veškeré opozice považován za jednoho z nejzrůdnějších diktátorů všech dob. Podle některých statistik je zodpovědný za smrt více lidí než Adolf Hitler a Josif Stalin dohromady.
I když pevninská Čína svou ekonomiku během posledních dekád výrazně přetransformovala na tržní hospodářství, její současný režim ani zdaleka nelze označit za demokratický. Podle mnoha historiků současná Čínská lidová republika paradoxně odpovídá představám Čankajška mnohem více než snům svého zakladatele Mao Ce-tunga.
