Už od dětství vzhlížel k Michaelu Jordanovi. „On byl největší legenda a modla našeho sportu,“ přemítá třicetiletý Jakub Kudláček, který měl původně ambice stát se také skvělým basketbalistou. Jenže zdravotní komplikace mu udělaly čáru přes rozpočet. Nesložil se však z toho. Naopak. Vášeň pro hru, energie, drive, a především cílevědomost dostaly bývalého českého reprezentanta až do nejlepší basketbalové soutěže světa – NBA. A přímo k jeho idolu, Jordanovi. Pro tým Charlotte Hornets, který tahle legenda spjatá s číslem 23 vlastní, hledá po celém světě nové talenty. Jako jediný Čech.
Neexistuje snad žádný basketbalový fanda, který by neznal Michaela Jordana, nejlepšího hráče všech dob, kterému se přezdívá Air Jordan. A vytáhlý sympaťák Jakub Kudláček s ním teď sedává v jedné místnosti, živě diskutuje. Pro Jordanův tým je totiž jedním z klíčových článků – majitel klubu Charlotte Hornets natolik důvěřuje schopnostem někdejšího českého hráče, že mu svěřil funkci ředitele mezinárodního skautingu.
Dostal jste se až do klubu největší basketbalové legendy Michaela Jordana. Jak se vám pod ním pracuje?
Skvěle! A to z několika důvodů. Jako malý kluk jsem k němu vzhlížel. Michael Jordan byl největší legenda a modla našeho sportu. A najednou se vy, z Litoměřic, malého města, k němu dostanete, sedíte na mítincích s dalšími největšími legendami basketbalu. Co k tomu říct?
Ale jinak Michael Jordan má obrovskou vášeň a drive pro basketbal, má obrovskou chuť vítězit. On toho strašně moc dokázal. Nemyslím si, že je na světě víc populárnějších lidí, pokud to chceme měřit vítězstvími, penězi, uznáním. A stejně je neskutečně v pohodě. Když se třeba podívám, jakou lásku má pro Severní Karolínu, jak místní komunitě pomáhá kdykoli a jakkoli může. Opravdu mě mrzí, když někam přijedu a vidím určitou sortu lidí, jak se chovají arogantně a namyšleně, a přitom dokázali jen pět procent toho, co lidi na opravdovém vrcholu. Takže Michael Jordan je skvělá inspirace.
Říkáte, že Jordan má velkou chuť vítězit. Jeho tým Charlotte Hornets ale zatím výraznějších výsledků nedosáhl…
NBA je specifická liga. Není to jako v jiných sportech v Evropě, že vítězství se hodně odvíjí od rozpočtu. Ani to vám sice vyhrávání nezaručí, ale pokud budete pracovat s desetinásobným rozpočtem než někdo jiný z ligy, tak se s největší pravděpodobností dřív nebo později nějaký úspěch dostaví. Protože když se vám jeden rok nepovede tým, rozhodnete se, že další rok ho od základu změníte, zaplatíte si určitou kvalitu.
V NBA ale mají všechny kluby podobné rozpočty a pravidla jsou dost svazující – už jen, jak se podepisují volní hráči, jak můžete budovat tým skrz draft… Takže postavit mužstvo trvá mnohem déle. A k tomu tu je obrovské konkurenční prostředí, kde všech třicet klubů soutěží, kdo se stejnými prostředky vše lépe poskládá. Tudíž to není otázka na rok, dva…
Pobavme se o vaší cestě k hledání skvělých hráčů… Po skončení vaší basketbalové kariéry jste půl roku jezdil po světě, díval se na zápasy a seznamoval se s různými týmy. Připravoval jste si tak půdu pro svůj záměr stát se „lovcem talentů“. Nedovedu si to ale moc dobře představit. To jste k nim jen tak přišel, představil se… A co dál?
Přesně tak to bylo. Po své čtvrté operaci jsem se ještě chtěl vrátit ke hraní. Jenže moje několikrát operovaná kyčel moc dobře neodpovídala na rehabilitaci, takže jsem tušil, že na to už můžu zapomenout. A co dál? Věděl jsem, kam směřuju, co chci. Je však hrozně těžké se někam dostat z nuly. Tím pádem jsem se chtěl připravit. Musel jsem jednak poznat, jak funguje basketbal mimo palubovky, a pak se představit. Naprostá většina lidí mě sice znala, ale jen jako hráče, což je něco jiného. Jiné kvality totiž potřebujete jako hráč a jiné pak pro manažerskou funkci. Takže člověk musí ukázat, že je na trhu a volný.
A taky všichni víme, že jeden ze základních stavebních kamenů čehokoli jsou mezilidské vztahy a koho znáte a koho ne. Pak mi šlo i o to nastudovat si hráče, chtěl jsem mít už své žebříčky, své databáze, abych měl něco hmatatelného v ruce, do čeho bych mohl nechat potenciální týmy nahlédnout.
Vaše práce je tak trochu detektivní. Pravidla vám neumožňují hovořit s hráči, které sledujete, ani s jejich rodinami. Jak se teda dostáváte k informacím o nich?
Jak jsem říkal, mezilidské vztahy a kolik lidí znáte, to je základ všeho. I toho, jak dostanete tu správnou informaci. Ano, podle pravidel mám zakázáno mluvit s hráči a s jejich rodinami, což může vypadat jako paradox, ale na druhou stranu je to tak správně. Představte si, že byste měla doma osmnáctiletého kluka a najednou by mu neustále zvonil telefon, volaly mu týmy a pořád se ho na něco někdo ptal. Nicméně, když někoho draftujete, děláte velkou investici. A samozřejmě mentální složka je klíčový aspekt hráče, toho, jestli bude úspěšný.
Takže jak mu „nahlédnete do hlavy“?
Jste odkázaná na spoluhráče, na jeho trenéry, na jeho agenta, manažery, na rozhovory, které vám liga dovolí mít s hráčem před draftem, abyste si s ním mohla sednout tváří v tvář a poznat ho trochu lépe…
Ale to je jen na chvilku, ne?
Ano, většinou to bývá jen na pár minut.
To musíte být dobrý psycholog!
Ano (smích).
Kolik hráčů najednou sledujete?
Stovky.
A jak dlouho vám trvá, než jednoho dopodrobna nastudujete?
Většinou hráče začínáte sledovat, když jim je čtrnáct, patnáct. Přece jen se bavíme o mladých klucích, tak se snažíte také projektovat, jak se budou chovat jako muži, jak budou vypadat… Na to, abyste se seznámila jak s jejich hrou, tak charakterem, máte několik let.
V jednom rozhovoru jste říkal, že ve výběru věříte jen svému úsudku. Co když ale začnete pochybovat?
Já nepochybuju. Sebedůvěra je totiž strašně důležitá. To mě naučil basketbal. V momentě, kdy si nevěříte, nemá ani cenu, abyste na hřiště lezla. Nicméně člověk nesmí být arogantní, veškerý názor a úsudek musí být podložen tvrdou prací a dokonalou přípravou. Takže, pokud bych hráče neznal dost dobře, byla by to cesta do záhuby. Ale když jsem stoprocentně přesvědčený, že jsem udělal všechno, co jsem mohl, budu vždy věřit víc svému úsudku než tomu, co říkají ostatní.
Jak vlastně z vašeho pohledu vypadá basketbalový talent?
Basketbalový talent je nádhera! Má kombinaci vrozených přirozených predispozic pro ten sport. Jak z fyzicko-atletického hlediska, tak samozřejmě z dovednostní stránky. Hráčů, kteří tato kritéria splňují, je hodně. Ale pak je tu ještě nejdůležitější komponent – mentální složka. Ta dělí nejlepší hráče od těch dobrých a dobré od průměrných. Pro mě je nádherné najít komplexní složení takového hráče. Je to tak těžké a vzácné…
A teď mi řekněte. Když nějaký talent objevíte, máte ho nastudovaný, jak to pak vypadá dál? Jdete za vedením klubu a hráče jim odprezentujete?
Víceméně. Hodně ve zkratce. Jsem zodpovědný za hledání talentů po světě. Pak předám vedení, co jsem zjistil a prezentuju svůj názor tak, aby si oni mohli udělat obrázek o všech hráčích a dobrat se ke správnému rozhodnutí.
Kolik hráčů jste už do klubu přivedl?
O hráčích nebudu mluvit.
Dobře. Tak zkusme samotný draft. To musí být velký adrenalin…
Je to skvělý adrenalin! Když máte kariéru vrcholového sportovce, jsou momenty, kdy jste vyloženě pod tlakem. Třeba v posledním útoku, v poslední vteřině zápasu. V takových okamžicích máte velmi zvýšenou hladinu stresu. A když jsem ukončil kariéru, žádnou takhle silnou emoci jsem nezažil. Takže jsem zaplať pánbůh rád za ten draft, kdy člověk musí opravdu předvést nejlepší hru, kterou v tu chvíli má. V omezeném čase, nemůžete sáhodlouze nic vysvětlovat nebo se rozhodovat. Nemáte na to týden.
Jen minuty…
Ano. V tu chvíli záleží na tom, jak jste se připravila, udělala domácí úkol a pak, jak se dokážete rozhodovat a reagovat na určité situace. Protože nevíte, koho budou brát ti před vámi, a nevíte, jaká nabídka vám může přistát na stole od jiného týmu. Když je pak řada na vás, abyste vybírala, máte jen pět minut v prvním kole a dvě minuty ve druhém. To je časový úsek, ve kterém musíte udělat rozhodnutí. A někdy je klíčové na dalších několik let pro směřování celé organizace. Takže to je skutečně adrenalin.
Můžete před takovým draftem vůbec spát?
Ale jo (smích). Spánek je důležitý.
Nejvíce mezinárodních hráčů v NBA je z Francie a Balkánu. Čím to je, že právě tyhle země „plodí“ tolik talentů?
Zrovna Francie a Balkán se v tom, jaké typy hráčů produkují, naprosto liší. NBA je nejatletičtější liga světa. To znamená, že se na to třeba Francouzi hodí skvěle. Francie je totiž schopna produkovat dobře fyzicky disponované atlety a hráče, z evropských států tou atletičností v podstatě vyčnívá. I místní profesionální liga se nejvíce přibližuje lize v Americe.
Ale zase třeba v Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku má basketbal obrovskou tradici a těší se velké popularitě. Tam je prostě číslo jedna, což se projevuje i na hráčích, jak po atletické, tak dovednostní stránce. Navíc v zemích bývalé Jugoslávii byla po válce hodně špatná ekonomická situace. A pro mladé kluky byl tento sport obrovskou motivací a cestou, jak zlepšit kvalitu svého života. Podle mě teď ještě doznívá generace těch hráčů z bývalé Jugoslávie, kteří v těchto podmínkách vyrostli.
A jak si vedou Češi? V NBA byli zatím jen čtyři…
Myslím, že na to, jak jsme malá země a basketbal tu není nejpopulárnější sport, si vedou velmi dobře. Navíc v posledních letech vidím trend velkého zlepšení a teď poprvé můžu říct, že Česká republika jde ve vývoji basketbalu a výchovy hráčů správným směrem.
I vy jste tu výchovu zažil. Zavzpomínejte na své začátky s basketbalem, kterým žijete už od dětství. Tatínek byl trenér, bratr také hrál. Byl vám tenhle sport předurčen, nebo jste si ho vybral sám?
To by byla dobrá otázka pro psychologa… Samozřejmě u nás basketbalový míč bouchal už od útlého věku. Můj tatínek je bývalý vrcholový hráč, později trenér, který mě i bráchu k basketbalu přivedl. Což bylo logické vyústění tatínkovy vášně. Táta nás odmala sám trénoval a myslím si, že určitě pomohlo i to, když jsem ho třeba viděl hrát v pozdějším věku za amatéry, jen tak pro radost.
Takže bych řekl, že jsem si tenhle sport vybral, protože jsme se pro něj s bratrem nadchli a já, jako ten mladší, jsem se staršímu bráchovi snažil vyrovnat. A doporučuju každému, kdo s ním nemá tolik zkušeností, nebo se na něj nikdy nedíval, aby mu dal šanci.
Vzpomenete si na nějaký nejsilnější zážitek z období vaší sportovní kariéry?
Těch je opravdu moc! Krása basketbalu je v tom, že zážitky jsou jak pozitivní, tak negativní. A obě emoce jsou velmi silné a člověk se s nimi musí naučit pracovat. Samozřejmě ty nejpozitivnější pocity přicházejí po vyhraných titulech, vyhraných zápasech. Ale upřímně? Basketbalových týmů nebo hráčů, kteří mají ve své kariéře vítěznou bilanci, je skutečně málo. Jsou to jednotky, v podstatě skoro výjimky. Třeba oproti nejlepším tenistům, kteří jsou na vyhrávání zvyklí a poměr mezi jejich úspěchy a porážkami je velký, je to v basketbalu otočené na negativní stranu. Takže si musíte každé vítězství opravdu vychutnat.
A měl jste někdy pocit, že byste nejradši se vším praštil?
Kromě takových dětských nálad, kdy přijdete domů z tréninku a řeknete, že vás to nebaví, že už hrát nechcete, tak ne. U mě pak krize byly spíš zdravotního charakteru. Kdy mi tělo říkalo, že bych měl skončit, ale hlava a srdce tomu nechtěly věřit a nechtěly to poslouchat.
V poměrně mladém věku jste podstoupil čtyři operace kyčle. Bylo to v důsledku extrémní sportovní zátěže, nebo v tom byly i jiné důvody?
Myslím, že šlo o kombinaci více faktorů. Přeci jen hrát na vrcholové úrovni je pro tělo od určitého pohledu skoro až nezdravé. Už jen kdybyste si měla spočítat, kolik do pětadvaceti let udělá člověk během vrcholového sportu kroků a výskoků. A pokud k tomu navíc máte predispozice, které zranění malinko předurčují? Kdybych začal studovat, později pracoval někde v kanceláři a šel se jednou týdně proběhnout, tak by se ty problémy s největší pravděpodobností také dostavily, jen v pozdějším věku.
Vy jste ale i tak u basketbalu zůstal. Pronikl jste do jeho zákulisí. Řekněte, nakolik vám k současné pozici ředitele mezinárodního skautingu pro tým NBA Charlotte Hornets pomohla vaše cílevědomost?
Myslím, že hodně. Moje filozofie je taková, že člověk si za věcmi musí jít a musí tvrdě pracovat. Protože jinak může maximálně jen čekat, jestli mu nějaké milodary nespadnou samy do klína. Což se skutečně často neděje. Takže člověk musí mít drive. A to je právě jedna z věcí, kterou sport učí, ve sportu si nikdo nic nedaruje. A krása basketbalu je v tom, že je úplně jedno, kdo ho hraje, odkud pochází, kolik mu je let, jestli má bohaté rodiče. Jediné měřítko je hra a basketbalový míč. To člověka naučí jít si za svým cílem, vydobýt si své postavení. Já mám třeba zkušenosti jen s chlapskou sportovní šatnou. To je tak specifické místo…
Jak to myslíte?
Všichni hrají o živobytí a chvílemi to může vypadat, že soupeříte i s vlastními spoluhráči. Takže se snažíte vydobýt si svůj prostor. Představte si basketbalové družstvo dvanácti kluků. Každý hraje o svou budoucnost. To znamená, že chcete být lepší i než váš spoluhráč.
Víte, profesionální sport je extrémně konkurenční prostředí, kde v podstatě každý nový mladý hráč musí sebrat někomu jedno místo, aby mohl do toho kolotoče naskočit. Říkat si, že si radši sednete na lavičku a budete fandit? To v chlapské šatně skutečně nefunguje. I to je jeden z důvodů, proč je tak těžké složit družstvo, které bude spolu skvěle fungovat a jak se říká, táhnout za jeden provaz. To je přitom strašně důležité, protože v týmovém sportu sám nic nezvládnete. Proto musíte tuhle osobní ambici zasadit do týmové spolupráce, a to je na tom vůbec to nejtěžší. Bez toho vaše družstvo nemá šanci uspět.
A právě tohle vás malinko připravuje na drive do života. Cílevědomost je prostě základní stavební kámen skoro všeho.
Jak se z vašeho pohledu basketbal vyvíjí, mění?
Velmi rychle. A to nejen v průběhu let, ale v podstatě z jedné sezony do druhé. Třeba americký basketbal v devadesátých letech přišel na to, že v tom mezinárodním je hodně talentů, kteří by zámořské lize mohli pomoci. Přece jen naprostá většina evropských i jiných světových lig má za cíl vychovávat i lokální hráče a podporovat svůj národní tým. Kdežto NBA má jediný cíl – být nejlepší ligou na světě. Proto má otevřené dveře každému, kdo je dost dobrý na to, aby v NBA mohl hrát a ligu pozvednout.
Takže někdy po roce 2000 začal mezinárodní basketbal dost dobře dohánět ten americký. Protože americký byl hodně založený na individualismu a doménou evropského byly dovednosti a kolektivní hra. Z toho se NBA obrovsky ponaučila, otevřela dveře ještě víc a nechci říct vykradla, ale vybrala talent, který byl jinde ve světě. A to nesmírně zvedlo kvalitu celé soutěže.
Jakub Kudláček (30)
- Rodák z Litoměřic žije basketbalem už od svých čtyř let, kdy ho k tomuto sportu přivedl jeho otec.
- Jeho velkým basketbalovým vzorem byl Jiří Welsch.
- Většinu své aktivní kariéry strávil v Itálii. Od svých sedmnácti let tam oblékal dresy Reggiany, Caserty, San Severa či euroligového Cantú.
- Po zranění, v roce 2014, se upsal Nymburku.
- Ještě týž rok kývl na nabídku ze španělské druhé nejvyšší soutěže – připojil se k týmu Cocinas.com.
- O rok později, ve svých pětadvaceti letech, svou hráčskou kariéru ukončil.
- Poté začal pracovat v České basketbalové federaci, stal se předsedou komise vrcholového basketbalu a členem metodické komise.
- V roce 2017 přijal angažmá evropského vyhledávače talentů pro tým NBA Charlotte Hornets. Po roce z něj majitel klubu Michael Jordan udělal ředitele mezinárodního skautingu.
