Film Mank není pro každého, musíte trpět fetišem na předválečnou kinematografii
Gary Oldman jako Mank Zdroj: Netflix
Od jeho posledního celovečerního snímku Zmizelá uplynulo už šest let, během kterých se David Fincher, jeden z nejopěvovanějších tvůrců posledních třiceti let, poněkud odmlčel. Věnoval se především seriálu Mindhunter a fanoušci se těšili na jeho triumfální návrat na filmová plátna, kterým by navázal na své největší klasiky – Sedm, Klub rváčů či Sociální síť. Po představení Fincherovy netflixovské novinky to však vypadá, že tentokrát se další všeobecně uznávaný filmový milník nekoná.
Přestože Fincher patří mezi režiséry, jejichž filmy působí silně autorským dojmem, scénáře nikdy nepsal. Obvykle si vystačil s textem méně etablovaných či zcela neznámých scenáristů a výsledkem byl natolik kvalitní a vizionářský snímek, že autory scénářů zcela zastínil. Očekávaný Mank, který se na Netflixu objevil 4. prosince, je v tomto ohledu velmi specifickým projektem, neboť pod scénářem je podepsán Jack Fincher – režisérův otec, který zemřel v roce 2003. Jeho syn se snažil o realizaci díla od 90. let, nakonec se mu to podařilo až nyní; z výsledku přitom čiší až nekritický přístup k původnímu textu, což je ve filmografii Davida Finchera novinkou. A nepříliš potěšující.
Alternativní realita
V centru dění je Herman J. Mankiewicz, divadelní kritik a filmový scenárista působící především ve 30. letech minulého století. Byl pevně ukotven v osidlech tehdejšího studiového systému, jenž určoval postup výroby filmů v Hollywoodu. Vedle vlastních textů často upravoval i cizí scénáře a svého času patřil mezi klíčové figury v pozadí zlatého věku Hollywoodu. Vrcholu dosáhl v roce 1941, kdy světlo světa spatřil Občan Kane.
Legendární snímek svérázného, v době uvedení teprve šestadvacetiletého režiséra a herce Orsona Wellese, se dodnes pravidelně umisťuje na vrcholu žebříčků nejlepších filmů všech dob. A zcela oprávněně. I po osmi dekádách se jedná o velmi chytlavý snímek, který formálními prostředky dalece předběhl dobu a příběhem o hledání osobního štěstí trefně zachytil nadčasové téma.
Vzhledem k tomu, o jak průlomové dílo se jednalo, není překvapivé, že o jeho vzniku koluje velké množství legend. Kromě kontroverzí týkajících se nelichotivého vykreslení tehdejšího vlivného mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta jsou známé i spory o autorství scénáře. Pod výsledným dílem byl podepsán jak Welles, tak Mankiewicz, ale rozhodně se nejednalo o hladkou spolupráci a podíl obou mužů se stal předmětem dlouhých a nejasných sporů.
Čtěte také
Jack Fincher však měl v tomto tématu jasno. Jeho scénář vyšel z článku slavné filmové kritičky Pauline Kael, jež přisuzovala téměř kompletní autorství Občana Kanea Mankiewiczovi a Wellese vykreslila jako uzurpátora. Přestože byl tento pohled na problém postupem let z většiny vyvrácen a sám David Fincher nechal scénář svého otce upravit, aby nevyzníval tak jednostranně proti Orsonu Wellesovi, na výsledku to příliš poznat není.
Nadčasové vyprávění
V titulní roli Mankiewicze se představuje Gary Oldman, jemuž ztvárnění Winstona Churchilla v životopisné Nejtemnější hodině přineslo z kraje roku 2018 Oscara. K další biografické látce však přistoupil zcela jinak a s minimem make-upu zobrazil Manka jako životem zlomeného muže s nezdravou afinitou k alkoholu, který na základě svých zkušeností přesně ví, co chce napsat. Jeho rostoucí nespokojenost se studiovým systémem i osobní nevraživost vůči vlivnému mediálnímu mogulovi dá vzniknout osobnímu, a přitom umělecky velmi vycizelovanému dílu.
S Mankem se setkáváme ve chvíli, kdy se zlomenou nohou pobývá na odlehlém venkovském statku, aby během pouhých dvou měsíců napsal pro vycházející hvězdu Wellese základ scénáře. Mělo by se tak stát v dostatečné vzdálenosti od společenských i alkoholových svodů, jimž Mank s nevyhnutelnou pravidelností propadá. V přítomnosti několika ošetřovatelek a občasných návštěv kolegů z branže vytváří Mankiewicz jeden z nejlegendárnějších scénářů, s nímž měl celuloid co do činění.
Kreativní rozjímání životem zkroušeného čtyřicátníka je prokládáno flashbacky, v nichž se vracíme do rozličných momentů 30. let. Skrze setkání se slavnými filmařskými jmény té doby (David O. Selznick, Josef Von Sternberg, Louis B. Mayer) se před divákem rozevírá průmyslová mašinérie, v níž jsou historicky velebení umělci pouhými součástkami v soukolí, jehož běh je určován jen a pouze penězi.
Druhou linkou je Mankova možná až přílišná náklonnost k mladé herečce Marion Davies (v okouzlujícím podání Amandy Seyfried). Ta je však rovněž milenkou magnáta Hearsta, což mezi ním a Mankem samozřejmě vyvolává napětí. Pracovní i osobní zkušenosti Mankiewicz dokáže přetavit v poutavý scénář, zároveň je pozoruhodné, že stejnou cestou se vydává i dvojice Fincherů. Od povšechného oťukávání s Mankovou postavou jakožto vyřečného, rozšafného baviče společnosti a vychytralou štiku proplouvající hollywoodskou mašinérií se spirálovitě noříme hlouběji k jeho skutečné podstatě. Jak se Fincher přibližuje k závěru příběhu, dočkáme se několika intenzivních a pečlivě vybudovaných scén podtrhujících hloubku sledovaného materiálu.
Čtěte také
Fincher navíc s kameramanem Erikem Messerschmidtem a svými pravidelnými hudebními spolupracovníky Trentem Reznorem a Atticusem Rossem (tvořícími kapelu Nine Inch Nails) zdařile buduje dobovou atmosféru. Pohybuje se na pomezí archaických a moderních filmařských postupů, čímž se mu daří evokovat styl Občana Kanea a hollywoodských snímků 30. a 40. let, zároveň se však jedná o ryze současný film s akurátním tempem i vyprávěním. Pokud však fetišem na předválečnou kinematografii netrpíte, možná vám Fincherova novinka nepřijde tak vtahující a stylisticky sevřená jako jeho novodobé klasiky zmíněné v úvodu.
Témata minulá i současná
Nenápadným tématem vinoucím se naskrz celým snímkem je vzpoura jedince proti systému, který mu pomohl vyšvihnout se mezi smetánku, zároveň si však vybral až příliš velkou daň. Na vlastní názor není v takovém světě místo a pro získání výhod je potřeba obětovat kus sebe. Přitom však Hollywood jakožto ideologické centrum budování amerického snu v této meta-rovině připomíná, že boj s něčím, co nás zřetelně převyšuje, může být pouhou zástěrkou v boji se sebou samými.
Přestože film vypráví specifickou a rozporuplnou interpretaci historických událostí, opakovaně zdůrazňuje určitou lživost filmového média (a možná médií obecně). Reální autoři nejsou pod svými veledíly leckdy podepsáni, vzletné umění vzniká v tvrdě průmyslových podmínkách, sláva a krása jsou jen pomíjivými pozlátky. S tímto vědomím bychom se na Manka neměli dívat jako na historický dokument o sepsání Občana Kanea, nýbrž jako na svébytný autorský pohled – takový, který se v dějinách filmu prosazoval s velmi kolísavou úspěšností. Fincher v něm dokáže nastolovat témata, jež jsou i po desítkách let nečekaně aktuální – pro někoho sympaticky naznačeně, pro jiného protivně nedotaženě; jak podtrhuje i silně vyznívající, leč nenásilná paralela s postavou Dona Qujota či podobenství o flašinetářově opičce.
Podívaná jen pro někoho
V řadě ohledů připomíná Mank jiná výrazná autorská díla hollywoodských špiček – jmenujme třeba letošní Tenet od Christophera Nolana či loňský Tenkrát v Hollywoodu od Quentina Tarantina (který si můžete přehrát v iPrimě Videopůjčovně). Ve všech případech se jedná o velmi osobní projekty, které si svébytní autoři museli důsledně obhájit, ale výsledek nenabízí většinovému divákovi jednoznačné uspokojení z filmového zážitku. Je potřeba se na specifickou atmosféru i způsob vyprávění dostatečně naladit a v ideálním případě být i obeznámen s nemalým množstvím reálií – v aktuálním případě s obdobím klasického Hollywoodu 30. a 40. let, jeho produkčními i filmařskými postupy. To pro leckoho nemusí být výhodná investice, ale dílo se svým cinefilním laděním dokáže poctivě ovděčit.
Podle prvních odhadů se logicky o jasný divácký hit nejedná a Mank vypadl z žebříčku nejpřehrávanějších filmů krátce po svém uvedení. Uvedení černobílé novinky pro specifické publikum přece jen miliony nových odběratelů nepřiláká, pro Netflix se jedná především o prestižní záležitost – a tou novinka Davida Finchera navzdory svým problémům dozajista je.
Čtěte také
Mojmír Sedláček byl redaktorem webů Prima ZOOM a Prima COOL.
