Když jsme s Kanadou prohráli 0:30. K vraždění neviňátek přispěly hádky sparťanů se slávisty

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • V Chamonix 1924 padl rekord, který nikdo nepřekoná.

  • Československý tým zažil proti Kanadě historickou ostudu.

  • Hokejisty srazily i půtky mezi Spartou a Slavií.

  • Za Kanadu hráli v historickém zápase i budoucí hvězdy NHL.

Více

Čeští hokejisté se na olympiádě v Miláně chystají na první zápas proti Kanadě, někteří fanoušci se při srovnání soupisek obou týmů obávají výprasku. Ať už se ale Davidu Pastrňákovi a spol. stane cokoliv, nemůže to být horší než na Hrách v roce 1924. Tehdy národní tým padl v Chamonix se stejným soupeřem 0:30, dodnes jde o nejhorší reprezentační porážku. Jak se to tenkrát mohlo stát?

Nikdy to pro české hokejisty nebylo potupnější. Nikdy.

Nikdy na ledě nevypadali bezradněji, zbytečněji, směšněji. Nikdy.

Nikdy neschytali větší debakl.

Nikdy.

Národní tým na olympiádě 1924 ve francouzském Chamonix prohrál s Kanadou 0:30.

Ano, čtete dobře – těch gólů dostal třicet!

Lidové noviny o tomto tragickém zápase napsaly: „Kanaďané lítali po hřišti a naši za nimi jen klopýtali. Obyčejně to vypadalo tak, že Kanaďan byl již dávno pryč, než se náš hráč rozmyslel proti němu jít s holí. A hokejka opsala vždy tak nejapný pohyb do prázdna, že to vzbuzovalo u obecenstva veselý smích. Když měl Kanaďan touš, proháněl si ho bez zastavení celým naším mužstvem, které se po něm jen zmateně točilo.“

Už je to přes sto let, a přece člověku z děsivého výsledku naskakuje husí kůže. Přitom nebýt toho, že se hrálo jen na třicet minut, mohl být ještě mnohem šílenější.

„Bylo to vraždění neviňátek,“ říká sportovní historik Tomáš Kučera.

Maleček to dostal jako rozkaz

Čechoslováci platili ve 20. letech za jeden z nejlepších evropských týmů. Na předchozí olympiádě v Antverpách skončili třetí za Kanadou a USA, z kontinentálního mistrovství 1923 si odvezli bronz, před nimi se umístili jen Švédi a Francouzi.

Jenže zámoří bylo někde jinde.

A pak – před olympiádou 1924 došlo k velkému třesku.

Tuzemské hokejové hnutí paralyzovaly spory mezi Spartou a Slavií, které proti sobě odmítaly hrát. První z klubů si dokonce založil vlastní trucasociaci. Na Hry do Chamonix mohli jet zástupci jen jednoho z obou uskupení, a tím byl Československý svaz hokejový vedený slávisty.

„Spolu s nimi tak vyrazilo do Francie jen pár hráčů z Vyšehradu. Aby byl výběr konkurenceschopný, nějakého toho sparťana přece jen potřeboval. Josef Maleček byl zrovna na vojně, tak to prostě dostal befelem,“ popisuje Kučera.

Nesmírnou ostudu ovšem nakonec neodvrátila ani budoucí hvězda.

To nejsou lidé, ale ďáblové

Kolem olympijského turnaje sice tenkrát nebylo takové haló jako dnes, jistou pozornost si však přece získal. Když reprezentanti na pražském Wilsonově nádraží nasedali do vlaku směr Paříž, cukrář Pospíšil jim přinesl dort s nápisem „Pro čest a slávu jděte v boj.“

Jen pár dnů po spořádání téhle sladké pochoutky měli však hráči na patře spíš pořádnou hořkost.

Proti nim se coby zástupci Kanady vyřítili mohutní hokejisté klubu Toronto Granites, šampioni Allan Cupu pro nejlepší amatérský klub země. Na evropské poměry šlo o naprosto neporazitelného protivníka. Čechoslováci měli navíc tou dobou už poněkud přestárlé mužstvo, kvůli domácím žabomyším půtkám jim chyběli nejlepší obránci.

Takže se rozjel pořádný kolotoč.

První gól dal Jaroslavu Stránskému obrovitý a přísně vyhlížející Harry Watson už po deseti vteřinách hry, jen on sám jich pak přidal ještě jedenáct. Činil se též obránce Albert McCaffery, usměvavý elegán a budoucí šampion Stanley Cupu s klubem Montreal Canadiens. Vidět byl i mladičký útočník Hooley Smith, který si v kariéře zahrál za slavné týmy Ottawa Senators či Montreal Maroons.

Gól, gól, gól – diváci to postupně přestali počítat.

Jedním z nich, dokonale uhranutých nespoutanou kanonádou, byl i spisovatel Ondřej Sekora, tou dobou sportovní reportér. Domů referoval o absolutním ponížení.

„To nejsou lidé, to jsou ďáblové,“ psal o Kanaďanech i Sportovní věstník.

Zámořský brankář Jack Cameron se podle očitých svědků při utkání tak moc nudil, že stihnul flirtovat s přihlížejícími slečnami. Když se ve sportovních článcích někdy píše, že se tým při hře ani nedostal přes půlku hřiště, bývá to nadsázka. Tentokrát to však pro muže od Vltavy opravdu platilo.

Přáli si jediné: ať už to jen proboha skončí.

Kanada: Pět zápasů, skóre 110:3

Kučera potvrzuje, že kdo byl tenkrát u téhle historické blamáže, ten na to do smrti nezapomněl.

„Naši dostali strašně nařezáno,“ říká. „Ve druhém zápase pak prohráli se Švédskem 3:9, vyhráli až následně 11:2 se Švýcarskem, jemuž dal Maleček čtyři góly. Olympiáda 1924 se do našich sportovních kronik zapsala opravdu černě. Zavinili jsme si to ale sami, nesmiřitelnou rivalitou mezi Spartou a Slavií.“

Důvodů historického výprasku bylo samozřejmě víc, mimo jiné k nim patřily i podmínky pro přípravu. V celém Československu tehdy nestála ani jedna plocha s umělým ledem, což je zpětně na pováženou, protože jen ve Vídni byste ve stejné době napočítali čtyři. Reprezentanti tak před velkými akcemi odjížděli na Štrbské Pleso, kde ovšem bývaly takové závěje, že pak spíš hrabali sníh, než aby trénovali s hokejkou v ruce.

Ani tohle nelze brát jako dostatečnou omluvu.

V Chamonix Malečkova parta hanebně vyhořela, turnaj zakončila pátá.

A těšit ji mohlo jediné: na Kanadu neměl nikdo.

Tým složený z vojáků zocelených první světovou válkou se domů přes oceán vracel s působivou bilancí: pět zápasů, pět výher, skóre 110:3. Něco takového už nikdy nikdo nezopakuje. Ani současný VIP soubor Connora McDavida, Nathana MacKinnona a Sidneyho Crosbyho.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Hokejová ikona Nedomanský popisuje, s kým Kanada přijela na OH. Má obavu, že se proti Čechům vyřádí