Historik: I kdyby Američané osvobodili Prahu, nechali by republiku Sovětům. Kvůli Japonsku
Jaké by bylo Československo, kdyby se Američané nezastavili v Plzni a přispěchali na pomoc Pražskému povstání, které vypuklo 5. května 1945? „Prioritou pro Washington byl vstup Sovětského svazu do války s Japonskem, a proto nechtěl Moskvu provokovat postupem až do Prahy,“ vylučuje tuto možnost historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu. „Ale ani případná přítomnost Armády Spojených států amerických v Praze by v budoucím vývoji Československa nehrála žádnou roli,“ dodává.
Pražské povstání vypuklo 5. května 1945. Hypotetická otázka, kterou historikové nemají moc rádi: Kdy mohla americká armáda reálně pomoci této revoltě? A kolik by se v případě amerického zásahu ušetřilo českých životů?
Zcela hypoteticky: Armáda USA mohla do Prahy dorazit cca 24 hodin po příchodu do Plzně, takže 7. května 1945. A opět čistě hypoteticky: Mohla ušetřit 30 až 50 procent životů povstalců. Na české straně si Pražské povstání vyžádalo na 3 000 mrtvých.
Barikády vyvolaly zuřivost
Mělo tedy smysl se do povstání vůbec pouštět? Německá branná moc by bez jeho vypuknutí asi neměla důvod rozpoutat v Praze tak krutý teror, k jakému nakonec došlo.
Takto v té době nikdo neuvažoval. Každá nacisty obsazená země se chtěla okupačních jednotek zbavit co nejdříve. Ať již v Paříži, kde povstání uspělo, anebo ve Varšavě, kde vedlo k masakru a totální likvidaci centra města. Praha ale věřila, že německý odpor se po smrti Adolfa Hitlera (30. dubna 1945) automaticky zhroutí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Příští rok mu bude 100. Staví si koloběžku a líčí, jak rudoarmějci stříleli sousedy
A proč se nezhroutil?
Povstalci podcenili nejen morálku říšské branné moci a jednotek Zbraní SS, ale i jejich vůli za žádnou cenu nepadnout do rukou Rudé armády. Klíčovou roli hrály mosty přes Vltavu, které pro německé jednotky představovaly jedinou možnost úniku na západ. Vznik více než 1 600 barikád v noci z 5. na 6. května 1945 tuto poslední ústupovou cestu odřízl, čímž si lze vysvětlit bezmeznou zuřivost, s níž se Němci snažili Prahou probít. Povstalce navíc nepovažovali za řádné protivníky, ale za lůzu a bandity. A podle toho se k nim také chovali.
Jaké by bylo Československo, kdyby se Armáda Spojených států amerických nezastavila v Plzni a osvobodila i Prahu? Občas je slyšet názor, že bychom se díky tomu vymanili ze sovětské zájmové sféry a nemuseli jsme si prožít komunistickou totalitu. Souhlasíte?
Ne. Jde o ničím nepodložené, a tedy i neověřitelné teorie, které šíří méně či více poučení laici, různí popularizátoři historie a někteří publicisté. Jenže na počátku května už byly karty jasně rozdány, takže ani případná přítomnost americké armády v Praze by v budoucím vývoji Československa nehrála žádnou roli. V počátcích Pražského povstání sice Američané mohli zachránit mnoho životů, o tom není pochyb, ale i kdyby Prahu osvobodili, dopadlo by to jako v Plzni. Prioritou pro Washington byl vstup Sovětského svazu do války s Japonskem, a proto nechtěl Moskvu provokovat postupem až do Prahy.
I Plzeň zůstala v sovětské zájmové sféře, takže před Moskvou nebylo úniku v celém Československu. Obrazně řečeno, nebyl to vlastně další Mnichov kvůli vítězství spojenců na Dálném východě?
Každé armádní velení upřednostňuje osudy svých vojáků před všemi ostatními, byť se dokonce jedná o spojence. Po zkušenostech z bojů na Saipanu či Okinawě byl Washington přesvědčen, že dobývání Japonska si vyžádá milion amerických životů. Proto tlačil na Moskvu, aby vyhlásila Tokiu válku.
Pražské povstání, boj o rozhlas Zdroj: ČTK
Pro USA jsme nebyli rovnocenným spojencem
Američany asi moc nebolelo, že Prahu i celé malinké Československo ponechali Sovětům?
Pro USA nikdy nebylo Československo rovnocenným spojencem, i když se k nám prezidenti Wilson či F. D. Roosevelt chovali přátelsky a velkoryse. Průměrný Američan ani netušil, že Československo existovalo. Možná by stálo za to zjistit, kolik dnešních obyvatel USA zaregistrovalo vznik České republiky v roce 1993. Možná 10 procent? A i to je zřejmě optimistický odhad, nedělejme si iluze.
Neměl exilový prezident Edvard Beneš v závěru války alespoň rázněji odolávat československým komunistům a jejich prosovětské orientaci? Například odmítnutím Košického vládního programu z dubna 1945?
Samozřejmě, že mohl. Pak by se ale nevrátil do Československa a zůstal by jako soukromník buď na britských ostrovech, anebo by odešel do USA a sdílel by tam osud exilu polského. Beneš se ovšem do Prahy toužil vrátit za každou cenu. A za vše, co pro obnovu Československa učinil, na to jistě měl i morální právo. Jenže za ten návrat musel zaplatit spoluprací s Komunistickou stranou Československa.
Nemluvím o únoru 1948, ale o všech ústupcích na demokratickém systému, které musel Beneš strpět v době třetí republiky, od května 1945 do února 1948. Onu plíživou bolševizaci, kterou běžný Čechoslovák, opilý náhlou svobodou, napřed neviděl anebo nechtěl vidět. Kořeny zla vidím právě v oné plíživé implementaci a akceptaci zla, které se zrodilo společně s bolševickou revolucí v Rusku.
Čtěte také
Vítězové i poražení v komunistickém vězení
Zpátky na barikády Pražského povstání. Česká národní rada podepsala po čtyřech dnech bojů 8. května 1945 s německou protistranou kapitulační protokol, který zaručoval odchod německých jednotek z Prahy a okolí. Osvobodili tedy Rusové Prahu?
Rudá armáda vstoupila do již osvobozeného města. Pouze likvidovala zbylé ostrůvky nacistických fanatiků a s minimálními ztrátami dosáhla centra Prahy ještě v dopoledních hodinách 9. května 1945.
Dá se říci, že povstání Pražané zároveň vyhráli i prohráli? Je to asi na úhlu pohledu, ale s příchodem Rudé armády sice skončil nacismus, ale začala nová totalita. Sovětské bezpečnostní služby zatýkaly někdejší bělogvardějce či vlasovce a vadily jim i čeští vůdci Pražského povstání. Co velitelům povstání vyčítaly?
Nestavěl bych to tak kategoricky. Můžeme hovořit o začátku bolševizace, nikoliv o začátku nové totality, tu přinesl až únor 1948. Sověti nicméně vinili Českou národní radu (ČNR) z dohody s Němci, kteří se tak mohli vyhnout zajetí Rudou armádou, což si posléze odskákala celá řada představitelů ČNR. Koneckonců, v českých zemích je běžným paradoxem, že vítězové a poražení se pravidelně setkávají za mřížemi.
Koho přesně myslíte?
V tomto případě se ve věznici sešli třeba generálové Kutlvašr a Toussaint. Karel Kutlvašr celému Pražskému povstání velel, Rudolf Toussaint zase řídil německé jednotky a 8. května podepsal již zmiňovaný kapitulační protokol. V leopoldovské věznici na Slovensku se oba potkali i s Josefem Smrkovským, jenž také za ČNR spolupodepsal kapitulaci.
O Jaromíru Nechanském už ani nemluvě, i jemu sovětská strana po válce vyčítala, že přijetím kapitulace umožnil odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí. A protože se Nechanský po únoru 1948 zapojil také do protikomunistického odboje, neunikl pomstě ani za Pražské povstání. Popravili ho v červnu 1950, bylo mu teprve 33 let.
Rekonstrukce Pražského povstání Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Divadlo a hra na vojáčky
Zájem Kremlu o prostor někdejšího Československa zcela určitě trvá i v roce 2025. Přijde mi trochu absurdní, že oslavy konce války se nyní opět připomínají velkolepými akcemi, kdy se členové vojenských historických skupin oblékají do uniforem Rudé armády či Wehrmachtu, a pak po sobě pálí slepými. Není to vlastně až hloupé, když máme skutečnou válku za humny?
Průměrný Čech dnes nebude schopen vystřelit ani z pistole. Netuší, jak natáhnout závěr, odjistit či zkontrolovat náboje v zásobníku. Hraní na vojáky je tak poněkud dětinské. Zvláště tehdy, když historik zjistí, že o době, kterou se pokoušejí svými takzvanými rekonstrukcemi přiblížit, v podstatě nic neví.
A ti, co běhají ve stejnokrojích říšské branné moci, si nepřeloží ani dvě věty z dobového německého tisku. A podobně si vojáčci navlečení do stejnokrojů Rudé armády nepřečtou slovo v azbuce. Mluvit o „rekonstrukci“ jakékoli bitvy je nesmysl, protože rekonstruovat lze pouze to, co důvěrně známe. Rekonstruovat lze například záběry tehdejších filmů či fotografií. Ale průběh operací či bitev? Nesmysl.
V Brně letos na takovou akci přišly tisíce diváků a „válčilo“ se také v Ostravě, přitom 470 kilometrů za Ostravou leží ukrajinský Lvov. Město, na které už tři roky občas padají ruské drony i rakety a zabíjejí civilisty. Co je za tou potřebu hrát si na vojáky?
Je to jen divadlo a podobné teď zažila Plzeň i další města. Pokud to ale někdo s nošením stejnokroje myslí vážně, nechť vstoupí do řad Armády České republiky. Jenomže na skutečnou vojnu není generace narozená po roce 2000 příliš stavěná a zřejmě by omdlela hrůzou hned při prvním zadupání nepřítele. Vinu ovšem neseme my, její rodiče. Vychovali jsme tuhle generaci příliš velkoryse. A důsledek? Případné další barikády budou trpět významným nedostatkem obránců.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Válka brzy neskončí, nikam to nevede, překvapil Vance. Rubio zmínil i konec snah o mír
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
