Jak pejsek s kočičkou 28. října nesměli mávat aneb Střípky z dějin státní vlajky
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- 17 měsíců trvalo, než se poslanci shodli na vlajce.
- Jak se slavilo 28. října v pohádce, kterou cenzura zakázala?
- 51 let trvalo, než se pohádka o pejskovi a kočičce vrátila.
- 50 miliard korun: Jakou škodu vyčíslili Slováci?
Pejsek s kočičkou si naposledy zamávali československými vlaječkami v roce 1946. Posléze jim to zatrhli komunisté a znovu mohli praporky vytáhnout až v roce 1991. Se zakázanou pohádkou Josefa Čapka vlastně souvisí i peripetie spojené s historií současné státní vlajky. I ta se po vzniku Československa v roce 1918 rodila těžce a poprvé zavlála až o dva roky později. Za války ji nahradil protektorátní prapor a v roce 1993 se československá vlajka proměnila v českou, což Slováci nesli nelibě a dokonce přišli s žádostí o odškodnění ve výši 50 miliard korun.
Vlajka Československa nevznikala snadno. Republika se zrodila 28. října 1918, na podobě státní zástavy se však poslanci parlamentu shodli až 17 měsíců poté, v roce 1920. Téměř rok a půl po založení státu tak nebylo jasné, jakými „fanglemi“ mávat při nejrůznějších výročích a slavnostech. Třeba při oslavě vzniku republiky.
S jakou fanglí slavit republiku?
„Vznikaly rozličné zmatky, jak lze nejlépe poznati pohledem na prapory na pražských ulicích ve slavnostní dny,“ posteskl si agrárnický poslanec Národního shromáždění (parlamentu) František Hnídek, když 30. března 1920 přečetl poslancům návrh zákona o státní vlajce. „Otázka tato táhla se dosti dlouho a bylo mnoho o ní uvažováno,“ přiznal. Většina obyvatel republiky v té době v ulicích mávala hlavně historickou českou bílo-červenou vlajkou, stejnou ale vyhlásilo za státní symbol i Polsko.
Poslanci nakonec schválili jako československou vlajku bílo-červenou zástavu s modrým klínem, nevyhnuli se ale některým kontroverzním reakcím. Například výtce, že modrý klín ve vlajce prosadili svobodní zednáři.
Jak Čapkovi hrdinové (ne)směli slavit republiku
Devět let od schválení vlajky vyšla podnes oblíbená pohádková knížka, která líčila oslavy 28. října: „Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. ‚Poslouchej, kočičko,‘ řekl pejsek, ‚už bude brzo 28. října a my nemáme žádný prapor. Ale letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.‘“
Že tuhle pohádku neznáte? Pokud jste vyrůstali za socialismu, je to i hodně pravděpodobné. Jmenuje se Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen a spisovatel a malíř Josef Čapek (1887–1945) ji v roce 1929 vydal jakožto nedělitelnou součást souboru Povídání o pejskovi a kočičce. Totalitní moci se ovšem příběh natolik nelíbil, že se pohádku rozhodla vyobcovat z dějin české literatury.
Psí a kočičí oslavy založení Československa napřed popudily nacisty, když v březnu 1939 vtáhli s německým Wehrmachtem do Prahy a Josefa Čapka už záhy poté uvrhli do koncentračního tábora. Po válce sice kniha ještě jednou vyšla v původní verzi (1946), ale pak se příběh o 28. říjnu z Povídání o pejskovi a kočičce vytratil na celé půlstoletí.
Cenzorova ruka pohádku Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen vyškrtla již z druhého poválečného vydání z roku 1953. A do knihy se nemohla vrátit ani ve vydání z přelomového letopočtu 1968, i když v říjnu téhož roku alespoň vyšla v dětském časopise Mateřídouška. I za normalizace pak připomínka založení Československa zůstávala tabu, takže pohádka o vlaječkách chyběla také ve vydáních z let 1975 a 1987.
Čtěte také
Sametová revoluce i pro pejska a kočičku
Pejska a kočičku s praporky v tlapkách zachránila až sametová revoluce v roce 1989. Pohádka vyšla nejprve roku 1991 ve formě dětského leporela s parafrázemi Čapkových kreseb od animátora Jaroslava Doubravy (1921–1997), které mělo exkluzivní náklad 20 tisíc kusů. Do původního vydání Povídání o pejskovi a kočičce se pak zakázaný příběh vrátil až ve vydání z roku 1997. Po dlouhých 51 letech.
Pohádka Josefa Čapka sice oslavuje 28. říjen, ale zároveň se posmívá české vypočítavosti. Když totiž pejsek s kočičkou zjistí, že místní kupec zdarma rozdává československé vlaječky všem rodičům s aspoň jednou ratolestí, převlékají se na střídačku za miminko a znova a znova chodí do krámu, aby získali praporek:
„To si takhle lacino můžeme pořídit praporečků víc. Ať jich máme hodně moc, ať jich máme nejvíc! Teď zas já budu dělat miminko a ty mne poneseš a až něco koupíš, dostanu praporeček. A pak zas budeš ty miminko a půjdu kupovat já, a tak to budeme dělat pořád, až budeme mít moc praporečků.“
Zednářský nebo slovenský symbol?
Zpátky o devět let do března 1920, kdy se československý praporeček zrodil. Předkladatel návrhu František Hnídek musel v parlamentu s nadhledem vysvětlovat, že modrý klín není módní výstřelek tehdy populárního výtvarného stylu: „Není to žádné řešení kubistické, nýbrž heraldické.“ Protože se politikové už dříve shodli, že státními barvami nového státu budou bílá, červená a modrá, musela je vlajka obsahovat. „Obtíže nám působilo složení a seskupení těchto barev,“ přiznal Hnídek. Symboliku barev vysvětlil jednoduše. Bílá s červenou jsou české historické barvy a „modrá pokládá se obecně za representanta Slovenska“.
Klín měl zase vyjadřovat spojení českých zemí se Slovenskem v jediný celek. „Žádným způsobem nemá poukazovati na nějaký dualismus,“ prohlásil Hnídek v parlamentu, aby v zárodku zabránil výkladu, že modrý klín je uznáním slovenského národa. Praha tehdy razila teorii o jednotném československém národu. A klín Slovákům jakožto symbol jejich země vnutila s chabým vysvětlením, že modrá je barva slovanské trikolory, kterou se od 19. století zaštiťovali slovenští národní buditelé.
Čtěte také
Historik Jan B. Uhlíř připomíná další dobovou výtku, podle které byla československá vlajka vytvořena dle vůle vlivného Řádu svobodných zednářů: „Právě modrá je barva zednářů, ačkoli oficiálně byla vykládána jako barva Slovenska.“ Badatel také upozorňuje, že v době nacistické okupace v letech 1939 až 1945 byla československá zástava nahrazena vlajkou Protektorátu Čechy a Morava. „Ta byla tvořena třemi vodorovnými pruhy – bílým, červeným a modrým. Autorem protektorátní symboliky byl heraldik Karel VI. Schwarzenberg, otec politika, který těsně prohrál prezidentské volby s Milošem Zemanem,“ vysvětluje Uhlíř pro CNN Prima NEWS.
Po válce se Československo vrátilo k původní zástavě, ale od roku 1948 začalo popírat vlastní dějiny i průběh vzniku republiky. Režim nechtěl stát spojovat s T. G. Masarykem a dalšími jeho spoluzakladateli a raději by založení Československa slavil již 14. října. S tímto nápadem vlastně komunisté přišli již za první republiky, když začali tvrdit, že o samostatnost Čechů se zasloužily hlavně demonstrace za socialismus ze 14. října 1918. A podle této události měl dostat název i státní svátek: Den generální stávky za čs. socialistickou republiku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Barbarská zvířeckost, zhodnotil Masaryk VŘSR. Seifert i další básníci na Lenina pěli ódy.
Odškodnění 50 miliard za ukradenou zástavu
Když se o půlnoci z 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993 rozpadla Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) na dva samostatné státy, vypadalo to i na pohřeb československé vlajky a vytvoření úplně nové státní zástavy. Nestalo se tak a Češi nakonec prohlásili vlajku se slovenským modrým klínem i za prapor České republiky. Nebyla to čistá hra, spíš malá česká lest. Praha nedodržela, co slíbila ústavním zákonem o zániku federace z listopadu 1992: „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.“
Česká strana porušení zákona omlouvala tím, že v nově ustavené republice již federální norma z roku 1992 neplatí. Někdejší místopředseda Federálního shromáždění a slovenský politik Roman Zelenay však tehdy vyčíslil, jakou škodu Češi způsobili Slovákům. Částku, již Bratislava požadovala jako kompenzaci od Prahy, si pamatuje i historik Karel Müller, který tehdy seděl v parlamentní heraldické a vexilologické komisi: „Když si Česká republika ponechala československou vlajku, někteří Slováci se opravdu zlobili. A ústy svého tehdejšího vrcholného představitele vyčíslili způsobenou újmu na 50 miliard korun.“ Češi ovšem na astronomický požadavek nereagovali a za údajnou škodu slovenským bratřím nikdy nezaplatili ani haléř.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
