Vladimir Iljič Lenin. Revolucionář v žoldu německého kapitálu.
Před 150 lety se narodil Vladimir Iljič Uljanov, později známější pod jménem Lenin, jenž se stal symbolem bolševické revoluce v Rusku. Lenin však byl nejen srdcařem socialismu, ale také velkým pragmatikem. Ruský státní převrat zosnoval v žoldu německého kapitálu. Někdejšího vůdce bolševiků Rusové, ale i starší občané bývalého Sovětského svazu, dodnes vnímají jako jednu z největších osobností své historie.
Carské Rusko mohou porazit pruské bajonety a ruské dělnické pěsti. Těmito slovy vyzval ruský sociální demokrat Izrael Gelfand Německo přes jeho istanbulského velvyslance ke spolupráci na ruském státním převratu. Psal se leden 1915. Gelfland, který byl rovněž úspěšným podnikatelem využívajícím své obchodní zástupce jako agenty pro své politické cíle, sehrál v přípravě listopadového převratu roku 1917 klíčovou roli.
Vystupoval také pod krycím jménem Alexandr Parvus. Německé císařské vládě nabízel spojenectví. Jejich zájmy byly shodné. Gelfand chtěl svrhnout carskou vládu a Německo potřebovalo ruské impérium oslabit kvůli patové situaci na východní frontě v průběhu první světové války. Ta se pro Německo nevyvíjela dobře a vyhlídky byly o to horší, když se do konfliktu zapojily USA po boků států Dohody (Francie, Itálie a Velké Británie). Cílem Gelfanda a německé vlády bylo Rusko rozdrobit na několik jednotlivých států. Teď už jen zbývalo najít někoho, kdo by dokázal získat masy k rozhodné akci proti establishmentu. Gelfand si vzpomněl na svého starého známého, Vladimira Lenina. S ním se potkal už v roce 1900.
Účet za revoluci: stovky milionů zlatých
Mělo to ale dva zádrhele – na zosnování revoluce v Rusku bylo zapotřebí sehnat spoustu peněz a Lenin tou dobou pobýval v exilu ve Švýcarsku. Jenže Gelfand byl zdatným obchodníkem a dokázal německou vládu přesvědčit, že žádná vyplacená marka nepřijde nazmar. Němci Gelfandovi poslali na účet neuvěřitelných 2,5 milionu zlatých marek, což byla vlastně jen záloha. Dalších osm milionů poskytlo na financování revoluční propagandy v Rusku. V samotném revolučním roce 1917 putovalo z Berlína na východ ještě patnáct milionů, jak vyplývá z dochovaných hlášení, která ale nemusí být úplná.
List New York Times v roce 1921 informoval o částkách, které jdou dokonce do stovek milionů zlatých marek. Byly to peníze, kterými Němci platili nejen přípravu a průběh bolševické revoluce, ale i následnou občanskou válku mezi „rudými“ a „bílými“. Chaos v Rusku finančně podporovaly i další strany. Na kontě tamních revolucionářů přistály rovněž desítky milionů francouzských a švýcarských franků nebo amerických dolarů. Kromě Lenina si na ně sáhl také druhý muž v bolševické hierarchii Lev Trockij.
Izrael Lazarevič Gelfand
Ale zpět k Leninovi. Pro německé a Gelfanodvy záměry to byl ideální kandidát. Jeho pověst zaťatého podrývače carského režimu a pravověrného marxisty ho totiž předcházela. Kvůli svým názorům skončil několikrát ve vězení nebo ve vyhnanství, včetně několikerého pobytu v Německu, ve Švýcarsku, Francii či Anglii. Kromě toho měl na kontě již jeden nezdařený pokus o puč z roku 1905.
Jak dostat Lenina do Ruska?
Bylo tedy nutné dostat Lenina ze Švýcarska do Ruska. Na tom se už nějakou dobu pracovalo. Když si Gelfand s Berlínem plácl, na německé velvyslanectví v Bernu už docházelo několik dalších bolševiků pro instrukce. Byli mezi nimi například Estonci Alexandr Kesküla nebo Arthur Seifeldt. Právě Seifeldt fungoval mimo jiné jako finanční spojka mezi Německem a Leninem. Lenin peníze ochotně přijímal a cokoli za ně slíbil, to později i vykonal.
Když 16. dubna 1917 ráno překročil vlak s bolševickými emigranty ruskou hranici, nečekali na ně policisté se zatykači, jak se všichni obávali, ale soudruzi z Petrohradu s kyticí květů pro Lenina. K jeho překvapení byli bolševici, kteří zůstali v Rusku, pro pokračování války. Lenin je ale musel přesvědčit, že je třeba po uchopení moci nastolit mír – jak si přáli jeho sponzoři. O pět dní později tak mohl stockholmský rezident německé rozvědky do Berlína zatelegrafovat: „Leninův vstup do Ruska se zdařil. Pracuje přesně podle našich přání.“
Přišel sedmý listopad, puč byl dokonán a začala ruská občanská válka. V březnu 1918 Rusko vyjednalo s Německem Brestlitevský mír a Lenin se tak mohl plně soustředit na organizování toho, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku – teror jakobínského stylu.
Za tímto účelem nechal již dříve zřídit první z tajných policíí v Sovětském Rusku s názvem Čeka (Čerezvyčajnaja komissija, celým názvem Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), znovu zavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu coby nový standard. Obhajoval to takto: „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“ Tímto způsobem naložili s celou carskou rodinou – popraveni bez soudu byli car, jeho manželka a všech pět dětí, také osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo.
Teror vzdělaného pána
V hospodářské oblasti se začal praktikovat takzvaný válečný komunismus. Šlo o praktickou aplikaci utopických stránek marxistické ideologie. Zejména předpoklad, že zestátnění továren, bank a dílen automaticky přinese blahobyt. Trh a obchod ani přes přísnou státní reglementaci nezanikly, pouze se přesunuly do podzemí – do rukou „spekulantů“. Na venkově zcela selhala bolševická politika rekvírování obilí, protože rolníci své přebytky schovávali a bouřili se proti svévoli strany.
Lenin sice čas od času vyhlašoval „křižácká tažení proti spekulantům s obilím“ či dokonce „potravinovou diktaturu“, ale nic z toho nepomohlo. V roce 1921, kdy se již hospodářství fakticky zhroutilo a v Kronštadtu v Baltském moři vypukla vzpoura námořníků, strana vyhlásila Novou ekonomickou politiku (NEP) tolerující alespoň maloobchod. Továrny však zůstaly v rukou státu. Svým způsobem šlo o přiznání toho, že komunismus není schopen zvyšovat životní úroveň obyvatel.
Lenin (vlevo) rozjímá se Stalinem. Ve své závěti ovšem před Stalinem varoval.
Lenin nebyl hlupák ani nevzdělanec, dokonce ani nepocházel z nuzných poměrů. Narodil se do rodiny zámožného gymnaziálního ředitele, Ilji Uljanova, který se později stal státním radou a byl povýšen do šlechtického stavu. Leninův otec usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré ruské obyvatelstvo. Leninova matka Marie Blanková byla rovněž svobodomyslnou ženou. On sám se pilně vzdělával v latině a řečtině.
Do dospívání budoucího profesionálního revolucionáře ovšem zasáhly dvě tragédie. Když mu bylo šestnáct, jeho otec skonal na mozkovou mrtvici a o rok později byl popraven Leninův starší bratr Alexandr za účast na atentátu cara Alexandra III. Tato událost Lenina zradikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících vyloučen ze studia právnické fakulty univerzity v Kazani. Poměrně tvrdý trest dostal za účast na studentských protestech.
Miloval Marxe a varoval před Stalinem
Vzdělával se tedy sám a časem se seznámil s díly německého filozofa Hegela, díky čemuž získal povědomí o dialektické metodě. To mu později pomohlo pochopit teorie Karla Marxe. Práva nakonec dostudoval dálkově v Petrohradě a v roce 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi, které se také věnoval. Zároveň pokračoval ve studiu marxismu, snažil se ho prosazovat i politicky. Založil například Svaz boje za osvobození dělnické třídy, což byl první zárodek levicové marxistické strany v Rusku.
Odpočívá v pokoji. Leninovo tělo je dodnes vystaveno v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě.
Pro své extrémní postoje byl několikrát vězněn nebo poslán do vyhnanství. Po listopadovém puči v roce 1917 však začal upevňovat svou moc. Zpočátku po dobrém, a když to nevyšlo, pak i po zlém. Ještě v listopadu 1917 se konaly volby do ústavodárného shromáždění, v nichž ale Leninovi bolševici získali jen asi čtvrtinu hlasů. V lednu 1918 Lenin nechal sbor zvolených zástupců rozehnat a začala de facto vláda jedné strany.
V květnu 1922 postihla Lenina první mozková příhoda. Již v té době měl trpět syfilidou v pokročilém stadiu. Z mrtvice se sice částečně zotavil, ale stěžoval si na neustálý nedostatek duševního klidu. Přesto i nadále zastával vedoucí roli ve státě. V prosinci téhož roku se jeho stav zhoršil a během následujících měsíců sepsal závěť, v níž mimo jiné varoval před Stalinem. V březnu 1923 jej ranila další mrtvice a 21. ledna 1924 zemřel. Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavené v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě.
Více o Leninovi: Co jsme se ve škole neučili, Lenin na cestě do Ruska německým zapečetěným vlakem.
