Herečku Janu Andresíkovou sužovala řada zdravotních problémů. Zdroj: Profimedia.cz
Kdysi přežila dvě klinické smrti, mrtvici, dva infarkty, několik nehod autem, zlomeninu páteře, po které hrozilo, že skončí na invalidním vozíku a nikdy už nebude chodit, a sebevraždu manžela, který ji psychicky týral. Přesto neztrácela naději, že bude lépe. Poslední roky ji však osud uštědřil další bolestné rány.
Poslední měsíce života strávila po zlomenině krčku v nemocničních zařízeních. Bojovala s řadou chorob, když se však přidal koronavirus, její tělo nápor oslabení z infekční nemoci už nevydrželo. Zemřela v nedožitých osmdesáti letech. Jak prozradila v jednom z posledních rozhovorů, zdravotní problémy zdaleka nebyly to jediné, co ji trápilo.
Jak se vám momentálně daří?
Mám se úměrně svému věku, zdraví a tomu, co jsem doposud prožila a přežila. Ale dají se zvládnout i horší věci, než je stáří...
Život se s vámi rozhodně nemazlil. Jak se vám všechno to špatné podařilo zvládnout?
Jak vidíte, dá se přežít mnohem víc, ale pravdou je, že na jednoho je toho asi opravdu moc. Ty chvíle každopádně byly velmi těžké, někdy kruté...
Jak to bylo s vaším manželem?
Vzala jsem si tehdy psychopata, což jsem pochopitelně dopředu nemohla vědět, který mě psychicky ničil, izoloval od lidí, přátel. Nesměla jsem nic. Dělala jsem jen z domova. Řadu let na mě téměř nemluvil. Když, tak jen zakazoval, vyčítal, podezíral... Až jednoho dne se jen tak mimochodem a paradoxně velmi mile zeptal, zda nechci udělat kafe. Automaticky jsem řekla, že ano. Odešel vedle do pokoje a zastřelil se. Velmi dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ale co, je to za mnou. A to je důležité.
Máte ale velkou rodinu, tak jste ráda, že?
Měla jsem rodinu, ale už nemám! Bohužel.
Co se stalo? Snad ne nějaká tragédie?
Jak se to vezme. Vlastně pokud se dá nazvat tragédií, že vás jediná dcera a část rodiny zcela plánovaně zdeptá, připraví vás o domov, peníze a vy zjistíte, že vše, co dělali v posledních letech, dělali cíleně kvůli zisku a s vědomím, že jsem stará, nemocná a třeba nebude dlouho trvat a odejdu na druhý břeh, pak ano, je to tragédie.
Můžete být konkrétní?
Je to největší zklamání mého života. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale moje vlastní rodina mě cíleně připravila o domov, o nemalé peníze, a dokonce se mě snažila a stále snaží psychicky úplně zlikvidovat a dostat na úplné dno. Snad dokonce i zbavit svéprávnosti. Tu žádost dokonce podala moje jediná dcera, které jsem se v životě snažila dát všechno. Smutné zjištění. Vše má v rukou právník, policie a všechno se řeší. Některé věci nechci ani rozebírat. Jen řeknu jediné: Nebýt pár mých nejbližších přátel, dneska bych tu už nejspíš nebyla.
Věříte, že se ještě podaří dát všechno do pořádku?
Musím věřit, nic jiného mi nezbývá. Je to velký smutek a já jen doufám a věřím, že ty boží mlýny melou. I když pomalu, ale jistě.
Máte tedy ještě vůbec důvěru v lidi?
Je to asi zvláštní, ale mám. Tedy hlavně v ty, které mám léty prověřené. Ti se o mě nikdy nezajímali a nestarali proto, zda a že za to něco dostanou, ale protože tu byli, když mi bylo nejhůř. Kteří dokážou jít i za hranici nemožného, aby mi pomohli, a snaží se mi udělat radost, rozveselit mě a zároveň jen neslibují, ale opravdu konají. Jen doufám, že jim to budu moci jednou vynahradit, a taky, že mě ještě něco hezké čeká. Zatím prožívám spíš hořký podzim života.
Máte přece jen po tom všem nějaký sen?
Konečně žít svobodně, bez obav, v klidu, bez pocitu, že jste v kleštích, v jakémsi vězení, a že musíte být pořád ve střehu, zda na vás někdo nešije nějakou levárnu, někdo vás neobere o to poslední, co máte. Že když vážně potřebujete pomoci, že ji máte, a že můžete alespoň dvěma, třem, čtyřem lidem kolem sebe absolutně důvěřovat. To považuji za to největší štěstí.
Takže jste nezanevřela na život a na svět?
Chvílemi snad, možná, občas. Když pak ale vidím, že jsou pořád lidi, kterým stojím za to, aby přijeli a třeba zrovna pár kilometrů. Kteří mě vezmou na vycházku, na výlet, přinesou něco dobrého, popovídáme si, je legrace, a že já si ze sebe umím udělat legraci, což považuji za to nejdůležitější, pak věřím, že ten svět není ještě tak špatný. Těším se z každého dne, který je hezký, kdy svítí sluníčko, a z každého opravdu hodného, upřímného člověka, který přichází upřímně.
Kolegyně, herečka Helena Růžičková vám prý kdysi předpověděla něco velmi záhadného. Splnilo se to?
Do puntíku! Ona byla úžasná ženská, měly jsme se rády a moc ráda na ni vzpomínám. Když mi bylo čtyřicet a točili jsme spolu nějakou věc, v pauzách jsme seděly v šatně a ona mi najednou řekla, ať jí dám ruku. Věděla jsem, že má určité schopnosti, ale nepřikládala jsem tomu do té doby zvláštní pozornost. Ona vzala tu ruku, jen tak jako suše polkla a řekla: „Tedy holka, promiň, ale ty končíš.“ Já se vyděsila a říkám: „To jako vážně, že umřu a je konec?“ A ona se usmála a pronesla: „Ale ne. Ty pouze končíš žít svůj život a od té chvíle budeš už žít jen svůj osud. A ať uděláš, co uděláš, nenaděláš nic. Musíš to přijmout a žít to. Bude to někdy hodně tvrdý, ale ty to dáš. Jsi silná ženská...“ Pak mi řekla ještě nějaké věci a všechno se opravdu splnilo... Žiju asi jen svůj osud!
