Josef Klíma bez diskuze patří k nejvýraznějším a nejzkušenějším tvářím tuzemské investigativní žurnalistky. V neděli oslaví 72. narozeniny, ale práci na hřebík rozhodně ještě pověsit nechce. V hlavě se mu rodí další nápady na reportáže i filmové scénáře.
Dlouhé roky jste sledoval tuzemskou politickou scénu, až se vám v hlavě zrodil scénář k seriálu Sedm schodů k moci, ve kterém nenápadná žena přes postel pronikne až do života vysoce postaveného politika. Už jste přemýšlel o pokračování? Co třeba natočit černou komedii Vlekař o tom, co se dělo na Pražském hradě?
Víte, já tady v tom příběhu z Hradu žádný dramatický náboj nevidím. To jsou kauzy, které běžně zaznamenává zpravodajství a jsou jich stovky. Akorát se mění jména, mění se ty rekvizity, jednou je to vlek, pak zase něco jiného... Ale na čem to dramaticky stavět? To je opravdu hlavně pro zpravodajství.
Dramatická linka Sedm schodů k moci osciluje mezi politickým thrillerem i černou komedií. Když ale odbočíme, tak práce investigativního novináře moc o humoru není. Spíše o respektu, opatrnosti a také taktickém našlapování. Je nějaký případ ve vaší kariéře, kdy jste se opravdu bál o život svůj a své rodiny?
V 90. letech takové situace byly. V té době se novinářům hodně vyhrožovalo, dokonce po dobu asi tří týdnů jsem měl přidělenou ochranku. Tehdy to asi opravdu nebezpečné bylo, spolu s Jankem Kroupou jsme dostali varování přímo z podsvětí. Pak si to převzali právníci a už se to dostalo do jiné roviny. Dnes se daleko více bojím toho, že mě nějaký zfetovaný blázen srazí při cestě na dálnici, než že mi ublíží nějaký zločinec.
Když člověku začne vyhrožovat mafie, tak to musí znamenat velký otřes. Jak jste to nesl vnitřně? Ještě více jste se zabejčil, že tu reportáž dokončíte a ještě důsledněji půjdete po pravdě? Nebo vám běželo hlavou, že jste se dostal za hranu, a přemýšlel, jak vycouvat ven?
Musíte si uvědomit, že většinou nemůžete zastavit roztočenou reportáž. Děláte nějakou kauzu, teď k vám dojdou další informace, ale ten stroj běží a zastavit už to nejde, akorát ten stroj musíte uřídit. Není v tom nic romantického, že by si člověk řekl: „Když vy takhle, tak já vám ukážu...“ Je to prostě povinnost to dokončit. Když vás pánbůh na toto místo posadil, tak prostě vesluji.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Korupce v Evropském parlamentu: Politik si užíval dovolenou za miliony, podezřelá je i rodina
Za svoji kariéru jste připravil stovky reportáží a stál za velkými případy, které rezonovaly ve společnosti s výraznou intenzitou. Na kterou reportáž jste ale opravdu hrdý?
Řekl bych, že nejvíce byly užitečné reportáže, ve kterých vystupovaly děti jako oběti partnerských vtahů a neshod. Pamatuji si třeba na reportáž, kdy tatínek unesl čtyřletou holčičku, kterou měla svěřenou do péče její matka. Tatínek se pak skrýval na neznámém místě. Já o tom případu natočil tři reportáže a nakonec se ozvala paní, která na základě mojí reportáže identifikovala tatínka i s holčičkou v Německu na penzionu. Maminka tam pak jela a dítě si převzala. Vzpomínám hodně na případy, kdy bylo ublíženo dětem. Dělal sem jich několik a nyní pracuji na případu čtyřletého chlapečka, kterého otec recidivista unesl do Španělska. Snažíme se to dítě dostat zase domů. Celý ten můj reportérský úděl je o tom, že se snažím být užitečný. A u těch případů, kde vystupují děti, má člověk pocit, že užitečný opravdu je.
Reportáže, které se týkají rodinného prostředí a malých dětí, jsou nejsložitější na ověřování a novinář má při nich největší zodpovědnost...
Víte, já zásadně odmítám dělat reportáže, kde se rodiče přetahují o dítě, kde jeden říká, že ten druhý rodič má dítě nespravedlivě, že by ho mít neměl, že ho třeba v té druhé rodině nějak trápí... Takové případy novináři odmítají systémově, protože prostě nevíte, kde ta pravda je. Většinou na sebe rodiče hází špínu a divák pak má akorát nepříjemný pocit na patře, že vlastně ani neví, jak to ve skutečnosti je. Takové případy dělat odmítáme. Ale když jeden z rodičů dítě unese, když už jde o kriminální činnost, tak na to se zaměřujeme. Pamatuji si i případ, kdy mamince odebrali půl roku starého chlapečka a dali ho do rodiny otce, který se živil jako drogový dealer a byl odsouzen za pěstování marihuany. To jsou pak případy, kdy novinář ví, na straně kterého rodiče je správné stát.
Určitě se najdou reportáže, které se nepovedly, případy, kdy novinář šlápne vedle. Prozradíte, za kterou reportáž jste se opravdu styděl a nejraději byste ji ze svého života vymazal?
Když se zeptáte lékařů, tak každý z nich má nějaký pomníček. Každý ho má, ale neřekne vám to. A mám to stejně, také vám to neřeknu (usmívá se).
Kdo je Josef Klíma
Novinář, spisovatel a investigativní reportér Josef Klíma se narodil 19. března 1951 v Praze. Vystudoval Gymnázium Oty Pavla v Radotíně a Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Na kontě má několik stovek televizních reportáží a za svou práci získal také řadu ocenění, mezi nimi Cenu Ferdinanda Peroutky a Cenu Jana Beneše. V osobním životě je od roku 1970 ve šťastném manželství s Janou Klímovou, s níž má syna Kryštofa a dceru Kristýnu. Mezi jeho nejnovější počiny patří scénář k seriálu Sedm schodů k moci, kdy se nechal volně inspirovat událostmi na tuzemské politické scéně.
