Test: Dvoulitrová Toyota Supra je víc než zajímavou alternativou k šestiválci

Řekněme si hned v úvodu, že prodané kusy aut charakteru a ceny Toyoty Supry se na našem trhu počítají v jednotkách. Na druhou stranu mají tato auta pro své výrobce nemalý prestižní význam spočívající jednoduše v tom, že firma dává na odiv to, že si může výrobu takového auta v dnešní uškrcené době dovolit. Toyota je v tomto směru asi vítězem mezi vítězi.

Když před pětadvaceti lety začínala s hybridním modelem Prius, všichni se podivnému aerodynamickému autu smáli, s přituhující emisní regulací jim ale úsměv na tvářích zamrzal. Dnes leží největšímu světovému automobilovému producentovi svět u nohou. Téměř každý jeho model koupíte jako hybrid, díky čemuž vykazuje portfolio jednotlivých typů jako celek velmi příznivé průměrné emise. Do nich se potom komfortně vejde nějaký ten výstřelek jako osmiválcový Land Cruiser, ostrý Yaris nebo třeba sportovní kupé GR Supra. Vyzkoušeli jsme její dvoulitrový základ.

Vlastní charakter

Supra je, jak známo, plodem spolupráce japonského gigantu s německým BMW, které svůj produkt označuje tradiční zkratkou Z4. Také jméno Supra není žádným nováčkem – na trhu se poprvé objevila už v roce 1978 coby silnější derivát modelu Celica. Pod dlouhou kapotou tehdy dlel atmosférický šestiválec o objemu 2,8 litru a na zadní kola hnala jeho sílu pětistupňová manuální převodovka.

I nová generace Supry, která se na trhu objevila po dlouhé odmlce, nabízí ve vrcholné podobě zadní pohon a šestiválec. Jenže přeplňovaný a s výkonem 250 kW. Podobně jako konkurenční Mazda s menším a levnějším modelem MX-5 s jeho základní patnáctistovkou se však i Toyota rozhodla zákazníkům nabídnout slabší, ale o to lépe naladěnou verzi se zvláště puritánským chováním.

Řečí tiskových materiálů je čtyřválcová Supra díky menšímu motoru BMW o 100 kg lehčí než standardní šestiválcový model a nabídne optimální rozložení hmotnosti 50:50. V praxi to znamená, že na precizní sportovní jízdu by se měla hodit ještě více, než objektivně skvělá Supra s třílitrem. Opravdu?

Sobotní budíček

Opravdu! Dvoulitrový model dovybavený limitovaným paketem Fuji Speedway (už je vyprodaný) se sportovním adaptivním podvozkem, většími brzdami a 19" koly z třílitru je totiž jedním z těch nemnoha dnešních aut, kvůli kterým automobilovému milovníku stojí za to si v sobotu ráno přivstat a jet pilovat oblíbenou okresku.

Rozdíl oproti vrcholné verzi je znát v mnoha směrech. V prvé řadě motoru samozřejmě chybí nějakých 82 koní, což z levnější Supry dělá charakterově úplné jiné auto. Jiné v tomto případě ale rozhodně neznamená horší. Naopak, s dvoulitrem, který nabízí stále velmi citelných 258 koní, může být svým způsobem větší zábava než se šestiválcem, a to především na běžných silnicích – je jasné, že při ultimativním využití na okruhu s dlouhými rovinkami přijde třílitr vhod.

Ale nejsou koně jako koně. Zatímco ve třílitru představuje výkon 340 koní jakousi imaginární cifru, pod kterou si člověk představí tak maximálně to, že když se šlápne na plyn, opravdu to jede, ve dvoulitru je všech těch 258 vcelku dobře hmatatelných a hlavně použitelných. Pokud rádi mačkáte auto na doraz a hledáte jeho limity, s dvoulitrem motorizovanou Suprou si svého koníčka užijete jako s málo kterým jiným modelem.

Kolejové vozidlo

Prohánění kupé s menším motorem po okreskách je nekonečným příběhem o zkoušení jeho limitů, ke kterému vás svým přátelským leč velmi ryzím charakterem neustále ponouká. Ostych opravdu není namístě a schopnost jet s tímto autem opravdu rychle na zatáčkovité trati je svým způsobem opojnější než ohromení a respekt ze silného třílitru.

Po zkušenosti s nepovedenou manuální převodovkou ve čtyřválcovém BMW Z4 jsem byl moc rád za střelhbitý osmistupňový automat ZF, který dokáže potenciál menšího motoru skvěle využít. Potěšující rozhodně je, že elektronika vás nechá motor točit až do omezovače otáček (ano, a ještě by to jelo) a nesází vám tam kvalty, jak se jí zrovna zlíbí.

Že má slabší Supra neutuchající radost ze života podtrhuje výborně naladěný podvozek, o kterém už byla řeč. O metrák lehčí břemeno, které se veze při stejném rozložení hmotnosti, se blahodárně podepsalo na lehkonohém pocitu z jízdy, ale i řízení, které zde působí živěji. Ke strhnutí kupé do driftu potřebujete větší otáčky a rychlost, ale také pocit, že jízda dveřmi napřed není zadarmo, dodává dvoulitru na kouzlu vyzyvatele. Pokud jde o neutrální rychlou jízdu s čistou stopou, bude tento Japonec jen těžko hledat konkurenci.

Jestli by Supra ostatní sporťáky, ale i běžná auta mohla v něčem vyučovat, pak je to způsob, jakým dokáže její podvozek i s obutými devatenáctkami filtrovat nerovnosti vozovek. Tam, kde mnohý dražší konkurent nehezky v zatáčce odskočí, Supra jen tlumeně žuchne a dál srdnatě drží stopu.

Zvuk motoru je i bez sportovního výfuku vcelku uspokojivě sytý a pokud nespěcháte, umí být jízda velmi kultivovaná a příjemná. Praktické auto ale Supra rozhodně není a parkovat s ní k chodníku... No, raději ne. Spotřeba dvoulitrového motoru se dá každopádně udržet pod hranicí devíti litrů, což na tento druh auta není vůbec špatné.

O displejích to není

Co vás čeká uvnitř? No, popravdě řečeno nic moc originálního. Představte si klasický pokojíček vozů BMW a k němu pár více či méně umně domontovaných serepetiček japonské provenience. Ven z auta není téměř vidět a kufr, do kterého se jen obtížně leze, věru moc prostoru neskýtá. Zaujal mě ale stálý otvor ze zavazadlového prostoru do kabiny. Je to při nehodě opravdu bezpečné? Posezení je ale uvnitř příjemné, byť trochu stísněné, a člověk uvyklý bavoráku najde víceméně vše na svém místě.

Nechybí sportovní sedačky čalouněné alcantarou, zvuková soustava se čtyřmi reproduktory a 8,8palcový displej zábavně-informačního systému. O bezpečnost pasažérů i kolemjdoucích se kromě hromady airbagů starají různí asistenti. Ve městě oceníte detekci chodce a cyklisty s funkcí automatického zabrždění. Během delšího přesunu se Supra dokáže sama udržet v pruhu s pomocí aktivního zatáčení, na palubě pracuje i inteligentní asistent rychlosti a neujde vám žádné omezení či zákaz díky čtení značek. A to je asi tak všechno.

Závěr

Se základní cenou 1 250 000 Kč slabší GR Supra rozhodně neaspiruje na titul lidový sporťák. Komu tedy padne nejlépe? Problémem lidí, kteří na nepraktická auta s cenou nad milion mají, je určitý velikášský komplex ve stylu „když už, tak už“. Zkrátka proč si kupovat základní verzi, když můžu mít silnější? Pravda, za dost citelný příplatek 550 000 Kč. Všechny ale mohu ubezpečit, že přehlížet dvoulitrovou Supru jen kvůli čtyřválci by byla kardinální chyba – svým způsobem jde skutečně o dokonalé auto, které bez rozdílů potěší všechny, kteří rádi řídí a řídit umí.