Když rozdíly mizí, 13. díl: Rybí génius s roztomilou tvářičkou

Vrubozubcovití. Možná vám to jméno nic neříká, ale některé jejich zástupce určitě znáte. Jde totiž o rybičky, které velice rádi zavíráme do akvárií. A teď si asi řeknete: Akvarijní rybička v seriálu o inteligenci? Ale je to tak. Koneckonců právě tvorové, o kterých soudíme, že jsou „hloupí“ či „němí“, nás mohou překvapit nejvíce.

Na konvenčním inteligenčním žebříčku ryby obvykle najdeme někde hodně dole pod šimpanzi, delfíny či potkany. Může za to především skutečnost, že ryby nemají mimické svaly a přijde nám, že se tváří… No, tak nějak tupě. Dlouhou dobu se také tradovalo, že ryby mají jen kraťoulinkatou paměť. Tento mýtus však vědecké studie již vyvrátily.

Paměť cichlid (jak se vrubozubcovitým také přezdívá) je totiž překvapivě dlouhá. Tato malá rybka si dokáže zapamatovat umístění chutného sousta až po dobu dvanácti dní. Delší paměť totiž přináší evoluční výhodu. Ryby, které si pamatují, kde se dá bezpečně najít jídlo, se mohou na místo vrátit, a tak spíše přežijí. Výzkumníci rybky tři dny za sebou učili, že na určitém místě v akváriu se nachází dobrota. Po dokončení výcviku dostaly rybky dvanáct dní odpočinku. Poté je znovu vložili do akvária a sledovali, kam se vydají. Samozřejmě, že se zdržovaly především tam, kde dřív našly jídlo, protože si to pamatovaly. Nezodpovězenou otázkou ohledně paměti vrubozubcovitých však zůstává, kam až jejich paměť sahá. Výzkum trval dvanáct dní, ale jejich paměť může být mnohem delší.

Jejich dlouhodobá paměť však vylézá na povrch i při jiných příležitostech. Například u tlamovce černoploutvého vědci pozorovali známky agrese, ke které je dlouhodobá paměť zapotřebí – jak jinak byste si dávali pozor na ty, kdo vám v minulosti uškodili, že?

Studie prokázaly i to, že cichlidy používají logiku, která se velice podobá té naší. Vrubozubcovití se vlastně v mnohém podobají primátům. Dokáží třeba rozlišovat různé členy společnosti. Výzkumníci zkoumali chování šesti rybek v oddělených průhledných nádržích. Rybky dokázaly bez problémů sestavit hierarchický žebříček ostatních pěti ryb jen tím, že je pozorovaly. V psychologii se tomuto jevu říká tranzitivní inference a u lidských dětí se poprvé objevuje ve věku čtyř až pěti let. Mimo jiné je tento fenomén zdokumentován i u opic, potkanů a ptáků. Jeho princip je jednoduchý: Pokud A je větší než B a B je větší než C, pak A musí být větší než C. Tímto způsobem dokáží rybky odhadnout, na jaké pozici se jednotlivé ryby ve vedlejší nádrži nacházejí.

I tento druh uvažování rybám přináší evoluční výhodu. Dovednost usoudit, s kým se vám vyplatí pustit se do křížku při bitvě o samičku, vám může zachránit život. A o správné evoluci toho vrubozubcovití vědí hodně! V jezerech a řekách Afriky, Indie, Madagaskaru a Latinské Ameriky najdeme více než 1000 druhů náležejících do této čeledi. Jde o velice úspěšnou čeleď, která své prostředí obvykle ovládne právě díky své nezvyklé inteligenci i rozsáhlé rodičovské péči. Nejzvláštnější na nich je ale to, že velké množství druhů dokáže žít na stejném místě bok po boku. V jezeře Malawi jich například najdeme více než 500, kdežto v jezeře Tanganyika zhruba 200 druhů. Některé jsou obrovské, jiné by se vešly do náprstku. Některé jsou štíhlé a dlouhé, jiné jsou hromotluci. Najdete je v každé barvě celého spektra.

Co za jejich úspěšným soužitím stojí? Molekulární flexibilita. Vědci totiž zjistili, že i zcela odlišné druhy vrubozubcovitých spolu sdílí takřka totožnou DNA. A jsou to právě ty drobné úpravy, které zcela mění jejich životní styl a zaručují, že spolu tolik druhů nemusí bojovat o potravu. Každý cichlidí druh si vyvinul vlastní metodu získávání potravy (a každá z nich je trošku divnější než ta předchozí – některé z nich například předstírají, že jsou list nebo mrtvá ryba, a vyčkávají na svou oběť.)

A když už jsme nakousli tu rodičovskou péči, byla by škoda ji trochu dále nerozvést. U vrubozubcovitých je totiž stejně pestrá, jako jejich životní styl. Mezi cichlidy totiž najdeme monogamní i polygamní druhy a systém páření se nedá zcela spojit se systémem péče o mláďata. Logika věci by určovala, že především u polygamních druhů najdeme tlamovce – kdy si většinou samci zajistí své otcovství u potomstva tím, že si ho sami odnosí v ústech, dokud nejsou mláďata dostatečně velká. A přitom tomu tak není, u obou skupin najdeme nespočet výjimek (a způsobů, jakými to samičky dokáží krásně obejít, aby zajistily co největší rozmanitost a tedy viabilitu svých mláďat).

O inteligenci těchto malých rybek se traduje i mnoho anekdot. Spousta lidí je například přesvědčena o tom, že je jejich rybky vítají, když se vrátí domů, nebo že se spolu s nimi dívají na televizi (některé dokonce reagují i na to, co se v televizi děje!). Inteligence ale není definována jednotnou sadou kritérií. I přes svou zjevnou inteligenci vrubozubcovití například neprošli zrcadlovým testem. Na rozdíl od dalších drobných rybek, pyskounů. Ale o těch zase někdy příště.