Během svého života herec Josef Abrhám poskytl jen minimum rozhovorů, když už se ale rozpovídal, býval velmi upřímný a otevřený. Neměl problém odpovídat i na choulostivé otázky ohledně stárnutí a smrti. V souvislosti s tím, co po smrti své milované manželky Libuše Šafránkové nyní prožívá, běhá z jeho vět mráz po zádech.
Před osmi lety u příležitosti jednoho ze svých posledních filmů Přijde letos Ježíšek?, v němž si zahrál i se svou manželkou Libuší Šafránkovou, poskytl několik interview. Bylo mu čtyřiasedmdesát a byl ve skvělé kondici. Jak tehdy prozradil, na boj proti stárnutí a všemu zlému, co toto období s sebou přináší, má svůj vlastní recept.
„Člověk zůstává víceméně pořád stejný. Samozřejmě zpětně vidím, kolik hrozivých chyb a naivních blbostí jsem udělal. Od puberty i před pubertou. Jaké extrémní názory k nesnesení a na facku jsem měl. Jak jsem byl zaťatej. Prožil jsem toho tolik... V mém případě je můj ročník výroby už bohužel vražedný. Když je mi psychicky opravdu zle, úplně nejhůř, když už to nejde dál, tak osvobozující je rezignace. Musíte se zachránit sám, usilovat o ni i s nasazením života, jinak vás ta negace zahubí. Není to cynismus, je to obrana a posila. Díky rezignaci znovu naberete síly a nahodí se zpátky ten řemen,“ svěřil se Abrhám s tím, že se snaží poslouchat své tělo.
„Pozor na něj. Může se i pomstít. V těle máte takzvaný Staphylococcus aureus, když ho máte moc, umřete, když ho nemáte, také umřete. Je tam v rovnováze a číhá. Jak je tělo oslabené, tak se negace probudí ve všem,“ přiblížil svůj pohled na věc.
Usnout a neprobudit se. Takový odchod by si přál
Ze smrti prý obavy nemá, přirovnal ji ke stavu, kdy člověk spí a nevnímá. „Těch osm hodin, co v noci spíme, se dostáváme do jiné formy existence. Já nevím, kde je ten pravý život. Možná, že je právě v tom snu, těch osm hodin, kdy o sobě nevíte a tělo si mezitím dělá pořádek. Klidně se ale může stát, že už se ráno nemusíte probudit. Někdy bych byl za to i docela rád. Zůstat navěky v některém snu. To by nebyl špatný odchod,“ nastínil herec.
Řekl také, že se myšlenkami čím dál častěji vrací ke svým předkům. „Můj děda byl evangelický farář a spisovatel, druhý děda cihlář, který měl s Baťou velký podnik, velmi schopný chlap... Otec krásně zpíval, matka měla skvělý talent, teta byla národní umělkyně přes krajky. Máme v rodině takové genetické vybavení a já jsem toho výsledek. Snažím se jim nedělat ostudu, abych jim to nezkazil,“ prozradil skromně.