Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zajímá to ale dnes ještě někoho? A zajímá ještě skutečně většinovou českou společnost, kdo byl před listopadem 89 komunistou, rozvědčíkem či estébákem? Kdo byli Bureš a Pávek? Nebo už jde spíš o to, kdo se hezky tváří, kdo pěkně mluví a komu se co odpustí? Minulý týden nám ukázal nejen rozdílné přístupy k Petru Pavlovi a Andreji Babišovi, ale také znovu potvrdil, že si pravda a láska budou muset ke svému přežití najít jiná témata než antikomunismus. A to včetně samotného tématu pravdy a lásky.
Toto pondělí se tak jako každého 28. října sjížděly na Pražský hrad stovky hostů, aby naživo přihlížely udílení státních vyznamenání z rukou prezidenta republiky Petra Pavla. Vždy jde o velikou událost, navíc u mnohých umocněnou tím, že se v posledních letech mandátu Miloše Zemana předávání neúčastnili. „Byla doba, kdy jsem slavnostní ceremoniál udílení státních vyznamenání nenavštěvovala, protože prezidentem byl člověk, který ostatní jen urážel a rozděloval společnost. To je naštěstí pryč. Moc se těším na důstojnou oslavu Vzniku samostatného Československa,“ svěřila se na sociálních sítích třeba předsedkyně Poslanecké sněmovny a šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Což je poměrně pikantní, protože ta samá Pekarová Adamová se často opírá do předsedy hnutí ANO Andreje Babiše za jeho komunistickou minulost, jak ostatně několikrát předvedla v posledních dnech. Ukazuje ji jako něco, s čím se není ochotna smířit, proti čemu bude vždy zásadově bojovat… Takže je nepřijatelné, že někdo sloužil bývalému režimu, nebo na tom nesejde a jde jen o nálepkování nepohodlných?
Nejedná se zdaleka jen o šéfku TOP 09. Hra na hodného a zlého komunistu, kdy členství jednoho extrémně vadí a je ukazováno jako obrovská hrozba pro demokracii, zatímco členství druhého se taktně přechází nebo dokonce nevadí vůbec, je ve velkém rozšířena nejen mezi politiky, ale i novináři nebo umělci. Prostě Bureš vadí a Pávek ne.
Je to ještě téma?
Smyslem této glosy není soudit prezidenta Pavla ani bývalého premiéra Babiše. Nechci také porovnávat jejich polistopadové kariéry či vystupování, na to ať si každý udělá názor sám. Jde mi čistě o to, jak rozdílně nahlížíme na jejich předlistopadovou minulost a proč vadí jen u jednoho z nich.
Oba za minulého režimu vstoupili do KSČ, oba kvůli svým kariérám byli nejen běžnými řadovými členy, ale dokonale prokádrovanými součástkami stranického kolosu – jeden se cvičil pro práci ve vojenské rozvědce, druhý vycestoval pracovat do zahraničí i díky tomu, že byl podle archivu slovenského Ústavu paměti národa agentem StB (jeho několik dní starý smír se slovenským ministerstvem vnitra je spíše úsměvný a na celé věci podle historiků nic nemění).
Jak rozdílné jsou ale přístupy společnosti k oběma bývalým komunistům. Zatímco kvůli jednomu se připravují novely lustračního zákona, druhý může sedět na Hradě. Jeden je pro naši zemi nebezpečím, druhý ne. Jednomu je jeho minulost připomínána, u druhého se o ní mlčí. To vše jen napovídá tomu, že tady už vůbec nejde o to, jestli někdo byl či nebyl komunista a jestli státu sloužil jako rozvědčík, udavač, či jakkoli jinak.
Dnes jde očividně spíše o to, jak se kdo tváří, jak hezké věci říká, komu jde na ruku, komu se hodí, čí zájmy zastupuje a jak u toho vypadá. To je samozřejmě zcela legitimní, ale neschovávejme se tedy za antikomunismus.
Ukázalo se to mimochodem již v kampani před loňskou prezidentskou volbou, v níž bylo v druhém kole, 33 let od revoluce (!), potřeba zvolit do čela svobodné a demokratické České republiky bývalého komunistu. Pro mě osobně šlo z tohoto důvodu o jedny z nejtěžších voleb v životě. A samotná kampaň, kdy do té doby zavilí bijci komunistů adorovali Petra Pavla, zatímco Andrej Babiš pro ně byl ten zlý estébák, mi moc nepomohla.
Pravda a láska
A především to byla zpráva o nás: že většině společnosti už na komunistické minulosti nezáleží a že téma členství v předlistopadové KSČ je mrtvé. Možná smutný, ale zcela jasný odraz české reality. Proto bychom už zřejmě tuto otázku neměli tahat do veřejné debaty u Pavla stejně jako u Babiše. Buď si svou komunistickou vinu „odmakali“ oba, nebo ani jeden. A že jde Babiše (ostatně stejně jako Pavla) kritizovat za spoustu jiných věcí.
Kdysi silné téma bývalých komunistů v politice se už prostě vyprázdnilo. Mnohým lidem to nevadilo nikdy, dalším přestalo postupem let a třeba velká řada současných prvovoličů už vůbec neví, o co jde a nechápe, proč by více než pětatřicet let staré události měly ovlivňovat volby.
Pravdu a lásku si také v posledních deseti či patnácti letech přivlastnila pouze jedna skupina společnosti, takže heslo, které v devadesátých letech sloužilo ke spojování lidí, dnes lidi naopak rozděluje: jedni podle ní pravdu a lásku brání a druzí ji chtějí zničit. Ještě jednodušeji jsou tu na jedné straně „pravdoláskaři“ a na druhé „dezoláti“. Nemohu se ale zbavit dojmu, že to nebylo původním poselstvím Václava Havla.
ČTĚTE TAKÉ: Ředitel Českého rozhlasu Zavoral si hraje na soudce aneb Kdo je tady gangster
Pokud tedy chce pravda a láska dál politicky přežít, musí si redefinovat současná, nebo spíše najít jiná témata, která chce akcentovat. A to včetně samotného motivu pravdy a lásky. Komunistická minulost politiků už očividně nestačí a stala se pro část české společnosti pouze zástupným tématem.
Bude zajímavé sledovat letošní oslavy Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu a reakce na pokládání květin Andrejem Babišem a Petrem Pavlem. Protože pokud má pravda a láska skutečně zvítězit, musí měřit všem stejně.
Mimochodem za rok už možná oba pánové budou klást věnce jako prezident a premiér. A pak se kruh uzavře.
VIDEO K TÉMATU: Kdo dostal vyznamenání od prezidenta Pavla?