Zatímco dnes se zahraniční obchod realizuje v drtivě většině prostřednictvím peněz, za studené války platil Východ Západu často v naturáliích. V 70. letech však Švédsko krutě naletělo severokorejskému režimu, který za už dodaná Volva neměl v úmyslu platit vůbec. Svou roli sehrála i chamtivost a naivita švédské strany.
Severní Korea je snad nejneprůhlednější zemí světa, na kterou nelze absolutně vztahovat jakákoli měřítka a pravidla běžná v západních civilizacích. Diktatura nastolená Kim Ir-senem, dědem současného diktátora Kim Čong-una, dokázala izolovat severokorejskou populaci od zbytku světa. Přesto tato země obchodovala se západními výrobci. Před 48 lety se s obchodními zvyklostmi severokorejského despoty nechtěně seznámila byznysu lačná automobilka Volvo.
Volva dovezená v roce 1974 slouží v Pchjongjangu jako taxíky spolehlivě dodnes. Zdroj: Se svolením společnosti Volvo
Bipolární svět
Světová politická situace byla před rokem 1990 o poznání přehlednější než dnes. Na jedné straně byli spojenci USA a NATO a na druhé straně spojenci Sovětského svazu, tedy světová socialistická soustava neboli také tábor míru, jak se v těchto zemích s oblibou říkávalo. Existovalo však i nemálo takzvaných nezúčastněných států nepatřících ani na jednu stranu. Mezi nimi bylo i Švédsko, které se pokoušelo obchodovat s kteroukoli stranou.
Zatímco většina východoevropských zemí se spojovala se západními značkami, prostě proto, aby svým konzumu chtivým občanům zacpala ústa a získala potřebné výrobní know-how, Severní Korea nechtěla mít se Západem oficiálně nic společného.
I vládnoucí dynastii se však zachtělo trochu toho spotřebního pozlátka a vlastně čehokoliv, co by nepřipomínalo vlastní středověkou produkci. A tak se stalo, že zatímco venkov i města KLDR stíhal jeden hladomor za druhým, v politbyru se začalo uvažovat i o takových neslýchanostech, jako je dovoz či dokonce výroba osobních aut. Myšlenka našla rychle podporu u doživotního prezidenta a zakladatele státu Kim Ir-sena.
V roce 1987 dovezla KLDR pokoutně z Tchajwanu několik Mercedesů 190, rozebrala je na prvočinitele a co zvládla, okopírovala. Výsledkem byl vz Kaengsaeng 88 (někdy též Pyongyang 4.10), auto otřesné kvality vybavené údajně jakýmsi ruským motorem. Zdroj: KCNA
Kovy za auta
Kim Ir-sen, jako každý diktátor, rozhodoval prakticky o všem, co se v jeho zemi dělo. Kromě toho, v 70. letech potřeboval motorizovat část svých podřízených z Korejské strany pracujících, ale nechystal se jim tak jako sobě a svým nejbližším spolupracovníkům nadělit Mercedes 600 Pullman.
Diktátorovo oko padlo na solidní Volvo řady 140. Ne však pro jeho vlastnosti, ale proto, že korejský vůdce správně vycítil možnost zneužít chamtivost a naivitu Švédů. Neutrální Skandinávci totiž přímo prahli po tom nasytit svým zbožím trhy, na které západní konkurence z politických důvodů nemohla.
Když tedy Švédové v roce 1974 obdrželi objednávku na tisíc kusů vozů Volvo 144 GL a dalších součástek od švédských firem za zhruba 73 milionů dolarů ze Severní Koreje, nenapadlo je přemýšlet o tom, že by poptávce nevyhověli.
Severní Korea neměla devizy, a tak Švédsku chtěla zaplatit v mědi a zinku, jež by vytěžila díky strojům, které režimu Kim Ir-sena poskytnou švédské firmy. Jakmile budou tyto tuny mědi a zinku dodány do Švédska, skandinávská země může zboží na volném trhu prodat, a splatit tak svůj dluh vůči Volvu, jakož i zaplatit výrobcům strojů. Prognózy ekonomů navíc poukazovaly na růst cen těchto materiálů. Co by se mohlo pokazit?
Sedan Volvo 144 byl v době povedené transakce na trhu už osmým rokem. Zdroj: Se svolením společnosti Volvo
Velká (severo)korejská loupež
Měď a zinek se ale do Švédska nikdy nedostaly, hlavně proto, že příslušné doly ještě ani nezačaly těžit, ba vlastně ani neexistovaly. Švédsko se nejprve snažilo se severokorejským režimem vyjednávat, protože to vidělo jako nejlogičtější řešení, jenže choďte s něčím takovým na lišáka Kima.
Až v roce 1976 si potomci vikingů uvědomili, že Severní Korea neměla nikdy v úmyslu za auta zaplatit. Od té doby Švédsko každoročně předkládá severokorejské vládě fakturu za tisíc vozů Volvo 144 GL, přičemž pokaždé připočítává odpovídající úrok. Kim Čong-un jde i v tomto směru ve šlépějích svého dědečka a staré dluhy nesplácí, dokonce je ani neuznává. Účet za těchto tisíc modelů a další zboží aktuálně přesahuje 300 milionů eur, tedy asi 7,5 miliardy korun.
Místo sličných Švédek se dnes letitými taxíky prohánějí korejští šoféři. Zdroj: Se svolením společnosti Volvo
„Nikdy jsem neseděl v tak hezkém starém autě. Jsou dobře udržovány, většinu z nich lze potkat v Pchjongjangu a okolí,“ řekl magazínu Newsweek fotograf Tor Rauden Källstigen, jenž v roce 2008 hlavní město Severní Koreje navštívil a jako taxi využil právě jedno z Volv 144. Rozhovor poskytl až o šest let později, to se „slavilo“ čtyřicetileté výročí od vzniku dluhu.
Po téměř padesáti letech služby to pro Volvo není špatné vysvědčení. Tehdejší vozy se ukázaly být vysoce kvalitními, pro švédský stát ale byl účet za toto zjištění dost vysoký.
