Pastrňákovi předchůdci: Záhadný bankovní lupič, brankář bez bruslí i opravdový Jára Cimrman
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Za hokejovou reprezentaci nastoupilo na olympiádách mnoho zapomenutých hráčů se zajímavým osudem.
Jeden vyhrál tenisový Wimbledon, jiný byl i fotbalovou hvězdou.
V české hokejové síni slávy by si čistě podle výkonů zasloužil být i hráč s nacistickým škraloupem.
Tomáš Kučera rád pátrá po osudech méně známých reprezentantů, o kterých nic nevíme.
Jeden dělal reklamy s Vlastou Burianem, druhý hrál ve slunečních brýlích, třetího podezřívali z účasti v Hitlerově puči, jiný si na zápas schválně nevzal brusle, aby nemusel hrát. Za národní tým nastoupilo na olympiádách mnoho pozapomenutých hokejistů, jejichž příběhy při pohledu zpátky berou dech. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o nich vypráví sportovní historik Tomáš Kučera.
Na jaké zajímavé hráče, kteří někdy nastoupili za reprezentaci na olympiádě, jsme časem zapomněli?
Vezměme to chronologicky, od Antverp 1920, kdy se lední hokej objevil na olympiádě vůbec poprvé. Mimochodem, byla to letní olympiáda. Tehdy bychom v týmu našli hned několik zajímavých hráčů, například Karla Wälzera, ve své době jednoho z nejlepších českých brankářů. Wälzer chytal v plesových rukavičkách, v Antverpách dostal při tréninku do palce, takže přišel o zápasy proti Kanadě i USA, nastoupil až proti Švédsku. Po Antverpách se zúčastnil ještě mistrovství Evropy 1921, pak ovšem záhadně zmizel. To mě zaujalo, začal jsem po něm pátrat.
Čtěte také
A?
Nakonec se mi ho podařilo najít, jen to nebylo ve sportovní rubrice. Ukázalo se totiž, že vykuk Wälzer pracoval v bance, kde okradl jistého chmelového magnáta o čtyři miliony, takže dostal dva roky vězení. To navíc nebylo všechno. Na konci 30. let jsem jeho jméno objevil v novinách znovu: tentokrát chtěl s pomocí známého vyměnit v bance cenné papíry za padělky. Byl to geniálně vymyšlený plán, padělky měly zůstat v depozitu uloženy 20 let, do té doby by se na krádež nepřišlo. A protože by tahle akce vynesla stamiliony, zpětně se psalo o druhém největším bankovním podvodu první republiky. Jenže to neklaplo – dohodnutý padělatel všechno nahlásil policii, Wälzer opět ostrouhal.
Čtěte také
Kdo byl další zajímavý hráč z Antverp 1920?
Určitě musíme vypíchnout Karla Peška-Káďu, opravdovou hvězdu. Skoro 100 let před Ester Ledeckou měl na jediné olympiádě získat medaili ve dvou odlišných sportech – v hokeji a ve fotbale. Hokejisty dovedl k bronzu, ve fotbalovém finále proti Belgii se ale o další cenný kov připravil sám. Na protest proti výkonu rozhodčího totiž předčasně odvedl svůj tým ze hřiště. Čechoslováci byli diskvalifikováni, tím pádem nezískali ani stříbro.
Měli Wälzer s Káďou i další zajímavé spoluhráče?
Ve 20. letech hráli za nároďák většinou vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jan Palouš byl filmový režisér, Valentin Loos bankovní úředník. Karel Hartmann se živil jako advokát, znal se i s Emou Destinnovou; zahynul v Osvětimi. Pozoruhodné osobnosti nás reprezentovaly už před Antverpami – naším prvním brankářem byl třeba přední gynekolog Josef Gruss, člen Mezinárodního olympijského výboru.
Karel Pešek-Káďa druhý zprava. Zdroj: ČTK, profimedia.cz
Skutečnou celebritou byl o pár let později Josef Maleček. Lidi chodili mezi válkami vyloženě na něj, plnil stadiony, dělal reklamu i s Vlastou Burianem. Je prvním hráčem na světě, který má doložených tisíc vstřelených gólů. Ještě ve 44 letech dokázal jako obránce ŠK Bratislava nastřílet v lize hattrick. Byl to fakt neuvěřitelný borec, který toho navíc mohl dosáhnout mnohem víc, protože ho o nejlepší léta obrala druhá světová válka. Po komunistickém puči emigroval do Švýcarska, na nejvyšší ligové úrovni nastupoval ještě po padesátce. Směle ho můžeme přirovnat k Jaromíru Jágrovi své doby. Mimochodem, mu skvěle šel i tenis, hrál ve Wimbledonu, reprezentoval v Davis Cupu.
Čtěte také
Jiný hokejový reprezentant, účastník stříbrné olympiády 1948 Jaroslav Drobný, Wimbledon dokonce vyhrál.
Jen to bylo po únoru 1948 – už za Egypt. Drobný byl také fantastickou osobností. Přestože ho trápila krátkozrakost (jako první ve své době zkoušel hrát s čočkami), stal se v hokeji mistrem světa. Třeba na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici to pro něj muselo být obzvlášť náročné, protože se hrálo venku, za ostrého sluníčka, které se odráželo od všudypřítomného sněhu. Kvůli tomu nastupoval do zápasů se zatmavenými brýlemi.
Čtěte také
Vybavíte si ještě někoho, kdo by v reprezentaci nastupoval s brýlemi?
V lize bylo takových víc, v reprezentaci byl asi posledním slovenský obránce Jozef Bukovinský, který na mistrovství světa 1979 získal stříbro.
Který Slovák měl ještě výjimečný příběh?
Bezesporu Ladislav Troják, který si zahrál na olympiádě 1936. To byl velký talent. Rychlík, jehož pražské LTC přetáhlo z Košic. Když měl v roce 1935 odjet na mistrovství světa, zjistilo se, že nemá pas. A když mu ho chtěli udělat, přišli na to, že nemá ani československé občanství. V Košicích to před tím prostě nepotřeboval, národnost podědil po tátovi; polskou… Jelikož se papíry nestihly vyřídit včas, o mistrovství světa 1935 přišel. O rok později už však byl jedním z důležitých hráčů na olympiádě v Ga-Pa. A pod pěti spojenými kruhy hrál dokonce ještě v roce 1948, s partou kolem Boži Modrého získal slavnou stříbrnou medaili. Bohužel svou poslední – v listopadu téhož roku zahynul spolu s pěti spoluhráči při nehodě letadla nad Lamanšským průlivem.
Hokejová reprezentace ve 30. letech. Vlevo nahoře stojí Wolfgang Dorasil, vpravo dole klečí Josef Maleček. Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Mezi válkami patřili do československé reprezentace i sudetští Němci. Byly za nimi také zajímavé příběhy?
Ano. Jejich první olympiádou byl Svatý Mořic 1928. Němci hráli dlouho jen vlastní soutěže, v nich jednoznačně kraloval Troppauer EV z Opavy. Z dnešního pohledu druhý nejlepší tým republiky po LTC Praha. Opaváci dokázali sehnat peníze, jezdili hodně po Evropě, měli od 19. století velmi dobré kluziště, hráli za ně vynikající hráči. Dva z nich, Wolfgang Dorasil a Erwin Lichnofsky, jeli i do Svatého Mořice. Národnímu týmu extrémně pomohli, především Dorasil byl vysoký a fantastický borec, který by si podle mého zasloužil místo v Síni slávy českého hokeje. Jen má bohužel škraloup ze studentských let, které strávil v Mnichově.
Jaký škraloup?
Podle jistých informací se tam v roce 1923 s nějakou nacistickou bojůvkou zúčastnil Hitlerova pivního puče. Prý to tak skutečně bylo, neexistuje k tomu však žádný písemný důkaz. Co jisté naopak je, že v roce 1929 rozhodl v semifinále a finále gólem o titulu mistrů Evropy pro Československo. Za reprezentaci vždy makal. Skončil přesto poněkud bizarně, když byl po mistrovství světa 1935 v Itálii doživotně suspendován, protože si s sebou vzal na vlastní náklady manželku. Paradoxní je, že z hráčů nebyl sám. Proti němu se to ale zrovna hodilo, roli hrály zvedající se protiněmecké nálady.
Čtěte také
O jeho válečných osudech toho pak moc nevím, snad ale nikde nebojoval. Po roce 1945 ještě chvíli zůstal v Československu, protože bylo v zájmu státu, aby znovu nastartoval rodinné železářství. Následně byl ovšem stejně odsunut do Německa. Zemřel roku 1964 v Berlíně. Jeho posledním přáním bylo, aby ho pohřbili v Opavě. Což se i stalo.
Jak Dorasil v reprezentaci vycházel s českými hvězdami?
Dokud se nepřiblížila válka a nevzdouvaly se národnostní nepokoje, bylo to v pohodě. S Čechy se na fotkách drží kolem ramen, zjevně se s nimi přátelil. Konkrétně v roce 1929 Dorasila všichni hodně chválili: že se obětuje pro československý tým, i když je to Němec. Postupně ale vztahy ochladly. Ještě roku 1936 byl nominován k přátelskému zápasu, tehdy mu už někteří spoluhráči schválně nenahrávali.
Čtěte také
Nehrál někdy za Československo na olympiádě i nějaký naturalizovaný cizinec?
Obrátím to – vím o tom, že k tomu došlo v opačném gardu. Našel jsem totiž případ Opaváka Ulricha Lederera, který na olympiádě 1928 nastoupil za Rakousko. Ve Vídni měl jistý byznys, hrál tam i hokej, postupně ho tedy překecali i do nároďáku. Roku 1922 nám dal dokonce na mistrovství Evropy gól. A naši činovníci protestovali, jak je možné, že za Rakousko hraje člověk, který sloužil v československé armádě. Odpověď zněla: „Hraje za nás už nějakou dobu, a zatím vám to nikdy nevadilo.“ Naturalizování jinak nejvíc využívali Britové. Kdokoliv sloužil v britské armádě, měl nárok nastoupit za jejich reprezentaci. A v britské armádě tenkrát sloužili i všichni Kanaďané. Proto roku 1936 vyhrála Británie olympiádu.
Došli jsme ke konci 30. let. Kteří reprezentanti měli vedle už zmíněného Hartmanna pohnutý válečný osud?
Zmínil bych třeba bratry Drahomíra a Zdeňka Jirotkovy, rodáky z Prostějova hrající za Spartu. V životě museli emigrovat nadvakrát. Za války před nacisty, o pár let později před komunisty. Drahomír bojoval proti Hitlerovi v britské armádě, Zdeněk o něco později také; snad se dokonce zúčastnil vylodění v Normandii. Šlo o vynikající hokejisty, kteří si byli vzhledem dost podobní. V Americe pak dlouhá léta pomáhali československým emigrantům.
Bratři Zdeněk a Drahoš Jirotkové Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Tím jsme už v časech, kdy k moci přišli komunisté. Osudy vězněných mistrů světa kolem Boži Modrého jsou dobře známé, jací další reprezentanti si ale kvůli režimu užili své?
První velkou olympiádou po brutálním rozmetání a uvěznění úspěšného národního týmu bylo Oslo 1952. Několik hráčů přišlo o nominaci z politických důvodů, špatný kádrový profil měl například fantastický Ostravák Blažek. V nominaci nechyběl slovenský brankář Jozef Záhorský, dokonce si ve Svatém Mořici i zahrál, pak ale StB přišla na to, že jeho přítelkyně krasobruslařka emigrovala, takže pro všechny ostatní zápasy dostal zákaz. Očko, které s nimi na olympiádě bylo, Záhorského až do konce Her bedlivě sledovalo, aby také nezdrhnul.
Čtěte také
Politika do toho zasahovala i v dalších letech. Roku 1956 se olympiáda konala v italské Cortině. Rok před tím jsme po dlouhé době zase získali medaili z mistrovství světa, vychytal ji brankář Jiří Hanzl, který ale z komunistického pohledu neměl dobrý původ, takže na olympiádu mohl zapomenout. Měli jsme problém i v obraně, kde bylo málo beků mezinárodní úrovně. V lize sice zářil Antonín Španinger z Budějovic, jenže to byl člověk, který roku 1950 ještě jako mladíček figuroval v kauze odsouzených mistrů světa. Přestože neudělal vůbec nic, odseděl si půl roku. I jeho drželi v obávaném Domečku na Hradčanech, kde ho týrali. Musel dělat celé noci kliky, trpěl šíleným hladem. Vyprávěl mi, jak mu jednou do cely vlétnul vrabec. A že se jej všemi silami snažil chytit, aby ho za syrova snědl…
Před 70 lety v přípravě na OH deklasoval @narodnitym Švédsko ve Stockholmu 9:1! Poprvé tam v oficiálním zápase reprezentace nastoupil vynikající bek @HC_Motor Antonín Španinger. Byl kdysi v nominaci už na MS 1950, ale místo do Londýna musel po komunistickém procesu do vězení...🧵 pic.twitter.com/4VuOyY7yxt
— Hokejové pikošky (@pikoskyzhokeje) December 26, 2025
Strašné.
Strašné to pro něj bylo i poté, co jej z vězení pustili. Zůstal mu škraloup. Musel k „pétépákům“, v Budějovicích na něj lidé na ulici pokřikovali „mukle“. Zároveň se však vypracoval v nejlepšího beka ligy, Španingera tedy před olympiádou 1956 vzali na zkoušku na turnaj do Švédska. Hned v prvním zápase dal gól, pomohl porazit domácí reprezentaci senzačním výsledkem 9:1. Trenér Bouzek měl jasno: „Toho chci.“
Jenže nominaci nedělal pouze on, schvalovaly ji i stranické orgány. A ty stanovily jasné podmínky: ano, Španinger, může jet, ale musí nejdřív nastoupit do černé tatrovky a podepsat s StB spolupráci. Vím o jiných, kteří ve stejné situaci podepsali. Nesoudím je, ale o to víc cením lidi jako Španinger, kteří nepodlehli. Estébákům řekl, že na nikoho v žádném případě nebude donášet. Na olympiádu tak nejel.
Čtěte také
Další Budějovičák, účastník předchozí olympiády Vlastimil Hajšman, si na Cortinu taky myslel. A taky tam nakonec nemohl – jeho bratr byl při pokusu o emigraci zastřelen na hranicích. Tehdy se stala ještě jedna zajímavá věc: reprezentačnímu „béčku“ se překvapivě povedlo vyhrát v přípravném utkání nad Sověty. Funkcionáři se z toho zbláznili a z „béčka“ bez konzultace s trenéry přeřadili do olympijské reprezentace chomutovské Miroslava Kluce a Otto Cimrmana. Je vám to druhé jméno něčím povědomé?
Nevím, myslíte Divadlem Járy Cimrmana?
Jasně! Není to náhoda. Právě jménem tohoto hokejisty se inspiroval pan Šebánek, když divadlo zakládal. Šebánek totiž fandil Chomutovu, za který Cimrman hrál… Takže – útočníci Kluc a Cimrman jeli zásluhou rozhodnutí z vyšších míst na olympiádu, protože se ale někdo současně musel vyškrtnout, týmu potom chyběli obránci. Vymstilo se to, Cortina se stala na dlouhé roky symbolem neúspěšného výsledku. Tým byl tenkrát navíc velmi nesourodý. Když se Cimrman vrátil domů, stěžoval si, že se s ním nikdo nebavil. Šéfové mužstva Bubník s Dandou ho vůbec nepřijali. A stala se tam vlastně ještě jedna výborná příhoda.
Jaká?
Naši brankáři tam dostávali velké příděly. Jak už jsem naznačil, jelikož Hanzl byl pro režim nespolehlivý, nahradili ho mladíci Vodička z Tankisty Praha a Jendek ze Slovanu Bratislava. Upřímně, Jendek byl v Cortině hlavně proto, aby mužstvo mělo i nějakého Slováka; vždyť ještě nedlouho před tím hrál jen druhou ligu. Vodička sice dělal, co mohl, přišel ale zápas, ve kterém mu soupeř zase nasypal strašné množství gólů, tak celý zbědovaný zamířil ke střídačce, aby ho nahradil Jendek. Jenže měl smůlu – Jendek si totiž na zápas nepřinesl brusle. Prostě je zapomněl. Pan Vodička mi po letech říkal, že Jendek to podle něj udělal schválně. Tak moc se bál, že taky dostane hodně gólů…
Pořád jsme ještě v divokých 50. letech, politika ale míchala s nominacemi i později, že?
Ano, třeba když přišla olympiáda v Sapporu 1972. Ani tam se národnímu týmu nijak zvlášť nedařilo. V posledním zápase hrál se SSSR. Pokud by to skončilo remizou, Sověti by získali zlato, Čechoslováci bronz, Američani by odjeli domů bez medaile. To se našim funkcionářům zamlouvalo, takže si před utkáním zavolali kapitána Josefa Černého a řekli mu, že by bylo vhodné, aby to skončilo remizou. Odpověděl, že v žádném případě. Čechoslováci tedy hráli naplno, nakonec stejně prohráli. Černý ale i kvůli svému odmítnutí přišel o reprezentaci, nemohl hrát na zlatém mistrovství světa 1972. Přestože byl fenoménem své doby, v 60. letech nejlepším střelcem. Měl sice úžasnou kariéru, zlatá tečka tomu ale chyběla.
Zrovna Černý je uznávanou legendou, vy se ale rád věnujete i pátrání po vyloženě zapomenutých hokejistech. Na jaké své zjištění jste obzvlášť hrdý?
Asi na dvě. Prvním je případ Ehrenhaft. Sice normálně figuroval ve všech historických seznamech reprezentantů, jako u jediného ale u něj chybělo křestní jméno. Postupem doby jsem zjistil, že i spousta těch, kteří ho tam měli, byli uvedeni chybně. U nich si ho však někdo alespoň vymyslel, kdežto Ehrenhaft za to nikomu nestál.
Jeden ze zápasů proti Kanadě ve 30. letech. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
To mi přišlo zajímavé. Vědělo se jen to, že se coby osmnáctiletý náhradník roku 1932 dostal do nominace na mistrovství Evropy poté, co si Maleček při soustředění v Tatrách zlomil nohu. No jo, ale kde se o něm něco dozvědět? Byl velmi záhadný. Našel jsem, že párkrát nastoupil v lize za Troppauer EV. Jinak nic, temno. Takže jsem se pustil do pátrání. Psal jsem kvůli tomu všude možně, dokonce jsem volal nějakému Ehrenhaftovi do Ameriky, který mi řekl, že jeho táta sice pocházel z Československa, hokej měl rád, ale že byl dost tlustý. A že by se hodně divil, kdyby měl reprezentovat. Hm, slepá ulička...
Čtěte také
Za covidu jsem nicméně díky digitalizovaným archivům objevil v rakouském krajanském tisku inzerát, v němž paní Ehrenhaftová z německého Giessenu potřebovala kvůli důchodu zjistit, kde v Československu pracoval její zesnulý manžel. Že byl z Opavy, studoval v Brně, hrál hokej, zemřel v 60. letech. A že se jmenoval Adolf. Tak jsem žhavil maily směr Giessen, nakonec se mi povedlo kontaktovat dceru té paní, která kdysi inzerát podala. Řekla mi, že její tatínek ještě žije, takže jsem napsal i jemu. A ten mi to všechno potvrdil, poslal mi dokonce hokejové fotky svého otce, všechny podrobnosti. Záhadu jménem Ehrenhaft se povedlo vyřešit.
Hokejová reprezentace na olympiádě 1920 v Antverpách Zdroj: Profimedia.cz., ČTK
A druhá záhada?
Ta se týkala našeho druhého brankáře historie. V roce 1909 odjeli Češi do Chamonix na velký turnaj, kde si poprvé zahráli hokej s pukem. Bylo jich jen sedm; přesně tolik, kolik jich mělo hrát. Jenže brankář Gruss byl zároveň funkcionářem, přičemž mezinárodní svaz měl schůzi zrovna v čase našeho utkání proti Velké Británii. Gruss tedy musel schůzovat, takže to vypadalo, že Češi jsou bez brankáře. Dopadlo to úplně jinak, u hřiště se totiž zničehonic objevil gólman, který byl v původní nominaci, nesehnaly se ale na něj peníze, a měl tedy zůstat doma. Jeho kamarádi už dávno odjeli do Francie, když se mu prostředky přece jen podařilo sehnat, do Chamonix se vydal po své ose. K týmu dorazil právě před zápasem proti Británii.
Čtěte také
Už tak je to zajímavý příběh. Zůstávala ale důležitá otázka: o koho vlastně šlo? V dobových novinách bylo napsáno Potůček. Ve starší knize o hokejové historii od Karla Guta byl uveden jako Antonín Potůček, v publikaci od vynikajícího sportovního historika Miloslava Jenšíka jako Topůček. Jenšík přitom čerpal informace přímo od pana Palouše, který v Chamonix také hrál. Vodítkem mohlo být, že jistý Potůček byl ve stejné době vyhlášeným rychlobruslařem. Ale ve výsledku ani to mě moc dopředu neposouvalo… Jisté bylo, že tenhle Pan Záhadný v Chamonix nastoupil do dvou zápasů. Později hrál i v prvním hokejovém utkání s pukem na českém území, od dalšího roku ale už nikdy nikde nefiguroval. Co s tím?
No – co?
Jsem trochu magor, takže jsem procházel sčítání lidu v Praze, konskripce policie pro přibližné místo, kde měl ten brankář bydlet. A tam jsem opravdu našel: Miroslav Potůček, nezastižen, zřejmě v Americe. Zaplatil jsem si kvůli tomu účty na webech typu myheritage.com, pátral jsem v rodokmenech a přistěhovaleckých dokumentech, přibral jsem i švédského historika Patricka Houdu. A Houda našel, že Potůček žil v Atlantě.
Čtěte také
V Atlanta Herald Tribune jsem záhy objevil jeho fotku se jménem Milo (tedy nikoliv Miroslav) Potucek, nakonec jsem dohledal i jeho další životopisné údaje. Takže dnes už to víme: druhým českým reprezentačním brankářem byl Miloslav Augustin Potůček. Po roce, co hrál hokej, emigroval do Ameriky, kde se stal tenisovým trenérem, byl též známým tenorem. A mimochodem, s tím zmíněným rychlobruslařem Potůčkem byl příbuzný. Řekněte, nejsou to všechno krásné příběhy?
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Děti na základních školách jsou stále agresivnější. Pomoci má balíček preventivních programů
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
