S holuby se potkáváme nejčastěji ve městech, kde je považujeme za škůdce. Mohou za to ale jen naše špatné návyky - ve městech holubi přežívají jen díky nám.
Když je pozorujeme, jak se na náměstích přetahují o drobky z pečiva, nepřijde nám na mysl, že by holubi patřili mezi zrovna nejchytřejší zvířata na světě. A už je vám asi jasné, že se tyhle předsudky po přečtení nového dílu rozplynou.
Výzkumy zabývající se inteligencí holubů mluví jasně - holubi jsou nám bližší, než bychom si chtěli připustit. Chápou pojmy prostor a čas, přemýšlí abstraktně, rozhodnutí činí na základě vědomého přemýšlení. Z dílu o krkavcovitých již víme, že ptáci se před 300 miliony let vydali po jiné evoluční stezce než savci a že naše mozky se značně liší. Příroda je ale mocná čarodějka a i v rozdílném hardwaru dokáže zařídit podobný software. V praxi to znamená, že i když mozek holubů (ani jiných ptáků) nepřipomíná svou skladbou ten náš, dokáže provádět úkony, které bychom u nich nečekali.
Třeba pamatovat si po dlouhou dobu velké množství jednotlivých obrazů (až stovky i po dobu několika let). Různé obrazy dokáží navíc zařadit do správných kategorií. Jednu takovou studii prováděl Ed Wasserman, profesor psychologie na Univerzitě v Iowě. „Určitě existují rozdíly mezi lidmi a zvířaty: mnohé již známe. Ale snadno je přemůže množství podobností. Náš výzkum o kategorizování u holubů ukazuje, že tyto podobnosti mohou sahat až k tomu, jak se děti učí slova,“ vysvětluje Wasserman.
V čem tento převratný experiment spočíval? Vědci holubům ukázali 128 černobílých fotografií různých předmětů spadajících do 16 kategorií: dítě, lahev, koláč, auto, sušenka, pes, kachna, ryba, květina, klobouk, klíč, tužka, telefon, letadlo, bota a strom. Holubi pak museli klovnout do jednoho ze dvou rozdílných symbolů (jeden určoval správnou kategorii fotky, druhý byl náhodný). Nejen, že holubi v tomto úkolu uspěli, ale dokázali tuto dovednost převést i na čtyři nové fotografie patřící do každé ze šestnácti kategorií.
Holubi utváří monogamní páry a jsou oddanými (i když trochu neohrabanými) rodiči. Mohou se dožít až 15 let, i když ve městech se obvykle nedostanou přes čtvrté narozeniny.
Holubi utváří monogamní páry a jsou oddanými (i když trochu neohrabanými) rodiči. Mohou se dožít až 15 let, i když ve městech se obvykle nedostanou přes čtvrté narozeniny.
Holubi jsou i součástí studií o vnímání estetična u zvířat. Shigeru Watanabe z japonské Univerzity Keio se pokouší najít odpověď na otázku, zda ptáci dovedou rozlišovat jednotlivé styly lidských maleb. Osm holubů naučil za pomoci odměn ve formě potravy rozlišovat mezi díly Picassa a Moneta. K dispozici měli deset obrazů od každého umělce, a pokud klovli do správného z dvojice, získali odměnu. Jenže – holubi pak dokázali poznat autora i u nově přidaných obrazů a co víc, dokázali rozeznat i další impresionisty od dalších kubistů.
U estetična zůstal i další japonský vědec, Aby Watanabe, který zkoumal, zda holubi dokáží obrazy rozlišovat podle lidského konceptu krásy. Samozřejmě, že dokázali! Možná za tím stojí i jejich dokonale ostrý zrak. Nejen, že holubi vidí lépe než my. Oni totiž dokáží vidět i ultrafialové světlo, tedy tu část spektra, kterou my nevidíme.
Asi vás tedy ani nepřekvapí, že holubi uspějí i ve známém zrcadlovém testu a jsou schopni rozeznat sami sebe na záznamu. Co víc, dokáží se na záznamu rozpoznat i ve chvíli, kdy je zpožděn až o sedm vteřin. Pro srovnání - tříleté děti s tím mají problém už u dvouvteřinového zpoždění.
V navigaci se holubům jen málokdo vyrovná. I proto jejich služeb využívala pošta i armáda.
V navigaci se holubům jen málokdo vyrovná. I proto jejich služeb využívala pošta i armáda.
Nejlépe si však vedou na poli navigace. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je možné, že poštovní holub vždy najde cestu domů? Přemýšleli nad tím i mnozí vědci. Původně se domnívali, že si holubi prostě jen v paměti udržují přesné umístění domova, ke kterému se vydávají přímo vzdušnou čarou. Nicole Blaser z Univerzity v Curychu se však rozhodla dokázat, že holubi nejsou pouhými roboty, kteří by si pamatovali jen jediné místo. 130 holubů naučila umístění dvou holubníků – v jednom bydleli, ve druhém jedli. Podle toho, jestli měli hlad nebo ne, si volili svůj cíl. Pak je ale odvezla na zcela neznámé místo, kde je vypustila. I přesto, že je od holubníků dělilo celých třicet kilometrů, všichni hladoví holubi doletěli k potravě, ostatní se vydali domů. Holubi ale neletěli přímou cestou, dokázali zohlednit i různé překážky, které je na cestě potkaly. Znamená to tedy, že se holubi dokáží rozhodovat podle toho, čeho zrovna chtějí dosáhnout, a dokáží do své navigaci započítat více faktorů.
K navigaci holubi používají hned několik metod: svůj čich, elektromagnetické pole Země, infrazvukové vlny i svůj zrak. Kombinací všech metod mohou dosáhnout dokonalé navigace, která je (na rozdíl od té naší) nikdy nezradí a nenavede špatně. Pokud ovšem nedojde k něčemu, co jeho vodítka naruší. (Brutální pokusy s přerušenými čichovými nervy či matnými čočkami na očích dnes raději vynecháme…) Zajímavým příkladem zmatení navigace u holubů je příběh holoubka se jménem Whitetail. Ten se ztratil v roce 1997 při závodě, kterému se dnes přezdívá Velké holubí fiasko. Toho rána byly do vzduchu v jižní Francii vypuštěny desítky tisíc holubů, jejichž cíl se skrýval na druhé straně Lamanšské průlivu. Na druhý břeh se však dostali jen ti nejpomalejší z pomalých. Po šampionech, mezi které se třinácti vítězstvími patřil i Whitetail, jako by se slehla zem. Vědci se domnívají, že během jejich cesty muselo dojít k rušení infrazvuku, které holubi zmátlo. (Kde se tam asi vzal, že?) Whitetail se objevil až na jaře roku 2002. Po celých pěti letech se konečně dokázal vrátit domů.
