Devadesátky v Česku: Jaká byla první herna a kdo tahal za nitky, vzpomínají hosté Hušák a Chlad
V porevolučním Česku devadesátých let se lidé probouzeli do nové reality – z doby, kdy bylo vše zakázáno, do doby, kdy bylo vše povoleno. Epizoda podcastu Devadesátky se zaměřuje na hazard jako fenomén tehdejší doby. Hosty jsou bývalý generální ředitel Sazky Aleš Hušák a podnikatel Richard Chlad, kteří odhalují příběhy, zákulisí i dopady hazardní horečky devadesátek. A vrátíme se s trochou nostalgie, která nás často provází, když vzpomínáme na devadesátá léta, do světa proměn automobilového světa. Byla to doba, kdy auta měla osobitý charakter, který dnes mnohdy postrádáme. Každý vůz nesl nejen technické vlastnosti, ale i příběhy spojené s majiteli a jejich zkušenostmi, o kterých vyprávěli i hosté Martin Vaculík, známý motoristický novinář, který se zaměřuje na životnost a spolehlivost aut, zejména na vznětové motory, a David Štafl, známý na YouTube jako David Kubrt, který už 25 let dováží ojetá auta, nejen z Německa, a na YouTube patří mezi motoristické stálice.
Výherní automaty se staly jedním ze symbolů transformace. Aleš Hušák, tehdejší šéf Sazky, upozorňuje: „Hazard měl být lidová zábava. Když se výhry zvyšují, lidé si zvyknou a byznys začne stagnovat.“
„Všichni jsme byli lační po všem,“ vzpomíná podnikatel Richard Chlad na porevoluční atmosféru, kdy lidé objevovali nepoznané. Zahraniční výlety, erotika, nové zábavy – a také hazard. V tehdejších Čechách začínaly číselné loterie a populární „bedny“, tedy výherní automaty. „První automaty sem dorazily už na přelomu let 1987 a 1988 přes Pragokoncert,“ říká Chlad.
Z amatérských začátků k velkému byznysu
Zajímavostí je, že automaty se v Česku objevily ještě před revolucí. „To vše bylo možné díky snaze zavést novou zábavu, ale tehdy šlo spíš o experiment,“ říká Hušák a popisuje, jak některé stroje fungovaly bez ohledu na legislativu: „Například sázky byly jen v západoněmeckých markách.“
První herny byly primitivní a často obcházely zákony. Přesto se v devadesátkách hazard stal seriózním podnikáním. „Najednou byla všude obrovská naděje, že můžeme růst a inspirovat se tím nejlepším ze zahraničí,“ vzpomíná Chlad.
V devadesátkách bylo možné během večera prohrát celé jmění. „Sto tisíc korun, tehdy obrovská suma, zmizelo během noci,“ říká Chlad. Přesto zůstával hazard oblíbený. „Lidé měli možnost zkoušet štěstí, což v socialismu neexistovalo,“ uzavírá Hušák. Celý rozhovor najdete ve videu:
Návrat do devadesátek: Když auta měla duši
V roce 1995 byly české silnice relativně prázdné. Tři miliony registrovaných aut znamenaly, že dopravní zácpy byly spíše kuriozitou než běžnou součástí života. Řidiči si pamatovali silnice nejen podle map, ale podle paměti, bez navigací a Google Maps. Dnešní hustota dopravy, která přesahuje sedm milionů aut, by pro tehdejší řidiče byla nepředstavitelná.
Pojďme se vrátit do doby, kdy na silnicích panovala úplně jiná atmosféra. Psal se rok 1995, v Česku bylo registrováno 3,1 milionu automobilů, což je méně než polovina dnešního stavu. Dopravní zácpy? Pokud se náhodou staly, okamžitě se dostaly do hlavní zpravodajské relace jako mimořádná událost. Silnice byly průjezdné, a když jste seděli za volantem, nešlo ani tak o technologie jako o skutečný pocit z jízdy.
Místo klimatizace se stáhlo okénko pomocí "švihadla", automatické převodovky nahrazovala klasická řadicí páka neboli „fofrklacek“. Auta byla zkrátka mechanická, jednoduchá, ale plná osobnosti. V dalším dílu podcastu Devadesátky, jsme na tyto časy zavzpomínali se dvěma muži, kteří autům zasvětili celý život.
Martin Vaculík, známý motoristický novinář, který se zaměřuje na životnost a spolehlivost aut, zejména na vznětové motory. Ve světě motorismu se pohybuje od roku 2000, na diesely se specializuje od roku 2010. „Já mám devadesátky spojené s dětstvím a prvními zážitky. Chodili jsme s babičkou po Praze, a já ji vždycky tahal na Malostranské náměstí. Bylo tam parkoviště, kde stály ty největší káry. Právě tam jsem poprvé viděl Lancia Thema 8.32. To auto vypadalo nenápadně, ale bylo strašlivě dynamické. Byla to taková bomba, která doslova mazala konkurenci. Prostě prásk – a byla pryč. Ale silný zážitek mám i s naším Favoritem. Když jsme ho s dědou kupovali, byla to pro nás obrovská událost. Předtím jsme měli Škodu 120, takže to byla velká změna. Dodnes mám Favorita rád, i když vím, že má své chyby. Prostě k tomu autu mám nostalgii.“
Naprostým protipólem je David Štafl, známý na YouTube jako David Kubrt. Už 25 let dováží ojetá auta, nejen z Německa, a na YouTube patří mezi motoristické stálice. „Mně se teď vybavily vzpomínky na Citroën CX. Nebylo to moje auto, ale když jsem si do něj sedl, bylo to něco neuvěřitelného. Vzadu jsem se cítil líp než v obýváku. Bylo to pohodlí, jaké jsem do té doby nepoznal,“ vypráví Štafl.
Příběh o Favoritu a střešním okně
David Kubrt pokračuje: „Vzpomínám si, jak jsme jeli do Mladé Boleslavi vyzvednout nového Favorita. Přijel tam pán v otřískaném vínovém Favoritu, což nás trochu vyděsilo – takhle snad nebude náš nový vůz vypadat za pár let? Přijeli jsme k plechové hale, kterou bych dnes už asi ani nepoznal. Děda totiž chtěl střešní okno, a tehdy se montovalo ručně. Do plechu auta vzali pilu, kartonem si naznačili otvor a vyřízli ho přímočarou pilou. To střešní okno netěsnilo jako dnešní – bylo to spíš o nadšení než o dokonalosti. Pamatuji si rezavé piliny, které jsme tam nacházeli ještě dlouho. Ten pán, co nám auto předával, dědovi říkal: ‚Tohle auto stálo hříšné peníze, chovejte se k němu, ať vám vydrží.‘ A třeba nám i ukazoval, kam nesmíme stříkat vodu, abychom něco nepoškodili.“
Byla to jiná doba. Auta byla méně dokonalá, ale měla duši. Lidé s nimi žili, pečovali o ně a zažívali příběhy, na které nikdy nezapomenou. Jaké auto z devadesátek si pamatujete vy?
