Rudoarmějci mu v dubnu 1945 vzali náramkové hodinky, ale mohli ho i zastřelit. „Odbouchli třeba bráchu a mámu mého dobrého kamaráda Ládi Mazánka,“ vypráví Erich Veselý z Brna-Jundrova, kterému příští rok bude 100 let. „Nic dobrýho z nich nebude. Přesně tohle prohlásil otec, když se v naší ulici objevili první ruští vojáci,“ pokračuje vitální pamětník. A nic dobrého z toho opravdu nebylo, stejně jako když Rusové roku 2022 vtrhli na Ukrajinu. „Rodiče museli rudoarmějcům vyklidit ložnici a oni si k nám přivezli holky,“ vzpomíná Veselý v rodném domě. Ta děvčata se osvoboditelům asi nepodvolovala dobrovolně. „Na osvobození nemám dobré vzpomínky,“ shrnuje starousedlík a elektromechanik, který je stále aktivní. „Dokončuji koloběžku,“ ukazuje.
Příběh Ericha Veselého je součástí cyklu reportáží CNN Prima NEWS o konci druhé světové války, ve kterých dostávají slovo svědkové událostí před 80 lety. A je to zřejmě i poslední šance vyslechnout lidi, kteří o pohnuté době dokážou smysluplně vyprávět.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pavel jako krvelačný upír: Stačilo! vyrukovalo s koláží o Ukrajině. Hrad rázně zakročil
Na Ericha Veselého (1926) upozornil jeho syn a brněnský malíř Petr Veselý (1953). Táta prý všechny udivuje okouzlující pamětí a stejně tak i mimořádnou zručností: „Z války si pamatuje neuvěřitelné detaily, jako by to bylo včera. A to včetně dialogů, stovek jmen i stavu počasí. A to v dílně ještě pořád něco sestrojuje.“
Téměř celé století ve stejném domě
Přijímám pozvání a v brněnském Jundrově hledám někdejší rodinné kovářství a podkovářství rodiny Veselých. Je to přízemní dům ve Veslařské ulici číslo 70, ve kterém Erich Veselý žije neuvěřitelných 99 let. A jeho syn Petr nepřehání, když mluví o neobvyklé tátově vitalitě. Tak čilého pamětníka ve věku kolem stovky jsem dosud nepotkal.
„Co chcete slyšet? Narodil jsem se v roce 1926 v této ložnici. Tenkrát patřila rodičům, teď je to můj pokoj. A tam mám dílnu,“ napřed Erich Veselý ukáže světnici, načež z verandy namíří prst do dvora k hospodářským budovám. Koloběžku, kterou zrovna dokončuje, vyzkoušíme později, teď jde o druhou světovou válku, která skončila před 80 lety. „O ní můžu vyprávět hodně dlouho,“ slibuje. Nepřehání, v kovářství se zdržím dlouhé hodiny.
Dělostřelba a jednání s wehrmachtem
Rudá armáda osvobodila Brno 26. dubna 1945. Sovětská vojska 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského útočila na brněnský Jundrov od Žabovřesk. „Už od rána vedli Rusi ofenzívu. Byl to takový typický jarní den, sluníčko, sem tam ale i nějaká ta přeháněčka. Pálili to sem z tanků od Bráfovy ulice, jedna střela nám udělala kráter na dvoře,“ ukazuje Erich Veselý na skleník, který stojí nad někdejší dírou.
„U Hanáků jiná tanková střela zničila střechu, ale pobourali toho v Jundrově mnohem víc,“ vypráví. Bez nějakého zdlouhavého rozpomínání, jako by se to stalo před týdnem. „Tady ve Veslařské ulici jsme měli všichni zatlučená okna deskami, preventivně,“ dodá, jak vypadala dnešní jundrovská tepna: „Naproti přes ulici na zahradě, která také patřila rodičům, si udělali okop vojáci wehrmachtu. Měli tam protitankový panzerfaust a kulomet.“ Ruskou armádu ale nemohli zastavit, maximálně v té zahradě všichni zařvat.
Příští rok mu bude 100 let. Erich Veselý bydlí celý život ve stejném domě na Veslařské ulici v Brně, kde v dílně právě dokončuje koloběžku. Vzpomínky na konec války nemá pěkné. Rudoarmějci kradli i zabíjeli. Zdroj: Ivan Motýl
„Byli to strašně mladí kluci, tak asi kolem osmnácti let, stejně jako jsem měl tenkrát já. Naštěstí se s nimi dalo rozumně mluvit. Brno bylo dvojjazyčné, a můj táta Vilém uměl perfektně německy, tak za nimi šel a navrhnul jim, ať se do boje ani nepouštějí. On byl dost pragmatik a věděl, že když se tu strhne bitva, rozstřílejí nám barák na padrť. Ti kluci z wehrmachtu tátu poslechli, ještě od nás dostali vodu a chleba, tady v průjezdu, kde teď stojíme. Úplně je vidím, osm vojáčků to bylo. Děcka ještě, a odešla zadem přes dvůr,“ ukazuje směrem k lesu.
Zda se ta „děcka“ dožila konce války, nikdo netuší. Možná bůh, kdyby nějaký byl... Dnešní malebná Veslařská ulice najednou dostává i temné barvy. Jobáli, jak se Jundrovákům říká v brněnském hantecu (Jundrov se v tomto slangu označuje jako Jóbsko), tu od 26. dubna 1945 prožívali peklo, které mělo i řadu obětí.
Rusáci? Nic dobrýho z nich nebude.
Veselý popisuje, jak se ve Veslařské ulici ukázali první ruští vojáci. „Koukám průzorem mezi deskami na okně a vidím, že už klepají naproti na dům, kde žili příbuzní. A pamatuji, jak jsem rozrušeně volal na tátu: ‚Už jsou tady Rusi, u tetky, pojď se podívat.‘“ Erichův otec pak nahlédl průzorem do Veslařské. Povzdychl si a pronesl dvě věty, na které už jeho syn nikdy nezapomněl: „Tihle nás přišli osvobodit? Nic dobrýho z nich nebude.“
A nebylo. Rudoarmějci sice z Brna a z větší části Československa vyhnali nacisty, ale přinesli novou totalitu. A díky ní se k moci dostali komunisté, kteří postupně znárodnili i veškeré služby živnostníků. Včetně kovářství a podkovářství rodiny Veselých. Staletí stará rodinná tradice násilně skončila, stejně jako veškeré soukromé podnikání po celé republice.
Ukradené hodinky a zastřelení sousedé
„Od tetky šli rudoarmějci rovnou k nám. Nalezli nám do baráku a všude šmejdili. Netušil jsem, že jdou hlavně po hodinkách, tak jsem ty svoje náramkové nijak neskrýval. Samozřejmě, že mi je sebrali.“
Mohly se stát horší věci. „Jak se jim někdo znelíbil, odbouchli ho i kvůli malichernosti. Takto třeba zastřelili bráchu a mámu mého velmi dobrého kamaráda Ládi Mazánka. Jen vyjádřili nelibost s nějakým ruským příkazem.“ Osvobozující armáda kromě hodinek kradla i jízdní kola nebo fotoaparáty. „Z fronty byli vyhladovělí, tak šli po jídle a kořalce. Táta před nimi schoval dva kýble s vyškvařeným sádlem. Vykopal díru v kolně, překryl to deskou a postavil na to vůz, ale stejně to našli, oni už věděli, kde mají hledat.“
Erich Veselý byl tehdy členem ústřední jednoty velocipedistů a závodně jezdil na kole, už za protektorátu vyhrál některé soutěže. „Silniční závodní kolo s galuskami jsem schoval do hromady plev z obilí, a tam ho Rusi kupodivu nenašli.“
Někteří rudoarmějci se k československým ženám a dívkám chovali galantně, jiní je znásilňovali. Snímek z května 1945 Zdroj: Archiv města Smiřice
Rudoarmějci všude po Brně sháněli ženy a dívky, nebyly to však žádné romantické schůzky. Podle odhadů historiků ruští vojáci během osvobozování Československa znásilnili tisíce žen a také v Brně je zdokumentována řada případů. Většinou se postižené ani neobraceli na policii. Zvláště, pokud šlo o brněnské ženy německého původu.
Holky nahnané do postele
I v kovárně u Veselých se jeden nepěkný příběh odehrál. „Tady, jak teď bydlím, měla pokoj matka a nějaký důstojník jí nařídil, že musí všechno převléct. Pak sem Rusáci na bryčce přivezli holky a milovali se s nimi v matčině posteli, to si pamatuji úplně jako včera.“ Kde ty holky vzali, to pamětník netuší. Dobrovolně se však rudoarmějcům zřejmě nepoddávaly.
Oficíři se sháněním žen neměli problém a často je zatýkali přímo v ulicích města. Důvod se vždycky našel: „Podobně jsem vlastně skončil i já, když jsem první týden po válce s kamarádem navštívil jeho tetku v sousední Bystrci. Do baráku zrovna vtrhli Rusové a prostě mě zatkli a odvezli na místní faru, kde na zahradě drželi nakradený dobytek. Neměl ho kdo pást, tak zajali místní kluky, kteří museli s dobytkem na pastvu k řece. A v noci nás drželi na slámě ve stodole.“
Ericha Veselého si však na bystrcké faře nějaký ruský staršina vybral k úřední práci i jako pomocníka při vaření. „Poznal jsem válečnou kuchyni. Do barelu od benzinu jsme dali vodu a do toho brambory i s hlínou, to všechno pak šlo na otevřené ohniště. Brambory jsme rozdávali zajatým klukům, staršina k nim rozpáral nožem nějaké konzervy s masem nebo s rybičkami v oleji. A on také zadržoval naše kenkarty, tedy něco jako občanky.“
Útěk z ruského zajetí a portugalské olejovky
Bez průkazu totožnosti přitom šlo v brněnských ulicích o život, takový občan mohl být v očích rudoarmějce okamžitě zrádcem či špionem. „Po čtrnácti dnech v zajetí se mi naštěstí podařilo všechny ty kenkarty ukrást, rychle jsem běžel na pastviny u řeky, rozdal je klukům a všichni jsme utekli. Nepátrali po nás, to by pro ně bylo moc složité.“
Když se vrátil domů do Jundrova, v průjezdu našel americký Studebaker US6, tohle vojenské vozidlo vyráběli Američané i pro sovětské spojence. „Automobily sloužily nejen jako nákladní vozy, ale i jako nosiče různých nástaveb (například palivové cisterny), z nichž však nejvíce proslula konfigurace s raketometem Kaťuša,“ říká Wikipedie.
Pamětník: „Tak ano, Stalinovy varhany, jak se říkalo. Kaťuše jsme měli přímo v baráku, na autě ale byla i obrovská krabice s portugalskými olejovkami v olivovém oleji. Nenápadně jsem nějaké rybičky zabavil, to byla moje pomsta Rusům za ty ukradené hodinky.“
Příští rok mu bude 100 let. Erich Veselý bydlí celý život ve stejném domě na Veslařské ulici v Brně, kde v dílně právě dokončuje koloběžku. Vzpomínky na konec války nemá pěkné. Rudoarmějci kradli i zabíjeli. Zdroj: Ivan Motýl
Obyčejný člověk válku nechce
Osvobozenecká sovětská vojska si podle Ericha Veselého prostě nešlo nějak oblíbit. „Otec nemohl rudoarmějcům přijít na jméno, štvala ho ta jejich nevypočitatelnost, v ničem se jim nedalo věřit. On už tu povahu východních Slovanů poznal za první světové války, když musel jako kovář na haličskou frontu,“ přemítá Erich Veselý. Normální smrtelník si podle něho nepřeje žádnou válku, nenormální političtí vůdci a diktátoři ale ubohé civilisty pořád navlékají do uniforem a posílají na bojiště: Aby urvali kus sousední země nebo i celé státy.
„Někteří mí dobří kamarádi z Jundrova patřili k místním Němcům, národnost pro nás kluky nebyla žádným problémem, vždycky jsme se domluvili. A zůstávali jsme přáteli i za války, i když někteří museli narukovat do wehrmachtu. Třeba Egon, když se dostal domů na opušťák, pořád jsme si rozuměli a nikdo z nás nechtěl válku. Pak se Egon vrátil do boje a už jsem ho nikdy neviděl. Kdo ví, jak skončil.“
Ve stínu Nobelovy ceny za mír
Je to paradox, ale dnešní Jundrov od sousedních Žabovřesk dělí lávka Berthy Suttnerové (1843-1924), což byla první nositelka Nobelovy ceny míru, kterou získala v roce 1905. Dětství a část dospívání přitom strávila právě v Brně. Založila světové mírové hnutí, prosazovala pacifismus a primárně ji proslavil román Die Waffen nieder! (Složte zbraně!) o masakrech v prusko-rakouské válce na Královéhradecku v roce 1866. „Přes tisíc těžce raněných, operovaných a amputovaných sem tam leželo, dílem umírajíce, dílem již mrtví, mrtvoly mezi skonávajícími a takovými, již po skončení svých útrap toužili,“ líčila Suttnerová děsivý obraz válečného lazaretu v Pardubicích.
Od té doby se nic nezměnilo. Branec násilím naverbovaný do války zabíjí na rozkaz nadřízených, ale pomalu si na střílení zvyká, aby sám přežil. „Koncem dubna 1945 chtěli Rusi zastřelit i strýce, tátova bratra, ale na poslední chvíli se nám je podařilo nějak přesvědčit, aby to neudělali,“ emotivně říká Erich Veselý. Nutno ovšem dodat, že smrt hrozivě mávala kosou i mezi samotnými sovětskými vojáky, jen při osvobozování Brna padlo 3 364 rudoarmějců. Právě tolik jich podnes leží na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova města Brna.
Ve Veslařské ulici se dodnes čepuje pivo v historické hospodě Na Piavě, která zase dostala jméno po jedné velké bitvě z první světové války, v níž bojovala i řada Jundrováků. Dnešní výčepní sice netuší, kde a kdy se bitva odehrála či kdo v ní válčil, ale to se dá pochopit. Dějiny běží překotně kupředu a staré války vytlačují nové. A tohle bylo dávno, bitva na Piavě se v letech 1917 až 1918 odehrávala téměř celý rok na severu Itálie. Teď se válčí na Ukrajině.
Soused prominentním gestapákem
„V každé válce jde neustále o život,“ myslí si pamětník z Jundrova. „V roce 1944 jsem si zapomněl nechat vytáhnout stehy po zranění nohy, ale německý doktor na nemocenské pokladně to vyhodnotil jako úmyslnou sabotáž proti Třetí Říši a přijeli si pro mě dva pánové z gestapa.“
Když pak Erich Veselý čekal na výslech na právnické fakultě, kterou si Geheime Staatspolizei vybrala za brněnské sídlo, náhoda mu asi zachránila život. „Po chodbě šel zrovna šéf brněnského gestapa Wolfgang Dyck, to byl můj velký kamarád z Jundrova, i když o deset let starší,“ vypráví.
„Co tu děláš? Pojď ke mně,“ řekl mu Dyck. Pak gestapák někam odešel, a když se vrátil, mohl Veselý opustit budovu. „Jako kluci jsme mu říkali Bubina, uměl perfektně česky, ani v době Mnichova se nijak nevyhraňoval, pořád jsme byli dobří kamarádi. Pak mi říkal, že jde k policii, jenže to byla tajná policie, gestapo.“
Masový vrah (i zachránce) Wolfgang Dyck
Historické prameny ukazují, že Wolfgang Dyck z Jundrova sice nebyl šéfem brněnského gestapa, měl tam ale výsostné postavení jako kriminální zaměstnanec zpravodajského referátu. A skvělá znalost češtiny z něho udělala agenta provokatéra, který zničil hned několik odbojových skupin.
Několika popravami skončilo třeba Dyckovo napojení na parašutistu RAF Oldřicha Pechala, který měl v roce 1942 na příkaz britského exilu posílit domácí odboj. Dyck vystupoval jako poručík Zeman z Obrany národa a Pechala osobně zatkl v Brně. Na smrt šla celá výsadkářova rodina i všichni, co ho skrývali, skoro 30 osob. Kromě rodičů a sourozenců například farář Václav Kostiha a jeho kaplan František Voneš ze Ždánic.
V době Mnichovské konference v roce 1938 přitom Dyck sloužil v Československé armádě a byl i členem sociální demokracie. Už v červenci 1939 ho ale do svých služeb přijalo gestapo, za což byl po válce popraven (26. února 1947). „Jak to všechno hodnotit? Dyck před gestapem nezachránil jen mě, ale spoustu dalších Čechů z Jundrova, třeba sokolské předáky. Vyhnul jsme se tak zavlečení do koncentráků nebo vězení. Za celou tou hrůzou byl hlavně zvrácený systém,“ přemýšlí Erich Veselý nad miskami vah, které drží v ruce paní Spravedlnost.
Pravdou je, že kdyby německý vůdce nestvořil nacistický totalitní stát a nerozpoutal válku, na kterou pak musela silou odpovědět i demokratická Velká Británie nebo USA, nemusel by svůj krátký život ukončit na popravišti ani 29letý Oldřich Pechal (1913-1942), ani 31letý Wolfgang Dyck (1915-1947). A do Československa by nikdy nedojeli rudoarmějci, republika by se nepřiklonila ke komunismu a soukromé kovářství ve Veslařské ulice by nikomu nepřekáželo...
Kovářství a podkovářstí v Brně na Veslařské ulici, tady se Erich Veselý narodil v roce 1926. Zdroj: Archiv Ericha Veselého
Výtahy a koloběžky
A hlavně existují i užitečnější vynálezy než zbraně: „Například výtahy. Vyučil jsem se ve firmě Skočovský, která je vyráběla, takže jsem po Brně montoval výtahy už za protektorátu. A když Skočovskému ukradli fabriku komunisti, tak jsem přes půl století pracoval v Transportě. A celou tu dobu mě práce velmi bavila.“
Veselý se stal vyhlášeným odborníkem v oboru elektromechanických přístrojů na řízení výtahů, doma v dílně pak opravoval či sestavoval jízdní kola včetně závodních. „Asi to mám v genech, od malička jsem měl potřebu něco sestrojovat, a to mě nepřešlo dodneška,“ pochlubí se v bývalé kovárně koloběžkou, kterou zrovna dokončuje. Částečně z rozebraných bicyklů.
Červenobílá koloběžka už je téměř připravena k jízdě a teď poslouží i jako symbolická tečka za příběhem téměř stoletého Ericha Veselého. Kdyby se do moravské metropole znova blížila ruská armáda, dost možná by se na té koloběžce dalo nenápadně upláchnout z Brna. Pokud by se totiž Rusové objevili ve Veslařské ulici, zřejmě by se znova naplnilo i proroctví Erichova otce Viléma: „Nic dobrýho z nich nebude.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
