Nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert adoroval Vladimira Iljiče Lenina a Velkou říjnovou socialistickou revoluci (VŘSR), která vypukla 7. listopadu 1917, tedy před 107 lety. Seifert bolševického vůdce obdivoval v mládí i ve středním věku, jednu báseň s názvem Lenin napsal v roce 1926 a stejnojmennou pak v roce 1949. VŘSR uctívala celá plejáda meziválečných básníků, které dnes literární historie považuje za nejlepší české klasiky 20. století. První československý prezident T. G. Masaryk přitom od nástupu do funkce v roce 1918 upozorňoval, že Leninův převrat byl především strašlivým masakrem. Básníci ho ignorovali a podléhali dezinformacím z Moskvy.
„Viděl jsem na vlastní oči činy bolševických revolucionářů, jevila se v nich přímo barbarská hrubost, často až zvířeckost,“ řekl Masaryk v rozhovoru pro Lidové noviny z 24. prosince 1920. Budoucí československý prezident v Rusku pobýval na sklonku roku 1917, kdy revoluce vypukla.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nacistická gilotina sťala Masarykova knihovníka
Nejlepší čeští meziváleční básníci Jaroslav Seifert, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, František Halas anebo Konstantin Biebl ale Masarykovým osobním zkušenostem nevěřili. A tvrdohlavě psali básně podle not z moskevského Kremlu.
Bojte se Lenina
„Bojte se, bojte, Lenina, / je strašnější mrtev než živý,“ veršoval další z meziválečných klasiků Josef Hora v básni z roku 1924 s výmluvným názvem Velký mstitel. Právě v roce 1924 Lenin zemřel.
Prezident Masaryk v té době už několik let mluvil o barbarské krutosti bolševiků. Zažil totiž revoluci na vlastní kůži a v Lidových novinách v prosinci 1920 svoji zkušenost popsal následovně: „Divným osudem dostal jsem se do samého středu bolševických revolucí v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě; ocitl jsem se najednou v dešti střel, prožil jsem v Moskvě šest dní v odstřelovaném hotelu Metropole, do mých oken bily i později v Kyjevě kule a střely šrapnelů.“
Lákavé hlasy diktátorů
Josef Hora a další básníci přesto svému prezidentovi permanentně nedůvěřovali. Například Hora přímo v den devátého výročí VŘSR zveřejnil další oslavnou báseň. V komunistickém Rudém právu vyšla 7. listopadu 1926 pod názvem Kniha revoluce. Báseň začíná tímto čtyřverším: „Kniha revoluce, do dějin otevřená, / leží před našima čtoucíma očima. / Hrdinství statisíců bezejmenná / a jméno, jež ocelový přízvuk má, / ne jeho, jejich jméno – Lenin.“
Vlastně se mnoho nezměnilo ani po další stovce let a jistá část dnešních českých elit stále obdivuje autokraty či rovnou totalitní vůdce, slabost mají i pro ruského prezidenta Vladimira Putina. Tento text ale připomíná uctívání Lenina a VŘSR v Československu před rokem 1989. Konkrétně úžas levicových básníků, kteří bolševickou revoluci nadšeně opěvovali už za první republiky, přičemž za socialismu na ně navázali další dnešní čítankoví klasici, například Jan Skácel, Milan Kundera, Antonín Brousek nebo Miroslav Holub.
Napřed oslava VŘSR, pak Nobelova cena
Básník Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou získal v roce 1984, věnoval VŘSR báseň Město Leninovo ve své sbírce Slavík zpívá špatně z roku 1926. „Bývalý palác admirality, / empirová lastura, z které se narodila Venuše / s námořnickou čapkou. / Byl to malý zázrak. / Toť vše,“ začíná Seifertova báseň barvitým popisem revolučního Petrohradu.
Ve stejné sbírce lze najít i báseň se strohým názvem Lenin, v níž mimo jiné oplakává revolucionářovu smrt: „Otevřte okna. / Bolest oči zavírá / v pozadí rudých tkanin. / Zvedli mrtvého / a hrob se otvírá. / Je mrtev Lenin.“ Podle Seiferta ale Lenin zůstane věčně živý a bolševismus se stane inspirací pro celou Evropu: „Pyšný a hlučný zazněl krok, / to pod kremelskou zdí / přechází stráž / a děsí Evropu a děsí celý svět.“
Podle Černé knihy komunismu, kterou v roce 1997 sestavil kolektiv evropských akademiků, komunistické totalitní režimy zahubily 65 až 93 milionů lidí. To je onen účet za „pyšným krokem pod kremelskou zdí“, jak píše Seifert. Pro svět byla VŘSR počátkem tragédie, na stejném účtu přitom pořád přibývají oběti. Někdejší agent komunistické tajné policie KGB Vladimir Putin totiž podle historiků na sovětskou éru vědomě navazuje. A invaze na Ukrajinu už má odhadem milion obětí, spočítáno dohromady na obou stranách fronty.
Naštěstí se našli i básníci, kteří Masarykovi věřili. Respektive si sami udělali obrázek, kde je pravda. Třeba Rudolf Medek ve sbírce Lví srdce z roku 1919 viděl Leninovu revoluci následovně: „Zmatek a špína je ve všech městech, / pod světlou maskou tají se krev, / zrada a podkup, / jež jako strašlivá tasemnice / užírá útroby slavného obra. / Zmatek a špína a hlad a krev. / A nade vším ohnivé, mocné heslo: / Lenin.“ Tuto báseň o hladu a krvi dokonce napsal ještě před vypuknutím hladomoru v Povolží, který Lenin nedokázal a ani nechtěl utišit, a jenž si v letech 1921 až 1922 vyžádal asi pět milionů obětí.
Masaryk: Nepřijímám komunismu
„Revoluce musí býti podniknuta na obranu, nikoliv z panovačnosti a hrabivé útočnosti a musí obětovali životů co nejméně. V tom se právě Rusové pro svou kulturní primitivnost liší od nás na západě; ve válce a v revoluci životy se jen hýří. Bolševici stojí v tom na velmi nízkém stupni,“ přemítal o VŘSR prezident Masaryk v roce 1920. „Největší mravní hrůzu vyciťoval jsem v té očividné zbytečnosti oběti,“ litoval statisíců mrtvých, které přinesl bolševický převrat. O Leninovi a komunismu pak Masaryk mluvil i v populární knize Hovory s T. G. Masarykem sepsané Karlem Čapkem, kde prezident své úvahy o ruském revolucionáři i celém systému uzavřel větou: „Nepřijímám tedy komunismu.“
Ale básníci komunismus přijímali dále. Třeba dnes tolik ceněný František Halas v roce 1935 v básní Víra nový sovětský režim doslova zbožštil: „V nadějích které udržují nás / jdeme za svým snem do země dělníků / kdy zítřky naplněn až praská každý klas / a země tančí v kovovém pokřiku. // Nespočineme-li v zemi té / zajděme smutkem tolik milovaným / jejž pít nám dává z růže rozvité / ten který umřel živý Lenin.“
Halas nejen zopakoval dobovou sovětskou frázi o věčně živém Leninovi, ale projevil i přání, aby se v bolševický stát proměnilo i Československo. A pokud se tak nestane, republika ať raději zanikne. Po květnu 1945 a především po únoru 1948 se pak Československo skutečně stalo sovětským satelitem, a to až do listopadu 1989. A po celou tuto éru stále vznikaly nové básně o Leninovi.
Vesmírný Lenin
Normalizační básník Václav Hons to třeba v roce 1977 vzal doslova hákem, když o VŘSR a Leninovi napsal poemu na 260 (!) stran. A nazval ji Lenin. Předzpěv poémy dokonce nechal vysázet hůlkovým písmem: „A TOTO JE PŘÍTOMNOST MUŽE / JEHOŽ VELIKOST JE TAK PROSTÁ / ŽE OBÍHÁ V NAŠEM KREVNÍM OBĚHU / JAKO NEBE TÉTO PLANETY / JAKO HLÍNA TÉTO ZEMĚ.“ Doslova šlo o vesmírnou poctu Leninovi.
Do vesmírných výšin mířila i jiná báseň: „Spojte se ať vypluje slunce z olověných mraků válek / Spojte se dělníci moří spojte se s dělníky pevnin / Ať je svět modrý na zemi i na moři do nejdelších dálek / Tak jak si to přeje Stalin a jak si to přál Lenin.“ Text je z pera Konstantina Biebla a z jeho sbírky Bez obav z roku 1951.
Uctívači Kremlu ve školních osnovách
Dnes jsou to vesměs zapomenuté básně, má je tedy vůbec smysl připomínat? Neměly by se raději propadnout do hlubin historie české literatury? „Nemyslím si to. Především na středních školách je to vhodný doplněk při výuce moderních českých dějin, pedagogové na takových verších mohou prakticky ukázat nekritický obdiv části našich básníků ke státu sovětů, jeho politickému režimu, socialistické revoluci a politickému vůdci Leninovi,“ říká učitel dějepisu a literatury Petr Šimíček z Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě. Spoluzakladatel vzdělávacího portálu pro učitele Moderní dějiny. Šimíček připravil pro kantory metodický list, jenž obsahuje právě texty českých „leninských“ spisovatelů.
Za socialismu byly verše o Leninovi běžnou součástí školních čítanek. Až mrazivě úsměvná je například báseň z čítanky pro šestou třídu základních škol, z níž se učil také autor tohoto textu na přelomu let 1979 a 1980. Veršovanou Pohádku o velikém samovaru napsal Jan Skácel, dnes jeden z kultovních autorů pomyslného moravského básnického Slavína. „V té zemi žil také jeden / a zván byl Lenin. / Moudrý muž. / Měl ústa jako misku s medem / a oči ostré jako nůž,“ poklonil se Skácel směrem ke Kremlu.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
