Palebná síla nestačí. USA ve válkách kupí jedno selhání za druhým, expert vysvětlil proč
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- USA mají nejsilnější armádu, ale...
- Proč USA prohrávají války, které zahajují?
- Američané dělají fatální chyby ve válkách.
- Jaký je klíč k vítězství?
Spojené státy dlouhodobě patří k vojensky nejmocnějším státům světa. V řadě konfliktů se jim ale nedaří dosáhnout stabilních politických výsledků. Podle bývalého velvyslance USA při NATO Iva Daaldera není problém v síle armády, ale ve způsobu, jakým Washington k válce přistupuje. Vojenské operace pak končí rychlým vítězstvím na bojišti, ale dlouhodobým strategickým neúspěchem.
USA mají nejsilnější armádu v historii lidstva, přesto válku nevyhrály více než 30 let. „Od roku 1945 bojovaly v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku a nyní i v Íránu. Za skutečný úspěch se dá považovat jen válka v Perském zálivu v roce 1991, i když i ta později přispěla k dalším problémům. Ostatní konflikty skončily buď patem, porážkou, nebo vážným strategickým selháním, přičemž válka v Íránu je možná největší chybou USA od druhé světové války,“ uvedl v komentáři na webu Politico bývalý velvyslanec USA při NATO Ivo Daalder. Nabízí se tak otázka, proč nejsilnější armáda na světě neustále prohrává války, které sama zahajuje. „Odpovědí není palebná síla – je to americké myšlení,“ míní Daalder.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „Bojíme se blížící se katastrofy.“ Putin je ve složité situaci, zdroje mluví o zklamání elit
Pruský vojenský stratég z 18. a 19. století Carl von Clausewitz definoval válku jako pokračování politiky jinými prostředky. Armáda je nástroj politiky – slouží k dosažení jasně stanovených politických cílů a není sama o sobě cílem, ale jen jedním z mnoha prostředků, které mají politici k dispozici k dosažení svých cílů. USA tuto teorii ale podle Daaldera převrátily. „Washington nepovažuje válku za pokračování politiky, ale za její selhání – za poslední možnost, k níž se uchýlí, když diplomacie selže. Výsledek je vždy stejný: když se použije síla bez jasně stanovených cílů, chybí i odpověď na základní otázku, kterou je potřeba si položit ještě před válkou – co vlastně znamená vítězství,“ popsal Daalder.
Čtěte také
Podle něj je americký prezident Donald Trump nejextrémnějším vyjádřením tohoto problému. „V Íránu nejdřív probíhala spíš formální diplomacie přes lidi, kteří dané problematice moc nerozuměli. Pak následovalo rozsáhlé bombardování s představou, že když se způsobí velké škody, druhá strana se vzdá,“ sdělil Daalder a připomněl, že to ostatně Trump uvedl minulý týden, když řekl, že USA v Íránu buď dosáhnou „dobré“ dohody, nebo bude „vyhozen do povětří“. „Konečným výsledkem ale nebude ani jedno, ani druhé. Trump sice představuje nejextrémnější příklad tohoto chybného amerického přístupu, ale rozhodně v tom není jediný,“ sdělil Daalder.
Tři nedostatky amerického způsobu vedení války
Americký způsob vedení války je podle Daaldera postaven na třech strukturálních nedostatcích. Prvním je ten, že cíle a prostředky jsou obrácené. „Místo definování politického cíle a následného výběru vhodného nástroje Washington dělá opak. Sáhne po vojenském nástroji a doufá, že politika bude následovat,“ popsal Daalder a poukázal i na názvy amerických válečných operací – Dunění hromu ve Vietnamu, Šok a úžas v Iráku nebo Epická zuřivost v Íránu. „USA pokaždé použily drtivou sílu v domnění, že rozsáhlé ničení přinese požadovaný výsledek. Nikdy se to nestalo,“ popsal Daalder.
Druhou chybou, které se Američané dopouštějí, je přehnané úsilí. „Americké války jsou často postavené na velmi ambiciózních cílech, jako je změna režimu, přeměna společnosti, zavedení demokracie nebo ukončení terorismu. Ve skutečnosti ale tyto cíle bývají spíše nereálnými představami než dosažitelnými plány, protože vojenská síla k jejich naplnění obvykle nestačí,“ sdělil Daalder. Podotkl, že například válka v Perském zálivu byla úspěšná právě proto, že tehdejší prezident George H. W. Bush tuto logiku odmítl. „Jeho cíl byl jasný: zvrátit iráckou invazi do Kuvajtu a obnovit status quo ante (stav, který existoval předtím) – nic víc. Nepodlehl velkému tlaku, aby pokračoval až do Bagdádu. Tato zdrženlivost nebyla slabost, ale naopak vedla k vytvoření široké koalice, získání mezinárodní podpory a k vítězství,“ popsal Daalder. Připomněl také, že o několik let později se na Blízkém východě prezident George W. Bush – ovlivněný právě těmi poradci, kteří jeho otce tlačili k dalšímu kroku – rozhodl jinak a výsledkem bylo desetiletí války, posílený Írán a mnohem méně stabilní region než dříve.
Čtěte také
Třetí a nejzásadnější chyba podle Daaldera je víra Washingtonu, že obrovská vojenská síla dokáže vyrovnat rozdíl v odhodlání. „Ve skutečnosti to nefunguje. USA mají převahu v síle, ale protivníci mají větší vůli bojovat. Vietkong, Taliban, baasisté i islámští revolucionáři ustupovat nechtějí – nemají kam odejít ani co ztratit,“ sdělil Daalder a připomněl konflikty, v nichž Američané selhali.
V roce 1968 Vietkong při ofenzívě Tet zaútočil na více než 100 měst. Americká armáda to sice vojensky odrazila, ale politicky to dopadlo opačně – v USA to oslabilo podporu války a změnilo její průběh. Vietkong měl jasný cíl, zatímco USA postupně ztrácely smysl, proč válku vedou.
O několik desetiletí později v Afghánistánu byli Američané spokojeni se svými vojenskými úspěchy – speciální jednotky, přesné bomby a rychlý pád režimu během několika týdnů. Jenže krátce před bombardováním se Bush ptal, kdo bude zemi řídit po svržení Tálibánu – otázka, na kterou se předem nemyslelo. Vojenská část byla úspěšná, ale chyběl plán, co bude dál.
Pak přišel Irák, kde se očekávalo rychlé vítězství a to, že Američané budou vítáni jako osvoboditelé. Po okupaci ale byla rozpuštěna irácká armáda, což poslalo do ulic statisíce ozbrojených a nespokojených mužů bez práce. Následné povstání tak bylo předvídatelné, ale přesto všechny zaskočilo.
V Íránu se strategie rozpadla ještě rychleji. Počítalo se s tím, že odstranění vůdce přinese změnu k lepšímu, ale nebylo jasné, kdo ho nahradí ani co dělat, když plán selže. Neřešilo se ani to, že Írán může uzavřít Hormuzský průliv pro cizí lodě.
„Těchto amerických selhání je už příliš mnoho, trvají příliš dlouho a podílely se na nich řady prezidentů z obou stran. Nejde tedy o náhody, ale o hlubší problém v tom, jak USA vedou války,“ uvedl Daalder.
Jaký je lepší přístup?
Výchozím bodem musí podle Daaldera být více pokory a méně arogance. „Americká armáda je mimořádná – jak zdůraznilo zajetí venezuelského prezidenta Nicoláse Madura v lednu. Žádná jiná zpravodajská služba by Usámu bin Ládina nenašla a žádná jiná armáda by ho nedokázala unést z Pákistánu, aniž by si toho kdokoli všiml. Tyto působivé schopnosti ale nenahradí jasné uvažování ani dobrou strategii,“ popsal Daalder.
Čtěte také
Taktická převaha sama o sobě nezaručuje vítězství, stejně jako slabší taktika automaticky neznamená porážku. „Američtí vojenští velitelé to chápali už dávno, ale ve Washingtonu se na to postupně zapomnělo. V roce 1984 to shrnul ministr obrany Caspar Weinberger, který navrhl jasná pravidla pro použití síly: USA by měly bojovat jen tehdy, když jde o zásadní zájmy, cíle jsou jasné a splnitelné, existuje podpora doma i ve světě, síla se používá jen k omezenému účelu, je připravený plán odchodu a válka je až poslední možnost,“ sdělil Daalder a dodal, že bývalý předseda Sboru náčelníků štábů Colin Powell, který sloužil jako mladý důstojník ve Vietnamu a později jako Weinbergerův vojenský asistent, tyto principy o deset let později ještě zdokonalil. „Oba viděli, co se stane, když USA válčí bez jasného plánu, a snažili se tomu zabránit,“ popsal Daalder.
Doktrína Weinbergera a Powella je podle něj dodnes správným rámcem. „Nejde o pacifismus, ale o strategické uvažování – přístup, který se osvědčil například ve válce v Perském zálivu. Od té doby ale v dalších konfliktech chybí,“ uvedl Daalder a připomněl, že ministr obrany Pete Hegseth sice Weinbergera označil za inspiraci pro postup v Íránu, ale jeho zásady ve skutečnosti ignoroval. „USA neprohrávají proto, že by měly slabou armádu, ale proto, že často řeší dřív prostředky než jasné cíle. Není pak překvapivé, že nejsilnější armáda světa nedokáže vyhrát války, které sama začne,“ popsal Daalder.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Dohodě s Íránem už chybí jen detaily, tvrdí Trump. Hormuz se prý brzy otevře
vaclav.cerny@iprima.cz
