Historický skanzen Mayrau: Vlak naplněný zdejším uhlím by sahal až do Austrálie
Zdařbůh! Takový je pozdrav havířů v dolech. Vyjadřují si tak vzájemnou podporu, aby je při náročné práci doprovázela boží ochrana. Na následujících řádcích vás zavedeme do Skanzenu Mayrau. Dnes už jde o kulturní památku, díky které si můžeme připomenout, jak se na Kladensku těžilo černé uhlí.
Jestli zná někdo důlní prostředí opravdu dobře, je to například pan Miloš Koudela, který pracoval v dolech v roli dispečera téměř třicet let. Právě on nám dělá průvodce na nejzajímavějších místech dolu.
Na začátku byl krtek
Hned na začátku prohlídky se dozvídáme, že za všechno tady kolem může krtek. „Rok 1772, dva dřevorubci ve Vrapicích, vzdušnou čarou tři a půl kilometru odsud, kácí dříví, rozhrnou krtčí hromádku, ta byla samý černý blýskavý kamínek. Došlo jim, o co asi jde. Sebrali to do klobouku, na Buštěhrad kovářovi, ten to hodil do kamen a ono to hořelo,“ vypráví Miloš Koudela o začátcích Skanzenu Mayrau.
Teplá, nebo studená?
Kladenské doly mají dvě hlavní jámy – Mayrau neboli Mayrovku a jámu Robert. Obě byly, jak říká Miloš Koudela, pojmenovány po tehdejších významných obchodnících. Dodává ale také, že mezi havíři se jim tak neříkalo. „Ti horníci nikdy neříkali já pojedu dolů Robertem nebo Mayrovkou, ale říkali ‚já jdu na teplou‘ nebo ‚na studenou‘. A Robert je jáma studená. Je to jáma vtažná, tou ženete do země čerstvý vzduch. To znamená, že když byla zima a bylo venku minus dvacet, ženete dolů minus dvacet.“
Rychlá cesta do podzemí
Havíře do podzemí spouštěly klece se dvěma etážemi. Do každé se vešlo šest horníků nebo jeden vůz. Průvodce po Skanzenu Mayrau vzápětí vypočítává, jak dlouho cesta výtahem směrem dolů trvala. „Šest metrů za vteřinu s lidmi – jáma je hluboká 527 metrů. Horníci sjeli do dolů za necelé dvě minuty.“
Výtah řídil strojník. „Ten sedí jinde, na klece nevidí. Z počtu ran vyslyšel co veze, kdy má zastavit, kdy rozjet. Kdyby se rozjel s lidmi jako s uhlím, otočil by jim žaludky,“ dodává Miloš Koudela v pořadu Prima Česko. A doplňuje další informace. Třeba o klecích, které poháněly parní stroje z roku 1905. „Devět let před první světovou válkou. Stál sto tisíc korun rakouské měny. Tedy třicet kilo ryzího zlata. Čtyři sta padesát koňských sil je v něm ukryto.“ A nakonec ještě ukazuje na dlouhou trubku, kterou označuje jako první mobilní telefon.
Autentické prostředí havířů
Posuňme se ale o kus dál, do Homole, místa, které věrně ukazuje, v jakém prostředí se havíři pohybovali. „Ukázka vybavení důlní chodby. Obložení, výztuže pásových dopravníků, hřebových dopravníků, vrtaček,“ vyjmenovává Miloš Koudela vše, co návštěvníci mohou vidět.
A co nestihl říct on, doplňuje Tomáš Voldráb, vedoucí skanzenu a kurátor sbírek: „Důl Mayrau těžil od roku 1874 až do roku 1997, kdy byla těžba ukončena. V následujícím roce byly obě jámy zasypány. Za celou historii dolu se vytěžilo něco přes 33 milionů tun černého uhlí. Říká se, že by to byl vlak dlouhý z Čech až do Austrálie a kdyby se to vyrovnalo do kostky, zaplnila by většinu Václavského náměstí.“
Skanzen Mayrau, jenž udržuje model posledního pracovního dne havířů, můžete navštívit celoročně včetně pondělků. Výklad je zde o to zajímavější, že prostorem provází bývalí zaměstnanci dolů – včetně horníků.
Čtěte také
