Christiane Amanpourová (snímek z roku 2008)
Jednou z nejvýraznějších tváří CNN je už několik dekád žena s iránskými a anglickými kořeny, která jako reportérka v terénu informovala o íránsko-irácké válce, pádu železné opony a Berlínské zdi, válkách v bývalé Jugoslávii i v Zálivu, zřícení newyorkských dvojčat nebo soudu se Saddámem Hussainem. Proslula nejen reportážemi z terénu, ale i rozhovory se světovými státníky – seznam politiků, které zpovídala, jí může závidět většina novinářů.
Jako první zahraniční korespondentka pořídila Christiane Amanpourová po teroristických útocích z 11. září 2001 rozhovor s britským premiérem Tony Blairem, před kameru dostala třeba i pakistánského prezidenta Parvíze Mušarafa či afgánského prezidenta Hamída Karzáího. Dva státníci, jimž osud nepřipravil zrovna nejšťastnější závěr života, dokonce poskytli Amanpourové svůj vůbec poslední zásadní novinářský rozhovor – s lídrem Libye Muammarem Kaddáfím mluvila nedlouho před jeho smrtí a s egyptským prezidentem Husním Mubárakem těsně před jeho sesazením. Jejím otázkám čelili i Jacques Chirac, Hillary Clintonová, Emmanuel Macron, Angela Merkelová, Nicolas Maduro, John Kerry, dalajláma, ale třeba i hollywoodské hvězdy jako Angelina Jolie, Tom Hanks nebo Meryl Streepová.
Někdy nelze zůstat neutrální
Christiane Amanpourová se narodila britské křesťance a íránskému muslimovi spřízněnému s někdejší královskou rodinou v roce 1958 v Londýně, podstatnou část svého dětství ale strávila v Íránu, díky čemuž mluví dodnes plynule persky. Její strýcem byl generál Nader Jahanbani, dlouholetý velitel íránského letectva, kterého v roce 1979 popravili islámští revolucionáři. Do školy začala malá Christiane chodit v Teheránu, v jedenácti letech jí ale rodiče poslali zpět do Anglie, kde postupně navštěvovala několik různých škol, včetně jedné římskokatolické. Univerzitní vzdělání už Amanpourová získávala na americké půdě – vystudovala novinařinu na University of Rhode Island. Během studií si vydělávala nejen psaním, ale i jako šikovná grafická designérka.
„Věřím, že dobrá televizní novinařina může z našeho světa udělat lepší místo k životu.“ – Christiane Amanpourová
Do CNN nastoupila po studiích v roce 1983. Netrvalo to dlouho a z řadové asistentky postupně vypracovala na reportérku a později i na zahraniční korespondentku. Svým odvážným a nekompromisním přístupem si získala oblibu publika i respekt významných osobností, s nimiž vedla rozhovory. První zásadní reportérské zkušenosti získávala v Irácko-íránské válce, načež byla v roce 1986 „odvelena“ do východoevropského komunistického bloku, odkud americké diváky informovala i o pádu železné opony (tehdy už pracovala převážně v redakci ve Frankfurtu nad Mohanem).
V devadesátých letech se Christiane Amanpourová proslavila jako válečná reportérka. Svým divákům zprostředkovala utrpení civilistů při válkách v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii. Při obléhání Sarajeva odhalila Američanům brutalitu války mapováním každodenních tragédií místních obyvatel, masakrů a genocidy. Mnozí jí tehdy kritizovali za to, že odhodila principy novinářské nestranosti a ve svých reportážích se staví na stranu bosenských muslimů. Amanpourová. To reportérka nevyvracela a své pocity popsala jedním se svých legendárních výroků: „Existují určité situace, ve kterých člověk prostě nemůže zůstat neutrální, protože pokud jste neutrální, stáváte se spoluviníkem. Objektivita neznamená přistupovat ke všem stranám (konfliktu) stejně, znamená vyslechnout si všechny strany.“
Zpovídala i Babiše
Mapování osudu civilistů se Amanpourová ve značné míře věnovala i při americké invazi v Iráku v roce 2003. Byla také exkluzivní reportérkou ze soudu se Saddámem Hussainem, při němž si bývalý diktátor v řetězech vyslechl svůj ortel smrti za zločiny proti lidskosti. Christiane Amanpourová při mapování válek a konfliktů s mikrofonem popisovala v terénu například i události v Afganistánu, Izraeli a Palestině, Somálsku nebo ve Rwandě. Ve svých reportážích se věnovala i hurikánu Katrina v roce 2005, ničivému zemětřesení na Haity v roce 2010 nebo tsunami v Japonsku v roce 2011.
„Při genocidě nemůžete být nestranní. Nemůžete říct: ,No jo, tenhle chlapec byl střelen do hlavy a zavražděn v obléhaném Sarajevu. A ten týpek, co stojí támhle, ho zastřelil. Ale možná byl jen naštvaný, protože se pohádal se svou ženou.‘ V takové situaci není místo pro nestrannost, musíte říkat pravdu.“ – Christiane Amanpourová
Dlouholetým tématem Christiane Amanpourové je i občanská válka v Sýrii. V roce 2014 to byla právě ona, kdo vypustil do světa materiály odhalující systematické mučení vězňů syrskými vládními silami. Za vlažný přístup vůči Asadově režimu kritizovala administrativu amerického prezidenta Barracka Obamy. A ruského premiéra Dmitrije Medveděva s nashromážděnými důkazy přímo konfrontovala a vyzvala ho, aby se omluvil za to, že jeho vláda Asadův režim podporuje.
V roce 2009 spustila CNN pravidelný pořad nazvaný jednoduše Amanpour, do kterého si jeho moderátorka zve pětkrát týdně významné politiky a další osobnosti. Jedna perlička: Krom mnoha výše zmíněných světových státníků pořídila Amanpourová v roce 2017 i rozhovor s českým premiérem Andrejem Babišem.
K tématu
Krom své novinářské práce se Christiane Amanpourová dlouhodobě věnuje i lidskoprávním aktivitám, výrazně se angažovala například v kampani, která usilovala o propuštění 276 nigerijských školaček unesených teroristickou skupinou Boko Haram. Věnuje se i iniciativám usilujícím o lepší ochranu novinářů a jejich práv. Amanpourová je nositelkou mnoha prestižních ocenění, za svou novinářskou práci získala krom mnoha jiných už i jedenáct cen Emmy. Je například také čestnou občankou Sarajeva nebo ambasadorkou dobré vůle UNESCO. Jako epizodní herečka se objevila i v seriálu Gilmorova děvčata a v několika filmech, třeba Růžový panter 2 nebo Iron Man 2 – ve všech ztvárnila sama sebe.
Christiane Amanpourová byla dvacet let vdaná za Jamese Rubina, politika židovského původu, který působil na vysokých postech v administrativách prezidentů Billa Clintona a Barracka Obamy. S Rubinem se rozvedla v roce 2018, mají spolu syna Dariuse, který se narodil v roce 2000.
