Ústřední postavou bolševického převratu v Rusku se stal Vladimir Iljič Lenin. Zdroj: Profimedia.cz
Rusko, podzim 1917. Vladimír Iljič Lenin (vlastním jménem Uljanov) se pokusil využít prvních svobodných voleb přichystaných už prozatímní vládou, ale pohořel na celé čáře. Jeho bolševici dostali o polovinu hlasů méně než eseři. Lenin, vůdce bolševiků, se po třech měsících přestal skrývat ve Finsku a vrátil se do Petrohradu. Rozhodl se zahájit povstání, které mělo změnit osud poloviny naší planety.
Večer 7. listopadu obsadili bolševici elektrárny, mosty, pošty a další strategická místa v hlavním městě Ruska. Posledním útočištěm prozatímní vlády umírněného socialisty A. F. Kerenského zůstalo bývalé carské sídlo, Zimní palác. Začal převrat, který vešel do dějin jako VŘSR aneb Velká říjnová socialistická revoluce.
Lenin. Ten, který za miliony německých zlatých zařídil ruský státní převrat
Před 150 lety se narodil Vladimir Iljič Uljanov, později známější pod jménem Lenin, jenž se stal symbolem bolševické revoluce v Rusku. Lenin však byl nejen srdcařem socialismu, ale také velkým pragmatikem. Ruský státní převrat zosnoval v žoldu německého kapitálu. Někdejšího vůdce bolševiků Rusové, ale i starší občané bývalého Sovětského svazu, dodnes vnímají jako jednu z největších osobností své historie.
Zimní palác chránil jen jeden ženský prapor a dobrovolníci. Hladovějící vojáci totiž posádku opustili a šli shánět jídlo. Filmy a jiná díla vyobrazující útok na Zimní palác jako krutou bitvu jsou jen propagandou, která měla za cíl bolševiky ukázat jako chrabré bojovníky nastavující svou hruď za blaho národa. Většina petrohradského povstání se totiž obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně klidného chodu metropole. Odhaduje se, že na straně útočníků padlo pět námořníků a jeden voják, obránci nehlásili oběti žádné.
Naproti tomu z křižníku Aurora se skutečně střílelo. Rudí námořníci z něho v devět hodin večer v přístavu vypálili slepý náboj – šlo o domluvený signál k útoku na Zimní palác. V něm bolševici pozatýkali členy prozatímní vlády s výjimkou Krenského, kterému se podařilo uprchnout do Spojených států. Tam zůstal po dlouhou dobu v exilu.
Prohrané volby? Žádný problém
Moc v Rusku převzal Lenin a sestavil novou vládu. Protože nechtěl používat buržoazní tituly, nahradil slovo „ministr“ termínem „lidový komisař“. Svému souputníku, intelektuálovi Lvu Davidoviči Trockému, nabídl post komisaře pro vnitřní záležitosti, ten to ale odmítl s tím, že není moudré dát nepřátelům revoluce do ruky další zbraň v podobě jeho židovského původu. Nakonec se Trockij stal komisařem pro zahraniční záležitosti.
Do ministerské funkce nastoupila i žena, marxismem nadšená aristokratka Alexandra Kollontajová. V úřadu ale vydržela jen čtyři měsíce, aby se vrhla na dráhu diplomatky. Byla mezi světovými válkami vůbec první ruskou velvyslankyní v Norsku, Mexiku a Švédsku. V Leninově vládě se objevil také Josif Stalin, který se stal komisařem pro národnosti. Jeho úkolem bylo řídit volný pohyb v blízkosti hranic.
Úspěšné převzetí moci 7. listopadu ale Lenina paradoxně dostalo pod silný tlak. Na jedné straně to byla nutnost uzavřít mír s Německem, na straně druhé fakt, že prozatímní vláda před svým zatčením přichystala volby. Lenin se je rozhodl využít k legitimizaci své moci. První svobodné volby v ruské historii se konaly 25. listopadu 1917. Ze 703 mandátů jich bolševici získali jen 168 (23,5 % hlasů). Většinu získali umírněnější eseři (socialističtí agrárníci – 41 % hlasů, 380 mandátů).
Drtivá porážka bolševiků přiměla Lenina definitivně se přestat spoléhat na jakékoliv demokratické principy a postupy. Už 19. ledna 1918 konstituční shromáždění rozpustil, nastolil takzvanou diktaturu proletariátu a přislíbil beztřídní společnost. V praxi Lenin zakázal politické strany, zrušil svobodu projevu a právo na stávku. Všechny své levicové i pravicové protivníky označil za nepřátele lidu a kontrarevolucionáře. Znovuobnovení krátce předtím zrušeného trestu smrti pak dalo nové tajné policii Česka vedené Polákem Felixem Dzeržinským do rukou nástroj k likvidaci milionů lidí. Státní převrat byl dokonán.
Jak to všechno začalo
Je až ironické, že za změnou ruských politických poměrů stály německé peníze pro Německo se nepříznivým směrem vyvíjející první světová války. Proti němu totiž stálo silné Rusko, k jehož porážce by mohla politická nestabilita výrazně přispět. „Carské Rusko mohou porazit pruské bajonety a ruské dělnické pěsti.“ Těmito slovy vyzval ruský sociální demokrat Izrael Gelfand Německo přes jeho istanbulského velvyslance ke spolupráci na ruském státním převratu. Psal se leden 1915. Gelfland, který byl rovněž úspěšným podnikatelem využívajícím své obchodní zástupce jako agenty pro své politické cíle, sehrál v přípravě listopadového převratu roku 1917 klíčovou roli.
Vystupoval také pod krycím jménem Alexandr Parvus. Německé císařské vládě nabízel spojenectví. Jejich zájmy byly shodné. Gelfand chtěl svrhnout carskou vládu a Německo potřebovalo ruské impérium oslabit kvůli patové situaci na východní frontě v průběhu první světové války. Ta se pro Německo nevyvíjela dobře a vyhlídky byly o to horší, když se do konfliktu zapojily USA po boků států Dohody (Francie, Itálie a Velké Británie). Cílem Gelfanda a německé vlády bylo Rusko rozdrobit na několik jednotlivých států. Teď už jen zbývalo najít někoho, kdo by dokázal získat masy k rozhodné akci proti establishmentu. Gelfand si vzpomněl na svého starého známého, Vladimira Lenina. S ním se potkal už v roce 1900.
Kytice pro Lenina
Pro německé a Gelfandovy záměry to byl ideální kandidát. Jeho pověst zaťatého podrývače carského režimu a pravověrného marxisty ho totiž předcházela. Kvůli svým názorům skončil několikrát ve vězení nebo ve vyhnanství, včetně několikerého pobytu v Německu, ve Švýcarsku, Francii či Anglii. Kromě toho měl na kontě již jeden nezdařený pokus o puč z roku 1905.
Bylo tedy nutné dostat Lenina ze Švýcarska do Ruska. Na tom se už nějakou dobu pracovalo. Když si Gelfand s Berlínem plácl, na německé velvyslanectví v Bernu už docházelo několik dalších bolševiků pro instrukce. Byli mezi nimi například Estonci Alexandr Kesküla nebo Arthur Seifeldt. Právě Seifeldt fungoval mimo jiné jako finanční spojka mezi Německem a Leninem. Lenin peníze ochotně přijímal a cokoli za ně slíbil, to později i vykonal.
Když 16. dubna 1917 ráno překročil vlak s bolševickými emigranty ruskou hranici, nečekali na ně policisté se zatykači, jak se všichni obávali, ale soudruzi z Petrohradu s kyticí květů pro Lenina. K jeho překvapení byli bolševici, kteří zůstali v Rusku, pro pokračování války. Lenin je ale musel přesvědčit, že je třeba po uchopení moci nastolit mír – jak si přáli jeho sponzoři. O pět dní později tak mohl stockholmský rezident německé rozvědky do Berlína zatelegrafovat: „Leninův vstup do Ruska se zdařil. Pracuje přesně podle našich přání.“
