Dvanáct let byl Peter Freestone součástí života legendárního zpěváka skupiny Queen. Byl s ním ve dne v noci až do poslední chvíle, kdy zpěvák podlehl nemoci AIDS. Jaký Freddie Mercury ve skutečnosti byl? Jak pravdivý je film Bohemia Rhaposdy, který o něm vypráví? I o tom promluvil v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Se zpěvákem se seznámil v době, kdy pracoval jako garderobier v Královském baletu v Londýně a Freddie tam vystupoval na jedné charitativní akcí. „Všiml si mě a dali jsme se do řeči. Pamatuji si, že mě překvapilo, jak je malý, měl 175 centimetrů. Byl to ale pravý džentlmen. Zeptal se, co mám na starosti. Vysvětlil jsem mu, že se starám o kostýmy a pomáhám tanečníkům s oblékáním. Tím naše konverzace skončila. Za dva týdny kontaktoval management Queen mého šéfa, zda bych s nimi jako gardobiér nemohl jet na šestitýdenní turné. Po něm mi Freddie nabídl, zda bych nechtěl pracovat jenom pro něj. Souhlasil jsem a bylo z toho nádherných, nezapomenutelných dvanáct let. On byl můj život,“ zavzpomínal Peter.
Jaké bylo první turné s Queen a jak vás členové kapely přijali?
Když jsme na cesty jezdili s Královským baletem, tak jsme se ve čtyřech lidech starali o zhruba padesát tanečníků. Myslel jsem si tedy, že starat se o čtyři muzikanty, bude proti tomu hračka. Nebyla. U baletu jsme přesně věděli, co máme dělat a kdy... Členové Queen se ale třeba spontánně uprostřed koncertu rozhodli, že chtějí jiný kostým, který ovšem nebyl připravený. Byla to velká škola, zároveň i zábava. Všichni v kapele byli úžasní. Už tehdy to byly světové rockové hvězdy, ale ve skutečnosti to byli úplně normální lidé. Na nic si nehráli.
Co se dělo po koncertech? Bouřlivé mejdany?
Ano. Rozveselení muselo být. (smích) Samozřejmě alkohol i drogy. Líbilo se mi ale, že na rozdíl od jiných světových skupin, kdy každý člen musel mít svoji vlastní šatnu, oni ji vždycky měli společnou. Byli parta, táhli za jeden provaz.
Po turné jste začal pracovat jako komorník u Freddieho Mercuryho. V čem spočívala vaše práce?
Během celých těch dvanácti let jsme spolu neměli žádnou smlouvu. Nikdy jsem neobdržel žádný popis, co ode mě očekává. Dělal jsem v podstatě všechno. Vyřizoval telefony, nakupoval, vařil, uklízel, platil účty, ulehčoval mu život, aby se mohl soustředit pouze na muziku. Když vyrazil ven, peníze u sebe nikdy nenosil. Na nákupy jsem měl bianko šek, na který se doplňovala částka. V tomto případě šlo o stovky liber, pokud se jednalo o umění a starožitnosti, které zbožňoval, šlo o sta tisíce liber. Vysílal mě i na různé dražby. Dobře věděl, že pokud by se tam objevil on, cena by byla několikanásobně vyšší. Moje práce nebyla postavená tak, že bych s ním měl být od pondělí do pátku od devíti do pěti. Já jsem s ním byl celou dobu v podstatě nonstop. Jedinou dovolenou, co jsem si za ta léta kdy vzal, byly dva týdny.
Jaký jste u něj pobíral plat?
Ze začátku jsem měl 6 000 liber za rok, což bylo o něco méně, než jsem bral v Královském baletu. Na druhou stranu jsem nemusel platit za jídlo, pronájem bytu, telefon, nemusel jsem platit vůbec nic, protože to všechno šlo z peněz Fredieho. Od roku 1983 jsem měl 12 000 liber za rok a od roku 1990 25 000 liber za rok. Byl velmi štědrý.
Když měl volno, jak probíhal jeho den?
Celý život vstával pravidelně v devět hodin. A to i když byl třeba na párty, která končila v šest ráno. Vypil si svůj oblíbený šálek čaje, v půl desáté posnídal dva tousty, obvykle s marmeládou. Kávu zásadně nepil. Rád trávil čas na zahradě, měl tam jezírko s japonskými kapry, které chodil krmit, hrál si s kočkami nebo pročítal různé časopisy o bydlení. Naopak nikdy jsem ho neviděl, aby si vzal do ruky nějakou knihu. To pro něj byla ztráta času. Každou minutu se snažil prožívat naplno. Odpoledne s oblibou popíjel šampaňské a večer si dával panáka vodky. Během dne obvykle vykouřil dvě krabičky cigaret, ale nešlukoval je.
Probíral s vámi svůj soukromý život? Svěřoval se vám?
Ano. Konzultoval se mnou všechno. Vždycky jsem mu řekl pravdu do očí. Můj názor si vyslechl, ale nakonec si to stejně udělal po svém.
Jezdili jste spolu i na dovolené?
Jistě. Byli jsme třeba na Ibize. Objednal soukromé letadlo. Prožili jsme tam nádherných čtrnáct dní. Freddie rád hostil ostatní. Miloval lidi, zábavu, legraci. Ale pozor, byl velmi plachý. Kdykoliv vyrazil někam do společnosti, vždycky s ním museli jít blízcí kamarádi.
Jak vám oznámil, že onemocněl AIDS?
Bylo to v roce 1987 zhruba měsíc poté, co mu to řekli lékaři. Byl jsem zrovna v kuchyni, přišel za mnou a řekl, že mi musí něco říct. „Jsem nemocný, asi víš, co mi je.“ Já odpověděl, že nevím, co má na mysli. A on, že má AIDS. Dodal, že nechce, abychom se o tom dál bavili nebo se k tomu vraceli, že chce dál žít život naplno a zpívat, dokud to bude možné. Problém byl v tom, že nikdo nevěděl, jak dlouho už je nemocný, a tudíž kolik času mu ještě zbývá... Mohlo to být šest dnů, týdnů, měsíců, let...
Jak se na něm nemoc projevovala?
Tím, že jsem s ním byl každý den, tak jsem změny moc nepozoroval. Ale samozřejmě býval více unavený. K tomu se přidala rakovina kůže, na patě se mu udělala otevřená rána, musel prožívat ukrutné bolesti, ale nesl to velmi statečně. Nikdy si na nic nestěžoval.
Když Freddie onemocněl AIDS, oholil si knír, který k němu neodmyslitelně patřil, proč?
Prostě byl čas na změnu image... Jeden čas si nechal strniště, a to bylo z toho důvodu, že měl zmíněnou rakovinu kůže a nechtěl, aby to bylo vidět. Roli hrála i jeho spolupráce na skladbě Barcelona s operní pěvkyní Monitserrat Caballé. Usoudil, že se knír nehodí.
Před kamerou se naposledy objevil ve videoklipu skupiny Queen na píseň These Are The Days Of Our Lives, kde už vypadal tak špatně, že musel být obraz v černobílé verzi. Hovořili jste spolu o tom?
Ano. Ptal jsem se ho, proč to udělal, když už na něm nemoc byla opravdu hodně znát. Odpověděl mi, že to byla poslední možnost, jak se rozloučit s fanoušky, kterých si nesmírně vážil. Cítil, že se blíží konec...
Jak probíhaly poslední týdny jeho života?
Ten poslední rok se izoloval. Nechtěl, aby ho kamarádi viděli v takovém stavu. Navštěvovat ho mohli už pouze ti nejbližší... Dva týdny před smrtí vysadil léky, které mu prodlužovaly život, a bral už pouze prášky na bolest. Dva dny před smrtí se rozhodl vydat tiskovou zprávu, ve které oznámil, že má AIDS. Tím momentem se mu strašně ulevilo. Už před světem neměl žádné tajemství. Byl šťastný.
Proč s oznámením tak dlouho otálel?
Nechtěl, aby ho lidé litovali.
Byl soběstačný a dokázal se o sebe do posledních dnů postarat?
Poslední dva týdny jsme mu museli pomáhat. Nosit ho na záchod, koupat ho. Přestal jíst a už jenom ležel. Ale myslelo mu to pořád. Povídali jsme si s ním a drželi za ruku.
Stačili jste spolu rozloučit?
Na konci života nebyl ani vteřinu sám. Střídali jsme se u něj tři. Po dvanácti hodinách. V neděli zemřel a já byl u něho v pátek od osmi večer, do soboty, do osmi do rána. Když jsem odcházel, říkal jsem mu, že se uvidíme zase v pondělí. On se na mě hluboce zadíval a řekl: Děkuji ti... Dodnes nevím, jestli mi tím děkoval za těch dvanáct let nebo za ten večer. Spíš si ale myslím, že se tím se mnou rozloučil.
Věřil v posmrtný život? Bál se smrti?
Ne... On byl realista. Umíral smířený.
Jak rozdělil svůj majetek?
Před smrtí sepsal závěť. Nám třem, co jsme se o něj do poslední chvíle starali odkázal každému 500 000 liber. Jeho životní láska Mary dostala jeho dům, včetně věcí uvnitř, apartmán v New Yorku a švýcarském Montreux a půlku jeho jmění. Druhou polovinu zdědila jeho matka s otcem a sestra. Peníze, které z jeho desek a písní dodnes chodí, putují půl na půl Mary a jeho sestře. Rodiče už nežijí.
Po jeho smrti jste se podílel na natáčení filmu Bohemian Rhapsody, který se stal světovým trhákem. Jak moc je tento snímek pravdivý?
O spolupráci mě požádal jeho režisér. Chtěl, abych byl u scén, které se týkaly Freddieho. Chtěl vědět, jak by se v dané situaci zachoval, co by udělal. Je to hollywoodský film pro diváky, a tak se to musí brát. Pravdivý je tak z třiceti procent.
Koho ze skupiny Queen měl Mercury nejraději?
Všichni byli přátelé, jinak by spolu nemohli tak dlouho fungovat. Nejblíže měl ale k bubeníkovi Rogerovi. Blízký vztah měl i baskytaristovi Johnovi, který byl v kapele nejmladší, tak si ho vzal pod ochranná křídla a dával na něj pozor. S kytaristou Brianem nebyl takový kamarád jako třeba s Rogerem, ale uznávali se a respektovali.
Probírali jste spolu politiku? Sledoval třeba vývoj ve východní Evropě a tehdy komunistickém Československu?
Politika ho nikdy nezajímala. Samozřejmě věděl, co se děje, ale aby třeba každý den sledoval zprávy, to ne... Jeho života byla hudba.
Když Freddie zemřel, skončila jedna životní etapa. Co jste dělal pak?
Dva roky jsem nedělal vůbec nic... Nemohl jsem se s tím smířit, bylo to pro mě velmi těžké období. Pak jsem začal cestovat, vždycky tam, kde jsme s Freddiem nikdy nebyli, aby mi ho to nepřipomínalo. Koupil jsem dům na Mallorce, kde jsem chvíli žil, pak jsem si pořídil hotel v Londýně. Ale v podnikání mě velmi zklamali někteří lidé, takže jsem ho pak prodal.
Nakonec jste se natrvalo usadil v České republice. Dokonce jste nedávno získal občanství. Co vás sem přivedlo?
Miluji operu, tak jsem se jednou přiletěl do Prahy podívat na představení. Strávil jsem tu víkend. Musím říct, že to byla láska na první pohled. Táhlo mě to sem a do ČR jsem jezdil čím dál častěji, až jsem tu zůstal... A už to bude devatenáct let... Nejdříve jsem bydlel v Praze, pak v západních Čechách a nyní ve východních Čechách. Jsem tu maximálně spokojený a dělám věci, které mě naplňují. S českým zpěvákem Milanem Šatníkem máme projekt přednášek nazvaný Titanic Freddie AIDS. Jezdíme do základních a středních škol v Čechách i do zahraničí, abychom upozornili na pokračující nebezpečí nemoci AIDS. Ohlasy jsou skvělé. I kdybychom tím zachránili jeden lidský život, má to smysl. S Milanem spolupracuji také v oblasti hudby a píši pro něj texty.
Vraťme se ještě k Freddiemu, kterého jste znal jako nikdo jiný. Co by říkal na dnešní svět?
Má to dvě roviny. Byl by překvapený, šťastný a nadšený, že i po třiceti letech jeho osobu zná celý svět a jeho tvorba oslovuje i mladé generace. Na druhou stranu by byl zklamaný, že by kvůli koronaviru nemohl vystupovat, chodit do společnosti a bavit se. To by ho velmi trápilo.
Peter Freestone (65)
Kostýmový návrhář, který pracoval v londýnském Královském baletu, kde si ho všimla hudební ikona Freddie Mercury. Posléze se stal jeho osobním tajemníkem a pracoval pro něj dvanáct let. Nyní žije v ČR, píše hudební texty a pořádá přednášky na podporu boje proti AIDS.
