Bývávaly časy, kdy se ostravský sníh už ve vzduchu míchal se zplodinami z těžkého průmyslu, takže na zem padaly vločky, které připomínaly saze. Sníh černý tajak komiňař, říkávala moje babička. Jako kominík. Když v pondělí zasypala Ostravu nebývale štědrá bílá nadílka, udržela se sněhová čepice i na vysokých pecích. Tedy na těch odstavených ve Vítkovicích. Smogu z koksoven, chemiček a huti se město zdaleka nezbavilo.
V druhé půli sedmdesátých let jsem z oken školní třídy v ostravské Kounicově ulici pobaveně pozoroval dýmy všech barev nad koksovnou Karolinou i přilehlými Vítkovickými železárnami. Sedmileté dítě je tvor naivní a já v těch roztodivných tvarech na obloze vídával pohádkové duchy, strašidla anebo všemocného Džina, který mi splní všechna přání.
Černý sníh na trávníku
Až v dospělosti jsem zjistil, že to byla pekelná nálož vypouštěná z těžkého průmyslu. Jen za rok 1978 ostravská Nová huť Klementa Gottwalda vydechla 39 715 tun polétavého prachu. Teď stejné ocelárny s novým názvem Liberty Ostrava vypustí jen 284 tun prachu ročně. Pokrok je to výrazný, nikoli dostatečný.
„Černý sníh na trávníku, černá břečka na silnici a na jazyku kyselá chuť síry, ze všech těch kouřů vězněných pod dekou nízké oblačnosti,“ líčil normalizační Ostravu spisovatel Jan Balabán (1961–2010) v jednom ze svých děl. Vločky říznuté sazemi si pamatuje každý Ostravák nad padesát let. A také ten černý mazlavý hnus, který zůstával na okenních parapetech, když sníh roztál. Něco mezi olejem, ropou a uhelnými kaly.
Vitkovice, Dolní oblast s odstavenými vysokými pecemi, koksovnou a dolem. Pondělní sněhová kalamita v moravskoslezské metropoli. Zdroj: Ivan Motýl
Vitkovice, Dolní oblast s odstavenými vysokými pecemi, koksovnou a dolem. Pondělní sněhová kalamita v moravskoslezské metropoli. Zdroj: Ivan Motýl
Padesat vagonuv sazi
Poslední léta v Ostravě příliš nesněží, a v prosinci už vůbec ne. Když se v pondělí protrhla oblaka, většina obyvatel si proto užívala malé Vánoce, protože ty skutečné budou určitě na blátě. A pamětníci vyprávěli vnukům o černém sněhu.
Rozhlasový fejetonista Josef Filgas kdysi s nadhledem líčil, že jen na Vítkovice „spadně sazi enem za jeden děň na padesat vagonuv“. Ve Vítkovických železárnách už ale pece dávno vyhasly a poslední provozy fabriky více skomírají, než vyrábějí. Z gigantických oceláren propojených s uhelným dolem a koksovnou se stalo největší industriální muzeum v republice, takže pondělní sněhová vánice udělala sněhové čepice i na poklopech vysokých pecí.
„Idětě koleva železáren, od vysokych pecuv taky hic, že stě v zimě zapoceny ani myš,“ napsal Filgas. Teď u vyhaslých pecí mrzne, až praští. Do bílého kabátu se oblékl i plynojem, trosky koksovny a těžní věž odstaveného Dolu Hlubina. Takovou Ostravu by Filgas ani nepoznal. Anebo by to považoval za zlý sen, o kterém se toho moc zajímavého nedá napsat.
Vítkovický Westend a sametový slib
V bývalých vítkovických hutnických koloniích, které dostaly londýnský název Westend, už zase nežijí téměř žádní hutníci. A šedesátiletý pan Jiří, který zametá na prahu, si nemůže vynachválit zářivou bělost pondělní nadílky. Skoro jako z reklamy na prací prášky bílého prádla.
Tady ve Štítové kolonii vítkovického Westendu, která byla postavena v letech 1883 až 1885, se přitom ještě několik let po sametové revoluci nedoporučovalo sušit prádlo na zahrádkách. Uschlo, což o to. Ale zbarvily ho saze, ocelový prach a koksárenský popílek.
Zplodiny nicméně z Ostravy dosud nezmizely a chemička, ocelárna, a hlavně koksovny v Přívoze a Kunčicích stále škodí lidskému zdraví. A páni radní svým občanům stále drze dluží sametový slib, když se po revoluci zavázali, že do roku 1999 koksovny navždy odstaví.
Rakovinotvorný zdroj benzo(a)pyrenu se tak pořád valí také do centra Ostravy. Občas je to i pořádně cítit, třeba v pondělí odpoledne a v úterý brzy zrána. V Radvanicích a Přívoze se hodinové koncentrace polétavého prachu opět těsně přiblížily povoleným limitům, takže sníh tam určitě nepadal v tak panensky bílé barvě, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Ostrava, Štitová kolonie ve Vítkovicích (Westend) Pondělní sněhová kalamita v moravskoslezské metropoli. Zdroj: Ivan Motýl
Ostrava, Štitová kolonie ve Vítkovicích (Westend) Pondělní sněhová kalamita v moravskoslezské metropoli. Zdroj: Ivan Motýl
Vydýchaný ostravský vzduch
Statistiky za rok 2022 ještě neznáme, ale v přechozím roce byly v ostravských Radvanicích překročeny povolené limity polétavého prachu (PM10) po celých 58 dnů. Povolený počet překročení přitom legislativa stanovuje na 35 dnů. V Radvanicích u koksovny i na jiných místech Ostravy se tak po část roku pořád žije jaksi nelegálně, protože čistý vzduch se obrazně řečeno již vydýchal.
Ostraváci jsou ovšem tvrďáci a nějak to všechno zase rozdýchají. Zkušenost s exhaláty mají obrovskou, přes 25 tisíc let. Tak staré je archeology prokázané první používání uhlí jako paliva. Na ostravském kopci Landek, kde uhelné sloje vystupují až na zemský povrch, totiž černé uhlí do svých ohňů přikládali již lovci mamutů.
