Legendární Nedomanský: Pokud Pastrňák s Nečasem na olympiádě nezazáří, dopadne to katastrofou
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Václav Nedomanský je legendou československého hokeje.
Stal se mistrem světa, vozil medaile z olympiády, je členem Síně slávy NHL.
V rozhovoru posuzuje šance české reprezentace na olympiádě v Miláně.
Vzpomíná na okolnosti své emigrace a kariéry v zámoří.
Patří k největším ikonám československého hokeje. V roce 1972 vyhrál mistrovství světa, z olympiád přivezl stříbro a bronz, po emigraci uspěl i v zámoří. Spolu s Dominikem Haškem jsou jedinými Čechy v Síni Slávy NHL. Václav Nedomanský má i v 81 letech o hokeji perfektní přehled. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS se rozpovídal nejen o své kariéře, ale i o šancích české reprezentace na nadcházející olympiádě v Miláně.
Fanoušci už myslí na olympiádu, vy máte s turnajem pod pěti spojenými kruhy bohaté zkušenosti – z Grenoblu 1968 jste přivezl stříbro, ze Sappora 1972 bronz. Jak na to vzpomínáte?
Byly to velmi zajímavé zkušenosti. Dnes si hokej ve společnosti drží velkou pozornost, tenkrát tomu tak úplně nebylo. O nominaci na olympiádu jsme se třeba dozvěděli ráno z novin, žádné tiskové konference se k tomu nekonaly. Grenoble a Sapporo byly dvě naprosto odlišné olympiády. V osmašedesátém jsme do Francie jeli s tím, že se Sověty neustále prohráváme. Jenže v Grenoblu jsme je pak přemohli 5:4. To bylo úžasné. Povedlo se nám to díky větší trénovanosti a vyspělosti, znalosti jejich stylu. Stříbrná medaile pro nás byla ohromná.
ČTĚTE TAKÉ: Ledový princ Metoděj. Rychlobruslař Jílek jede na ZOH pro medaile. Jako kamarádka Sáblíková
. Ohromná? Vždyť jste byli jediný gól od zlata! Po přemožení Sovětů vám stačilo porazit Švédy, skončilo to však remizou 2:2.
Jistě. Ale to už nezměníme. To je minulost.
Václav Nedomanský v reprezentačním dresu Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Co olympiáda v Sapporu?
Vydali jsme se na ni v předstihu, jezdili po Japonsku, odehráli jsme tam několik utkání s domácími týmy. Pořád si pamatuji, jak byli tamní diváci neznalí hokejových pravidel – nejvíc aplaudovali, když nějaká moje tvrdá střela zadunila o mantinel. I tenkrát jsme měli v hlavách hlavně Sověty. Naneštěstí jsme však prohráli 1:4 s Američany, takže jsme se dostali do situace, kdy bylo k výraznému úspěchu nezbytné Rusy porazit.
Čtěte také
Místo toho jste prohráli.
Bohužel – na brankáři Vlado Dzurillovi jsem viděl nervozitu. Během olympiády jsme bydleli ve stejném objektu, takže jsem to sledoval zblízka. Dokonce řekl, že by radši nechytal. S Rusy se to pak projevilo; dostal dva hloupé góly, spadlo mu to tam z nahození. Potom už jsme to nebyli schopni obrátit. Škoda, Sověti měli dobrý tým, pokud bychom ale hráli líp, mohli jsme ze Sappora odvézt i lepší medaili než bronzovou.
Václav Nedomanský po skončení aktivní kariéry mimo jiné vyhledával pro kluby NHL hokejové talenty. Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Na této olympiádě jste v zápase proti Polsku (14:1) vstřelil šest gólů, to je dodnes platný rekord reprezentace. Utkvělo vám to v paměti?
Pamatuju si to. My jsme měli tým složený ze zkušených hráčů. Nějaký tlak na nás existoval, byli jsme si ale tak jistí, že jsme hráli dobře. V zápase s Rusy jsem měl jediný problém. Jejich trenér mě totiž provokoval, tak jsem po něm vystřelil puk. Bohužel jsem omylem zasáhl jeho kolegu. Pěkně jsem si to pak odskákal, dostal jsem to ze všech stran, i za stranu a vládu.
Už cestou ze stadionu do olympijské vesnice mě raději doprovázel trenér Kostka. Povídal mi, že mě možná budou muset poslat domů. A že přijdu o mistrovství světa. To byl hodně nepříjemný moment.
OTÁZKOVÝ PĚTIBOJ S VÁCLAVEM NEDOMANSKÝM:
Nechutí k Rusům jste se nikdy netajil. Někde jste dokonce řekl, že jsou podle vás s výjimkou geniálních spisovatelů a hudebních skladatelů primitivním národem.
Za tím si stojím. Do Ruska jsme už v 60. letech jezdili se Slovanem Bratislava z politických důvodů tak často, že jsem si mohl udělat obrázek. Byli jsme tam třeba tři týdny, cestovali jsme křížem krážem jak letadlem, tak vlakem. Přímo před námi se naplno ukázala šílená chudoba, všechny možné nedostatky, lidské a sociální problémy. Prostě katastrofa. Nikdy jsem tam nejezdil rád. Nikdy jsem s Rusy nekomunikoval víc, než jsem musel. Přestože jsem rusky uměl bezvadně. Ani o charakteru ruských hráčů jsem si nedělal iluze. Byli úplně zblblí tamním systémem. Žili strašně špatný život, byť z pohledu ruských podmínek šlo vlastně o luxus.
Otázkový pětiboj
1. Co jste dělal, když Češi vyhráli v Naganu?
Zrovna jsem žil v Kalifornii. Časový rozdíl oproti Japonsku byl nepříznivý, takže jsem se na zápasy ani nedíval naživo. Pořád si pamatuji, jak mě překvapilo, že Hlinka do Nagana povolal některé starší hráče. A že to potom fungovalo. Byl to výjimečný turnaj, Hašek chytal fantasticky, všechno si sedlo. Nemyslím, že se to někdy může zopakovat.
2. Nejzajímavější nesportovní zážitek z vaší olympiády?
Třeba jak se v Grenoblu podávalo jídlo s vínem. A Rusové si to všechno hrnuli k sobě do tašky, pak to někde popíjeli. V Japonsku s námi zase v autobusu jezdily dvě gejši. Celkově to tam bylo hodně zajímavé – místo klasických postelí jsme třeba přespávali v matracích zapuštěných do země.
3. Nejlepší fanouškovský zážitek z olympiády?
Na olympiádě v Sapporu jsem bydlel v buňce, jejíž součástí byly tři pokoje. V těch dvou vedle mě měli své místo náš brankář Vlado Dzurilla a krasobruslař Ondrej Nepela. Když jel Nepela finálovou jízdu, vypravil jsem se za ním sám autobusem na stadion. Stál jsem tam někde v rohu, foukalo. Já ho ale viděl naživo vyhrát olympiádu, a to byl ohromný zážitek. Protože jsem Nepelu znal z Bratislavy, bylo to pro mě osobnější.
4. Mají být Rusové na OH?
Od začátku ruské agrese na Ukrajině říkám to samé. Ruská liga a národní tým je podporován Putinem, jeho systémem a firmami. Prosperují z toho, vychvalují to. Dělají politickou práci. Takže co? Státy jako Česko, Švédsko a Finsko se správně rozhodly, že by jejich hráči neměli do KHL chodit. Akorát Slovákům to zjevně nevadí. Jako někoho, kdo dlouho hrál za Slovan, mě to strašně štve.
5. Koho budete sledovat na OH?
Ledeckou. Jednak protože jejím dědečkem je Honza Klapáč, se kterým jsme hrávali v nároďáku. Ale i proto, že s Jankem Ledeckým je to zajímavá kombinace. Je úžasné, jak Ledecká zvládá různé disciplíny.
Slovenský hokej je napojený na politiku
Na letošní olympiádě Rusové hrát nebudou. Zejména v Americe zaznívají hlasy, že je to chyba. Že by se sport neměl míchat s politikou. Co vy na to?
Od začátku ruské agrese na Ukrajině říkám to samé. Ruská liga a národní tým jsou podporovány Putinem, jeho systémem a firmami. Prosperují z toho, vychvalují to. Dělají politickou práci. Takže co? Jasný názor mám ostatně i směrem k NHL. Americká vláda měla podle mého ruským hráčům dočasně pozastavit víza. Tím by se vyřešil problém politický i hokejový. Jenže NHL je miliardový byznys, kluboví majitelé to dělají kvůli penězům. Problém tedy zůstal nevyřešený. Mrzí mě to.
Státy jako Česko, Švédsko a Finsko se správně rozhodly, že by jejich hráči neměli do KHL chodit. Akorát Slovákům to zjevně nevadí. Jako někoho, kdo dlouho hrál za Slovan, mě to strašně štve. Holt mají jiný názor.
Václav Nedomanský (vlevo) v reprezentačním dresu Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Na Slovensku jste žil dost let. Opravdu je slovenská mentalita v tak kardinálních otázkách natolik odlišná?
Stačí se podívat, co se na Slovensku děje. Jak je tam i hokej napojený na politiku. Svaz je nucený dělat věci tak, aby se to hodilo slovenské vládě. Jsem z toho zklamaný. Takhle to není správné.
Čtěte také
Hokejově jsou na tom sice Češi líp, na olympiádě se ale velký výsledek nečeká ani od jednoho z bývalých federálních bratrů. Nebo snad myslíte, že má Rulíkův tým šanci něco uhrát?
Kouč Rulík ukázal, že je kvalitní. Jakmile se dostal do funkce, přišla vítězná vlna. Teď bude záležet, jak si hráči poradí s úkoly, které od něj dostanou. Důležitá otázka ale zní: budou papírově nejlepší čeští hráči skutečně nejlepšími hráči týmu? Pokud ano, mohou Češi i v konfrontaci s elitou pro sebe nějaký zápas ukradnout. Pokud ne, pak to bude pro české mužstvo katastrofa.
Spousta nominovaných má mezinárodní úroveň, téměř všichni jsou ale na hraně evropského hokeje a NHL. Přitom na ně bude velký tlak. Někteří si to možná ani neuvědomují, protože jsou na tak velké akci buď poprvé, nebo jsou v systému dva, tři roky... Já bohužel nevidím žádný náznak toho, že by se čeští hráči ve velkém nějak výrazně zdokonalovali. Že by v NHL nesli na svých ramenou větší a větší klubovou tíži. Že by se v Americe a Kanadě stávali alespoň „star“, když už ne „megastar“.
Čtěte také
Pokud se budeme bavit o „megastars“ NHL, takoví hráči jsou v českém týmu asi jen dva – Pastrňák s Nečasem.
Jenže se potýkají s docela obtížnou sezonou. Oba hrají vynikajícím způsobem, ano – jsou už „superstars“. Někdy se ale člověk za sezonu trochu unaví, jeho kvality se pak v krátkém turnaji nemusí projevit. Na mistrovství světa 2024 vstřelil Pastrňák jediný gól, byť velmi důležitý. Od něj a od Nečase nemůžeme očekávat, že jim to tam bude padat jako nám kdysi proti Polákům.
Nečas a MacKinnon jsou vyrovnaní
Co vůbec říkáte na Nečasovu sezonu? Těží hodně z toho, co se v Coloradu učí od hvězdného spoluhráče MacKinnona?
On už se moc nemá co učit, s MacKinnonem jsou vyrovnaní. MacKinnon je rychlejší; má tři kroky jako blesk. Rychlost hry, bruslení a myšlení je ale vynikající u obou. Nečas hraje přesilovky, je využívaný, takže má v sezoně NHL nakročeno na sto bodů.
Václav Nedomanský (vpravo) při zápase NHL v dresu Detroit Red Wings Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
U Pastrňáka mi přijde, že dřív byl jen kanonýrem, zatímco dnes má i nádherné asistence, umí tvořit hru. Změnil se herně?
Neřekl bych. Spíš je efektivnější. Využívá prostor, který je mu dán. Víte asi, který myslím – jeho typické stanoviště v levém kruhu, a to především při přesilovce. Mívá dobrý vztah s hráči, každý mu přeje. Při hře hodně riskuje, což se někdy nepodaří. Zná místa, odkud se dá skórovat. Motá se kolem branky. A to s sebou nese i asistence. Mám jen trochu obavy, aby se nezranil. Jeho styl hry spočívá v tom, že má puk pořád kolem nohou. Rád si s ním hraje. Tím je na ráně, občas ho někdo trefí.
Jde každopádně o to, aby Pastrňákovi a Nečasovi pomáhali se střelbou gólů i další; všichni ti hráči ze Švýcarska a české extraligy. Aby trenér necpal nejlepšího střelce extraligy do čtvrtého útoku a podobně. Pokud hráče vidí každodenně, má možnost zkoušet, co funguje. Dává jednotlivé hráče dohromady. Zkušený trenér za pár dnů najde hráči správnou roli.
Čtěte také
Bývalý hokejista Martin Procházka řekl, že mu kouč Rulík trochu připomíná Ivana Hlinku. Prý přemýšlí stejně. Souhlasíte?
Upřímně, znám lépe Hlinku než Rulíka. Podle toho, co vidím, ale Rulíkovi fandím. Myslím, že to dělá správně. Obecně je trenérská práce velmi těžká. V Česku si bohužel noví majitelé myslí, že když hráč skončí s kariérou, hned z něj může být trenér. To je strašně špatně. Bývalí hráči na to většinou nejsou připraveni. V Kanadě nebo USA si trenéři své místo vyslouží dlouhodobou prací, začínají u juniorů. Systémem pomalu kráčí vzhůru až do NHL. Nejlepší v ní pak vydrží roky, horší prostě odpadnou.
U nás je praxe jiná, měli bychom se nad tím zamyslet. V minulosti se Češi mohli opřít třeba o renomovaného odborníka Luďka Bukače, jeho práci jsem velmi uznával. Slováci měli zase Jána Staršího, Laca Horského. Takové lidi tu teď nevidím. Když pak přepnete z NHL na českou extraligu, přijde vám to jako dva různé sporty.
Václav Nedomanský (vlevo) v reprezentačním dresu Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Namítnu: na nedávném mistrovství světa juniorů byl u české dvacítky rukopis trenéra Augusty velmi patrný.
Ano, to bylo velmi dobré. Hodně se mi to líbilo. Tam se nenašel jediný český hráč, který by do toho nedal všechno. Který by se vyhnul nárazu. Kluci hráli agresivně, vyznačovali se výbornou technikou, situace s přečíslením na soupeře fungovaly.
Působili sebevědomě.
To je pravda. Pozor, někdy tě takové sebevědomí samozřejmě může střelit do nohy. Od někoho z národního týmu jsem už slyšel, že Milán může být druhé Nagano. A že český tým je mentálně nejsilnější ze všech. No, to samozřejmě není pravda. Naši trenéři se to, myslím, naučili v Kanadě, kde má podobnou sebedůvěru každý.
Čtěte také
Výkon dvacítek je ale pro český hokej směrem do budoucna nadějný, ne?
To sice ano, pořád jde ale o stejný proces. Jestli je pro českého hráče cílem hrát za národní tým, vydělat si peníze v některé z evropských lig, pak fajn. Jestli je tím cílem NHL, pak záleží, jak si poradí v prvních třech letech nováčkovské smlouvy s daným zámořským klubem. Pokud totiž v tomto období nezaujme, pak se vrátí do Evropy a bude si stěžovat, že nedostal šanci.
Málo obránců z NHL? Máme problém
Když dříve klub NHL přemýšlel, jestli vezme mladého Švéda či Čecha, volil zpravidla spíš Skandinávce, protože u něj byl menší problém s angličtinou a kulturním šokem. Pořád to tak chodí?
Ne v takové míře. Češi se zlepšili, do zámoří chodí už v patnácti, na odlišný životní styl a jazyk si zvykají dříve. Proto nyní máme více mladších, a přitom relativně zkušených hráčů, kteří by se mohli prodrat dál. Vezměte si ale třeba Eduarda Šalé. Před dvěma roky byl vzpomínán jako jeden z nejlepších příslibů. A teď hraje ve farmářském celku Seattlu v Coachella Valley, dá šest gólů za sezonu. Na NHL je zřejmě špatný typ.
Václav Nedomanský Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Takových špatných typů teď mají Češi zřejmě víc. Jinak by na olympiádu nejeli s pouhými dvěma obránci z NHL.
S těmi obránci to může být v Miláně problém. Hraje se na malém hřišti, bude to rychlé a fyzické. Nominovaní čeští beci přitom v silové či defenzivní hře nejsou zrovna vynikající. Obecně sice jsou velmi dobří, jenže pod tlakem týmu jako Kanada nevidím šanci, že by mohli odolat. Nechci zmiňovat konkrétní jména. Vezmu si ale nejdůležitějšího českého obránce, který má být vedle obstojné defenzivy i ofenzivní. Skutečnost? V sezoně NHL má čtyři góly z padesáti utkání.
Já bych českému týmu samozřejmě přál, aby uspěl. Začínat zrovna proti Kanadě je ale těžké. Kanaďané budou připraveni, všechno to jsou zkušení hráči. Generální manažer Doug Armstrong to skládá z hokejistů, kteří už někdy hráli spolu, to je velká výhoda.
Čtěte také
Asi to z českého pohledu bude hodně stát na brankářích. Dvojice Dostál, Vejmelka naštěstí působí hodně dobře.
Dostál hraje s Anaheimem o play off. Měl dobré série, také byl ale střídaný. U něj nicméně čekám, že když přijde do národního týmu, znovu ožije. U brankářů je mentální stránka hodně důležitá; jsou trochu jiní, malinko na hlavu, když jsou ochotní vlézt do branky... V souvislosti s českými brankáři mi přijde zajímavá situace v Montrealu, kde máme Jakuba Dobeše. To je vynikající gólman, v Canadiens si ale momentálně drží další dva – Montembeaulta a Fowlera. Problém je, že frankofonní Kanaďané jsou strašně nacionalističtí. Tlačí na to, aby každý jejich hráč mluvil vedle angličtiny i francouzsky. A Dobeš je jiný – říká, že žije rád v Americe, že do farmářského týmu nepůjde. Tím si moc nepomůže.
David Pastrňák v dresu národního týmu Zdroj: Profimedia.cz
Ani do Milána nejede, v nominaci je místo něj Vladař.
Mimo nominaci zůstalo více zajímavých hokejistů. Třeba Jirka Kulich. Jeho vleklých zdravotních problémů je velká škoda, považuji ho za vynikajícího střelce, který se už naučil hrát fyzicky. V Americe se o svou šanci porval, musel si počkat. Pro olympiádu by byl velmi dobrý.
Zdravotní problémy měl i další útočník Filip Chytil, kterého v říjnu postihl už několikátý otřes mozku.
Chudák… To je katastrofa. Mít tolik otřesů mozku? To je stav, ze kterého už bohužel není návratu. Nedá se to vyléčit. Známe případy řady bývalých hokejistů, kteří v relativně nedávné době zemřeli, protože se během kariéry potýkali s deseti, patnácti otřesy mozku. Nejdřív se s tím vyrovnávali s pomocí různých léků, nakonec je to však přece jen skolilo.
Čtěte také
Za vašich dob se ale hrál přece jen tvrdší hokej.
Bezesporu. A to jak v NHL, tak na evropském ledě. Soupeř vás u mantinelu chytil, dovezl až do rohu, kde s vámi prásknul o led. A rozhodčí to nechal… Pravidla se od té doby změnila.
Křičeli na mě komunisto
Řezali vás Kanaďané po emigraci o to víc, že jste na Západ přišel zpoza železné opony?
Byl jsem pro ně atrakce, do Toronta jsem přišel jako vůbec první z východní Evropy. Měl jsem velkou publicitu. Jakmile se začalo hrát, kluci v týmu pochopili, že jim můžu pomoct. A soupeři? Nevzdělanci na mě pořvávali ledacos, já je ale nebral vážně.
Čeští trenéři chtějí navázat na zlaté mistrovství světa v Praze 2024. Zdroj: MICHAL RŮŽIČKA / MFDNES + LN / Profimedia
Co na vás křičeli?
„Commie, commie!“ Že jsem komunista. To bylo opravdu špatné označení pro špatného člověka…
Před časem jsem dělal rozhovor s legendárním kanadským novinářem Stanem Fischlerem. Vzpomínal, jak za vámi v roce 1965 vyrazil do Bratislavy, aby „československého Bobbyho Hulla“ přemluvil k angažmá v New York Rangers.
To si pamatuju… Nějakou dobu předtím jsme hráli pár zápasů v Ontariu, už tehdy mě někdo od Rangers přemlouval, jestli bych to u nich nechtěl zkusit. Fischler pak za mnou přijel v létě 1965 do Československa, s kluky ze Slovanu jsme zrovna hráli na prašném hřišti fotbal, měli jsme na sobě roztrhaná trička, ušmudlané tepláky, rozšmajdané boty… S pomocí překladatele se mě ptal na Rangers. Jenže já nechtěl opustit rodiče, chodil jsem do školy. Všechno naráz zrušit se mi nechtělo.
Nedomanský fandí mladíkům
„Souběžně s olympiádou probíhá v Quebeku mistrovství světa třináctiletých, kam vyráží i český národní tým. A jelikož v zemi díky Milánu 2026 nastane hokejová horečka, rád bych poukázal i na tenhle turnaj, který si v minulosti zahrála řada současných hvězd NHL. V Kanadě to má velkou pozornost, stadiony jsou plné. Byl bych rád, pokud by se tam českým mladíkům dařilo. Nemusí přímo vyhrát; hlavně, aby je nezradilo zdraví a vrátili se šťastní. Spolu s dalšími bývalými hráči se tuhle akci snažíme propagovat, podepsali jsme třeba speciální edici puků. Rádi bychom, aby mladí měli nějaké vzory a sny o národním týmu.“
Nakonec jste ale na Západ přece jen emigroval.
Táhlo se to, situace v Československu se pro mě postupně zhoršovala. Byl jsem sledován. Já byl tehdy se Slovanem dohodnutý, že mě pustí do Brna. Jenže se to vleklo, ve skutečnosti mě dva roky nechtěli pustit. A jakmile zjistili, že neuhnu, začali mi škodit. Politicky, ve škole. Najednou jsem v Československu neměl budoucnost. Vlastně jsem pak neměl jinou možnost než emigrovat. Na privátní pas jsem odjel na dovolenou do Švýcarska, kde jsme se s Richardem Fardou dohodli na angažmá s Toronto Toros hrající zámořskou ligu WHA.
Hokejovou náladu v zemi nedávno zvedli junioři, kteří na MS skončili druzí. Zdroj: Profimedia.cz
Popisujete to jakoby nic, ale asi to byla kovbojka, že?
Měli jsme samozřejmě strach. Snažili jsme se, abychom pro režim nebyli před odchodem „na dovolenou“ nijak podezřelí. Samozřejmě, že to pak pro mě bylo na Západě těžké. Po hokejové stránce jsem se snažil stále zlepšovat. Slýchávám, že jsem zapomněl, že jsem se hokej naučil v Československu. Ne, nezapomněl. Platí to po technické stránce, z hlediska základů. Pravý hokej, pravou mentalitu a tvrdou práci jsem se však naučil až v Americe.
Ve WHA jsem hrál za Toronto, za Birmingham, v NHL za Detroit Red Wings, St. Louis Blues, nakonec i za ty Rangers. Tam mě to lákalo za trenérem Herbem Brooksem, který s Američany vyhrál olympiádu v roce 1980 a já si ho velmi vážil. Tehdy mi Fischler napsal: „Konečně jsi na Broadwayi. I když o tolik let později…“
Čtěte také
V zámoří jste dlouho hrál, později jste pro kluby NHL vyhledával talenty. Osobně jste poznal spoustu hvězd. S kým z nich jste se sblížil?
Třeba s Frankem Mahovlichem, šestinásobným šampionem Stanley Cupu, který patří k největším superstar historie NHL. V 60. letech byl obrovskou oporou Toronto Maple Leafs, kvůli sporům s koučem Punchem Imlachem a majitelem Haroldem Ballardem chtěl ale odejít. Chicago mu tenkrát nabídlo milion dolarů na sezonu, Toronto ho nepustilo. A chudák Mahovlich z toho zkolaboval, skončil v nemocnici. Byl to vynikající hráč i člověk. Roku 1974 jsem s ním přestoupil do Toronto Toros, rozuměli jsme si na hřišti i mimo něj. Po přesunutí klubu do Birminghamu jsme spolu i bydleli.
Letos 10. ledna měl 88. narozeniny, tak jsem mu volal. Zdá se, že je ještě v dobré mentální kondici. Někteří jiní takové štěstí bohužel nemají. Zrovna nedávno v Americe zemřeli tři skvělí brankáři Eddie Giacomin, Ken Dryden a Bernie Parent. Smutné... Stejně, jako když chvíli po sobě zemřeli moji čeští spoluhráči Josef Černý, Jirka Kochta a Josef Horešovský. To pro mě byly hodně bolavé chvíle.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nikdo mu už nevěří. Trumpovi spojenci se učí fungovat ve světě bez Ameriky.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
