Rozhovor s členy kapely I Love You Honey Bunny
„Všechny nás to srazilo jako autobus,“ říká zpěvák Sebastian Jacques z kapely I Love You Honey Bunny o dosažení třicítky. Jejich nová deska Don’t Look When I'm Changing vznikla v období životních bilancí, drobných krizí i hledání rovnováhy. Tentokrát se kapela rozhodla na sebe netlačit: „Opravdu jsme ji dělali pro sebe,“ dodává kytarista Martin Šolc. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS ale kapela mluvila i o dalších tématech – o úspěších na zahraniční scéně i o tom, proč je důležité mít hlas nejen na pódiu.
Jak byste se představili někomu, kdo nezná I Love You Honey Bunny?
Martin Šolc: Jsme kytarová kapela, která funguje už přes 11 let. Jsme z Prahy, ale často hrajeme v zahraničí. Naše nejoblíbenější věc je asi hrát koncerty, celkově spolu trávit čas a skládat hudbu.
V tomto současném složení (Martin Šolc – kytara, Sebastian Jacques – zpěv, Kristián Kraevski – baskytara, Josef Keil – bicí, pozn. red.) hrajete od roku 2013, ale už předtím jste pod stejným jménem měli jinou kapelu...
Martin Šolc: To je hodně dávná historie. Ta tehdejší kapela měla jiné obsazení, jiný repertoár. Zůstal nám akorát název. Když jsme ji pak dávali znovu dohromady, asi jsme si nemysleli, že přežijeme prvních pár koncertů. Byli jsme ještě na gymplu a ty kapely vznikaly a zanikaly relativně rychle, takže jsme ten název moc neřešili a zůstal s námi.
ČTĚTE TAKÉ: Eddie Stoilow přichází s novinkou v češtině. Ve videoklipu září i seriálová hvězda
Žádný hlubší vztah k němu tedy nemáte?
Martin Šolc: Myslím si, že jsme si ho nějak vybudovali za ty roky a teď už pro nás hodně znamená. Ale ta cesta byla spíše z druhé strany – ne že by pro nás něco zásadního znamenal na úplném začátku.
V průběhu let jste vydali tři alba – Cosmic Background Radiation (2018), We Just Had a Wonderful Time (2023) a před pár dny, konkrétně 28. března, vyšlo vaše poslední album s názvem Don’t Look When I'm Changing. Když je porovnáte, v čem se nejvíce liší?
Sebastian Jacques: Asi ve zkušenostech, které jsme za tu dobu nabrali, ale i v té schopnosti nějak vyjádřit věci, které chceme vyjádřit. Při té první desce jsme byli banda kluků z gymplu, kteří šli do studia splnit si sen, že nahrají desku. U té druhé už jsme chtěli být víc profíci. Už jsme za sebou jednu desku měli a říkali jsme si, že zkusíme nějakou zahraniční spolupráci. Tu jsme pak zahájili se Stevenem Ansellem a Koenem van de Wardtem, kteří pak byli i u té třetí desky. A u té už mám pocit, že probíhala v nějakém pocitu, že to máme pod kontrolou. Vždycky je tam sice nějaká míra nejistoty nebo improvizace, ale bylo to určitě víc vyklidněné.
Martin Šolc: Souhlasím s tím, to byla první deska, u které jsme byli víc v klidu a měli i malinko větší nadhled. U té první desky jsme nevěděli, co děláme. U té druhé nám do toho hodil vidle covid a bylo velmi složité cokoli nahrávat nebo se potkávat. Zatímco spousta umělců během covidu hodně tvořila, tak nám to nešlo, protože jsme najednou neměli vnější vlivy a nemohli jsme žít naše normální životy. Až ta poslední deska vznikla tak nějak organicky, že jsme si ji opravdu dělali pro sebe, z čehož mám velkou radost.
Období životní reflexe
Don’t Look When I'm Changing můžeme přeložit jako „Nedívej se, když se převlékám“, nebo také „Nedívej se, když se měním“. Právě nějaké období transformace je v té desce asi klíčové. Souvisí to s věkem, tedy s blížící se nebo už nastolenou třicítkou?
Sebastian Jacques: Ten dvojsmysl v angličtině je dost zásadní. Ty změny můžou být vnitřní i vnější. Ta proměna může být v tom, jak se oblékáme nebo jak působíme navenek, což samozřejmě ovlivňuje, jak k nám lidi přistupují, jak nás vnímají. Zároveň je to i o tom, jak vnímáme sami sebe v těch 30.
Člověk má za sebou nějaké věci, ale zároveň je furt do jisté míry dítě, má v sobě nezkušenost. A teď dochází do stádia, kdy může reflektovat, co se stalo. A nás to všechny srazilo jak autobus. Takže jsme se s tím snažili vypořádat v rámci celé té desky, přemýšlíme nad tím, kdo jsme, jací jsme i proč jsme takoví. A ty otázky můžeme klást i posluchačům a třeba jim pomoci se nad tím zamyslet nebo reflektovat jejich dosavadní život.
Mezi dvacítkou a třicítkou se lidé hodně mění, ať už jde o jejich názory, lidi, kterými se obklopují, nebo zájmy. Neměli jste tenhle „problém“ i v kapele? Třeba že jste se každý vydal jiným směrem? Nesměřovalo to k hádkám?
Martin Šolc: To si myslím, že nutně ne. Ta deska reflektuje nějaké změny v našich osobních životech a kapela pro nás byla spíš kotvou. V momentě, kdy to bylo hodně turbulentní, jsme tam pro sebe vždycky byli, čehož si obrovsky vážím. Přirozeně člověk spolu tráví strašně moc času, často víc než se svými rodinami nebo přítelkyněmi, a jsou to dlouhé hodiny v dodávce. Ale my jsme se spolu už naučili vycházet a moc si to bez sebe neumíme představit.
Ve svých textech reflektujete i politickou situaci, určitě vaše starší píseň Yellow and Blue je toho důkazem. Z nového alba by se asi nejvíce za takový protest song dala považovat píseň Secret Ploy to Destroy the World. Je pro vás důležité vyjadřovat svůj politický postoj v textech?
Sebastian Jacques: Spíše než důležité bych to nazval přirozené. Byli jsme vychováváni k tomu, že si máme nějaký názor vytvořit, má být na něčem založený a nemáme se bát ho vyjadřovat. Naši rodiče takovou možnost neměli a je pro ně podstatné, že my ji máme. Zároveň ale chtějí, abychom si to uvědomovali. Abychom si byli vědomi toho, že jako společnost fungujeme, ale balancujeme na dost nebezpečném území toho, kdy je demokracie křehká a je potřeba, aby se lidé angažovali.
Já nevím, jestli mám vždy pravdu nebo ne, ale je to moje přesvědčení, a tím, že ho vyjadřuji, můžu vyvolávat nějakou diskuzi. Lidé mi na to mohou říct, že si myslí, že to je jinak, nebo naopak říct, že s tím souhlasí.
Nesetkáváte se s tím, že vám někdo řekne: „Měl jsem vás rád, ale tohle mi vadí, že se takhle vyjadřujete“?
Martin Šolc: Stává se to občas, jsou to velmi komické situace. Ale já souhlasím s tím, co říká Sebastian. Myslím, že je velký úkol kultury tato témata otevírat a v podstatě celá kultura je na tom postavená. Jde to opravdu ruku v ruce. Takže když někdo říká, že politika do kultury nepatří, tak já si myslím opak – že je to její esenciální součást.
Když se vrátíme k tomu vašemu novému albu, tak tam najdete melancholické skladby, ale i svižnější, chytlavější. Písně na albu jsou mezi sebou nezaměnitelné, ale zároveň skvěle propojené. Jak jste to skládali, mělo to nějaký řád?
Sebastian Jacques: Moc ne. I nás samotné to překvapilo, jak fluidně se nám podařilo desku poskládat. Když máme skladby v nějaké pracovní formě, bývá jich třeba patnáct, u kterých si řekneme, že na nich budeme pracovat a uvidíme, co z nich vyjde, a co ne, kam je dokážeme posunout. Ta práce probíhá docela nezávisle jedna na druhé, ale v podobném období a prostředí, což se tam projevuje. Ale nebylo to tak, že bychom plánovali – teď uděláme smutnou věc, pak veselou. Spíš to vyplynulo z materiálu, který jsme měli.
Řekli jsme si, že nosná myšlenka je v těch změnách, které propojují všechny skladby. Díky tomu deska působí tak, že nějak začíná a v průběhu prochází různými změnami, od smutnějších, melancholičtějších věcí až po veselejší, elektronické. Nikdy nezůstává stát. To nás na tom bavilo a byli jsme překvapeni, jak to do sebe zapadlo, jako nějaké puzzle.
Martin Šolc: Na začátku jsme si řekli, že se nechceme ničím omezovat a uděláme to podle sebe, jak chceme. A přesně, jak říkal Sebastian, nakonec to do sebe zapadlo jako puzzle. Deska od začátku do konce provádí posluchače životními změnami, které jsou tam reflektované, a jsme moc rádi, že se to takhle povedlo.
Koncerty doma i v zahraničí
Hrajete hodně v zahraničí – v Německu, Maďarsku, Polsku. Jak se stane, že se indie kapele podaří prosadit v zahraničí?
Martin Šolc: Myslím, že je to o tom to zkoušet. Nás vždy bavilo hrát naživo a cestovat. I když cestování s kapelou je jiný než když jedete na dovolenou. Když někam přijedeme, nemáme šanci prohlédnout si města, protože jedeme ze zvukovky na zvukovku, z koncertu na koncert, ale potkáme spoustu lidí, kteří dělají to samé co my, jen v jiných zemích. Je inspirativní potkávat muzikanty a lidi z jiných scén a zjišťovat, jak to tam funguje. To nás vždycky hnalo dopředu, stejně jako to, že nás baví hrát naživo. Nemáme žádný recept, je to o tom, to zkoušet. Spousta lidí nás odmítla, rozeslali jsme tisíce e-mailů, na které jsme nikdy nedostali odpověď.
Co máte raději – tvůrčí proces nebo koncertování?
Martin Šolc: Nejzábavnější je to v momentě, kdy už jste na pódiu a koncert se povede. Proces tvorby je ale esencí toho, co děláme. Obě věci jdou ruku v ruce a mění se to v čase. Když jsme ve studiu, těším se, až to budeme hrát naživo, a když máme hodně koncertů, tak už si naopak představuju, jak se zavřeme do studia a budeme tvořit něco nového.
Sebastian Jacques: Já mám blíž k tomu být zavřený ve studiu a tvořit. Když jsem na koncertě, baví mě to, ale kdybych si měl vybrat, radši bych byl ve studiu. Bez koncertování by to ale asi nešlo, je to propojené.
Martin Šolc: Já bych asi taky zvolil studio, kdybych si musel vybrat, ale jak říká Sebastian, neumím si představit, jak by to fungovalo bez koncertování. Písničky člověk pozná z jiných stran, když je hraje naživo. A to nejen divák. I my je při tom objevíme znovu.
Teď k vašim plánům. Na konci března vám vyšla deska, teď vás čekají křty. 10. dubna v Praze v MeetFactory, pak 11. dubna v Budapešti a 12. dubna v Bratislavě. Dále máte koncerty, například 24. dubna v divadle Pod Lampou v Plzni, 16. května v Brně v Kabinetu Múz. Čekají vás určitě ale i nějaké letní festivaly...
Martin Šolc: Těch bude asi deset až dvanáct. Prozrazený už je třeba Rock for People. Ale těšíme se i na menší akce, například na festival Povaleč, který máme rádi, protože jsme tam jezdili už na gymplu. A máme radost, že tam teď budeme zase hrát.
Celý rozhovor si můžete přehrát ve videu výše.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Exkluzivní premiéra nového klipu Lucie na CNN Prima NEWS. Kapela odhalila zákulisí vzniku
