Výročí vzniku Československa
Protektorátní policie a gestapo zatkly při pražské demonstraci z 28. října 1939 zhruba 400 protestujících. Stejné množství demonstrantů bylo zadrženo i 28. října 1989, pouta však nasazovala Veřejná bezpečnost a StB. Jak se slavil či neslavil 28. říjen v roce 1918, 1939, 1948, 1952, 1968, 1969, 1988 a 1989? Nahlédli jsme do dobového tisku.
Československo se zrodilo 28. října 1918 a Lidové noviny o den později uvítaly čtenáře palcovým titulkem: „Československý stát prohlášen.“ Co se 28. října odehrálo v Praze, známe z učebnic. Jak se ale republika zakládala třeba ve 350 kilometrů vzdálené Ostravě, to se dnes příliš neví ani v moravskoslezské metropoli.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kdo dostane vyznamenání? Na seznamu je Kundera, Havlová, Kubera i Brady
1918: Revoluce na jevišti a Oldřich Nový
Něco málo o revoluci v Ostravě se čtenář Lidových novin přece dozvěděl už 29. října: „Mor. Ostrava, 28/10. Ve večerních hodinách došla zpráva o tom, že Národní výbor v Praze převzal vládu v československých zemích. V divadle dávána právě Jiráskova pohádka Pan Johanes.“
V představení účinkoval i později slavný herec Oldřich Nový, který o revoluci v Ostravě nechal písemnou vzpomínku: „Po prvním aktu nastala neobvykle dlouhá přestávka. Do zákulisí totiž přišli redaktoři a chtěli obecenstvu přečíst telegram. Ředitel Antoš Frýda, zanícený činoherec, prosil pány, aby se nejdřív dohrálo, a pak aby se to šlo lidem přečíst, že se to jaksi mezi představením nehodí. Nepochodil. Redaktoři vnikli před oponu a přečetli telegram o ukončení války a vzniku republiky. Národní výbor se ujal vlády. Co se stalo v hledišti, to ani nejde popsat.“
Diváci byli nadšeni, Ostrava ale revoluci zvládla za pár minut, jak to vylíčil herec Nový: „Lidi propukli v ohlušující jásot, objímali se, plakali, zpívala se hymna a zdálo se, že je s Johanesem konec. Ale ne! Z hlediště odešla necelá polovina návštěvníků, ostatní zůstali na svých místech a volali: – Dohrát, dohrát!“ A tak se hrálo dál...
Lidové noviny referují o 28. říjnu 1918. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Lidové noviny referují o 28. říjnu 1918. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
1939: Neznámá oběť z Prahy
Oslavy vzniku republiky byly poprvé zakázány po nacistické okupaci. Na 100 tisíc Pražanů přesto 28. října 1939 našlo odvahu k aktivnímu vzdoru a protestující si připnuli českou trikolóru nebo černou vázanku, pokyny nejednotného odboje totiž vyzněly protichůdně.
Z početných hloučků na Václavském nebo Staroměstském náměstí se následně ozývaly slogany typu: „Chceme svobodu, chceme právo!“, „Ať žije Beneš!“ anebo „Pryč s Hitlerem!“ Záhy zasahovala protektorátní policie a zatýkalo gestapo. Při střetech dokonce došlo na střelbu a na křižovatce ulic Žitná a Ve Smečkách zemřel 22letý horník Václav Sedláček.
Na stejném místě klesl k zemi i 24letý student Jan Opletal, který na následky zranění zemřel 11. listopadu, přičemž jeho pohřeb z 15. listopadu přerostl v další demonstraci. Nacisté tvrdě zasáhli, 1 200 studentů odvlekli do koncentračních táborů, uzavřeli české vysoké školy a 17. listopadu popravili devět studentských vůdců.
Jan Opletal je dnes hrdinou, na horníka Václava Sedláčka dějiny zapomněly, oba mladíci přitom přišli do centra Prahy se stejným cílem. Protestovat proti okupaci.
Rušivé pokusy mladistvých živlů
Přímo 28. října 1939 bylo kromě zastřeleného Sedláčka a vážně postřeleného Opletala těžce zraněno dalších pět občanů. Lehce zraněných měly být stovky a na 400 lidí bylo zatčeno. Protektorátní tisk o protestu nesměl pravdivě informovat, jen Česká tisková kancelář (ČTK) vydala oficiální zprávu protektorátní vlády. Ta protestující označila za „mladistvé živly“ a varovala před opakováním podobných „rušivých pokusů“. Obdobně o demonstrantech psalo komunistické Rudé právo v říjnu 1988 a 1989, když do ulic vyšli první odvážlivci nesouhlasící s Husákovou totalitou.
A zde je zpráva ČTK, jak ji v pondělí 30. října 1939 otiskl Polední list (List Národního souručenství, který v pondělí vycházel pod jménem Pondělní list): „Rušivé pokusy mladistvých živlů v Praze. Podněcovatelé byli zajištěni. ČTK. V Praze, 29. října: Dne 28. října pokusily se v Praze poštvané mladistvé živly rušiti klid a pořádek tím, že popuzovaly ke shlukům. Tyto rušivé pokusy, které vedly hlavně v poledních a odpoledních hodinách ke chvilkovým shlukům a menším šarvátkám na Václavském náměstí a přilehlých ulicích, bylo možno potlačiti všude českou policii v klidu bez použití násilných prostředků. Hlavní podněcovatelé těchto neodpovědných živlů byli zajištěni. V této souvislosti učinila vláda opatření, kterým bylo pro české obyvatelstvo nejpřísněji zakázáno nošení všelikých odznaků, kromě odznaku Národního souručenství, jakož i nošení známých jednotných čapek a jiných nápadných pokrývek hlavy.“
Polední list o událostech z 28. října 1939. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Polední list o událostech z 28. října 1939. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Trpěné narozeniny
Po skončení války v roce 1945 se výročí založení republiky mohlo znovu slavit, po komunistickém převratu v roce 1948 nicméně připomínek na zrození Československa rychle ubývalo. Ústřední deník Komunistické strany Československa o nějaké formě oslav naposledy informoval v roce 1950, další rok už Rudé právo o svátku mlčelo. A v roce 1952 pak 28. říjen dostal úplně novou podobu.
Po únoru 1948 se totiž narozeniny republiky staly jen trpěným svátkem a komunistická strana usilovně přemítala, jak ho rychle vytlačit z kalendáře i národní paměti. Právě 28. říjen byl totiž svázán s demokratickými politiky, na něž nový režim dštil síru. Od Kramáře přes Masaryka až po Klofáče.
1952: Den znárodnění místo oslav republiky
Režim nakonec rozhodl, že počínaje rokem 1952 se bude místo republiky slavit Den znárodnění. Znárodnění z října roku 1945, kterému ve strachu před komunisty požehnal svými dekrety prezident Edvard Beneš.
Celkem bylo znárodněno více než 3 000 podniků, ve kterých pracovalo 61,2 procenta všech průmyslových zaměstnanců! Dekrety sice hlásaly, že o fabriku přijdou jen podnikatelé s 500 a více zaměstnanci, limit měl ale řadu výjimek. Třeba v textilkách a tiskárnách byl stanoven na 200 zaměstnanců.
„Není to nějaký hotový přechod z jedné fáze vývoje naší společnosti do fáze nové,“ ujišťoval sice Beneš zastánce tržní ekonomiky, slibované náhrady ale nebyly podnikatelům nikdy vyplaceny a jen pár odvážných průmyslnických rodů se o ukradený majetek soudilo po roce 1989, například potomci majitelů Porkertovy továrny na mlýnky na maso či Víznerovy továrny na výtahy.
Nahlédnutí do účtu za říjnovým znárodněním z roku 1945 je chmurné čtení. Stát se dostal k bombastickému lupu, když například znárodnil 618 fabrik zpracovávajících železo a kovy s 253 486 zaměstnanci, 524 textilek s 97 244 pracovníky nebo 103 pil s 5 369 zaměstnanci. Někdy bývá mylně interpretováno, že stát v říjnu znárodnil i majetek kolaborantů či českých Němců, s těmi přitom říjnové znárodňovací dekrety nepočítaly. Na čtyři tisíce těchto fabrik už od jara 1945 řídili národní správci jako takzvané průmyslové konfiskáty.
1968: Jepičí návrat svátku
Volným dnem byl Den znárodnění od roku 1952, s Pražským jarem v roce 1968 se ale svátek republiky nakrátko vrátil do kalendáře. Parlament dokonce k 28. říjnu 1968 přijal zákon o československé federaci. Už rok poté se však Rudé právo o svátku vůbec nezmiňovalo a z titulní strany se na občany díval Husák s Brežněvem, kteří zrovna v Moskvě podepsali takzvaný „závěrečný akt“, jenž schvaloval pobyt sovětských vojsk v Československu.
Normalizační režim se v roce 1970 vrátil ke Dnu znárodnění, ale záhy zjistil, že občané stejně místo na znárodňování myslí na rok 1918, na Masaryka a svobodu. Stranický implantát se neujal, strana proto v roce 1975 udělala lišácký úkrok a zákonem č. 56 ponížila Den znárodnění z pozice státního svátku pouze na významný den, tedy bez pracovního volna. V interních stranických materiálech bylo řečeno, že tak bylo učiněno kvůli „přetrvávajícím tendencím připomínat si původní význam svátku“.
Rudé právo o 27. a 28. říjnu 1969. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Rudé právo o 27. a 28. říjnu 1969. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
1989: Přísaha na komunistickou stranu
Jako státní svátek oslavující vznik Československa se 28. říjen vrátil do kalendáře až za perestrojky v roce 1988. Jenže generálnímu tajemníkovi KSČ Milouši Jakešovi oslavy pokazila opozice. „Slavnostní atmosféru státního svátku narušilo asi 2 000 osob, mezi nimiž byly také kriminální živly,“ shrnulo Rudé právo.
Ani o rok později neměl Jakeš klid, i když napřed to na demonstraci nevypadalo. Na Václavském náměstí se 28. října 1989 skládala vojenská přísaha 1 500 nováčků Československé lidové armády. Zvláštní důraz byl kladen na vojáky pohraniční stráže, bdělé hlídače západní hranice. „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa,“ sborově odříkávali.
Šláftruňk před revolucí
Po přísaze na Václavák zamířily tři tisícovky demonstrantů s protirežimními hesly typu „Svobodu“, „Havel“, „Charta“, „Jakeš ven“ a „Gestapo“, bezpečnostní síly však dav rychle rozptýlily. Podle údajů ministerstva vnitra bylo zadrženo 359 aktivních účastníků demonstrace.
Delegace KSČ a vlády se 28. října 1989 poprvé od roku 1968 vydala také na lánský hřbitov a položila věnce k hrobu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Akci pořádala prezidentská kancelář a záznam v Archivu Kanceláře prezidenta republiky, který našel autor tohoto textu, dnes působí absurdně. Když totiž účastníci aktu položili věnce, hned se pustili do předem objednaných lahví Plzeňského Prazdroje a „malých párků“, jak byly uzeniny označeny v hradním účtu. Vlastně to pivo bylo pro tehdejší komunisty něčím jako šláftruňkem, protože už za 20 dnů přišla sametová revoluce.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
