KOMENTÁŘ: Danuše Nerudová se mýlí. Za slabost Evropy mohou ti, kteří ji řídí
Evropská unie prožívá jednu z nejhlubších krizí své existence. Pragmatická realpolitika USA naplno obnažila slabiny Evropy a chyby, jimiž se EU sama odsunula na vedlejší kolej. V minulosti byly situace, kdy Evropa tahala za kratší konec provazu. V nové geopolitické hře však provaz nedrží v rukou vůbec. A zatímco jindy se evropští politici tváří, že jednoduchá řešení neexistují, tady najednou snadné řešení našli: Za tragickou slabost Evropy prý mohou ti, kteří léta odmítali hlubší integraci...
Není-li viník dopaden, musí být určen. To celkem hezky v nedělní Partii Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS ukázala europoslankyně Danuše Nerudová (STAN), když se na přítomné kolegy z opozice rozezlila, že za slabou Evropu mohou oni. Prý ji roky podrývali a nechtěli euro. Zdá se to absurdní, ale takový názor zdaleka není ojedinělý, byť je samozřejmě naprosto scestný. Nesporným faktem totiž je, že Evropská unie neměla nikdy v historii více pravomocí, než má nyní. Nikdy nebyla těsněji integrovaná a tedy „papírově“ silnější, než by měla být teď.
ČTĚTE TAKÉ: Hádka v Bruselu. Chci ti jednou provždy něco říct, začal Zdechovský. Nelži, křičela Konečná
Přesto nevidíme žádnou sílu při aktuálních jednáních o míru, žádnou sílu Unie neprojevila po celou dobu konfliktu na Ukrajině. Vidíme chaotické snahy o svolávání summitů, na které nikdy nejsou pozvány všechny členské státy a jejichž jediným hmatatelným výsledkem je společná závěrečná fotografie. Popřípadě je vrcholem setkání následná záplava verbálního balastu – viz slova Ursuly von der Leyenové o „ocelovém dikobrazovi“, která pronesla po jednání v Londýně.
VIDEO: Danuše Nerudová, Marek Benda, Taťána Malá a Klára Maříková v Partii Terezie Tománkové
Prosté tvrzení, že za všechno mohou ti, kteří nechtěli hlubší integraci, je jen zoufalý argumentační faul od těch, kteří v těsnější integraci vidí cosi samospásného a nechtějí si přiznat, že je to právě naopak.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Problém je totiž ve skutečnosti někde úplně jinde. Každá mezinárodní instituce je v podstatě jen nástrojem těch, kdo ji fakticky ovládají. Je prodlouženou rukou svých nejsilnějších členů a slouží k prosazení jejich politických zájmů. Když potřebují těchto cílů dosáhnout, tedy přimět slabší hráče, aby souhlasili s jejich kroky, mluví o jednotě a o síle, která se v ní skrývá. Jakmile však vidí šanci na své zviditelnění, neváhají poslat jednotu k šípku a konat na vlastní pěst – což silnému hráči typu Francie vždycky projde snáz než malému státu typu například Slovenska. Jedná-li na vlastní pěst Robert Fico, je to narušení jednoty Unie. Pokud Emmanuel Macron svolá summit (pouze) vybraných lídrů, nikdo v tom najednou narušení jednoty nevidí.
Pomník marnivosti intelektuálů
S tím souvisí i další věc – každá instituce je vždy především o lidech. O těch, kteří ji řídí a udávají směr. A zde narážíme na další problém. Je nesporný fakt, že čelné figury EU byly vždy vybírány na základě složitých zákulisních dohod a se zřetelem, aby svojí osobností pokud možno příliš nezastiňovaly lídry Německa nebo Francie, potažmo dalších velkých evropských států. Proto také šéfy Evropské komise byli lidé jako José Manuel Barroso, žoviální alkoholik Juncker nebo nyní Ursula von der Leyenová. Dáma, která napřed zdecimovala německý Bundeswehr, aby nyní tohle „skvělé“ know-how aplikovala v celé evropské ekonomice. Když se podíváme na vrcholné představitele EU v posledních letech, nevidíme žádný silný leadership. Vidíme politickou paralympiádu.
Čtěte také
Naprosto přesně to před lety popsal profesor Petr Robejšek, když na konto Evropské unie poznamenal, že „jsme sice schopni něco velkého vytvořit, ale nejsme schopni to efektivně řídit“. A neumíme si na to řízení ani dobře vybrat lídry, kteří by toho byli schopní. S většími kompetencemi EU a s těsnější integrací se to má stejně, jako v tom starém vtipu „čím víc pruhů, tím víc Adidas“. Jenže skutečnost je taková, že čím více „pruhů“ máme, tím více je vidět, že to žádný Adidas není a nikdy nebude. Tím více se ukazuje, že to zkrátka nefunguje. Slova někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové „sjednocená Evropa je utopický projekt, pomník marnivosti intelektuálů a program, jehož nevyhnutelným údělem je krach“, zní dnes ještě víc nadčasově, než jak zněla v roce 2002, kdy je Thatcherová napsala v knize Umění vládnout.
Tři promarněné roky
Krach je tu – ekonomická stagnace Evropy kombinovaná s naprostým úpadkem politického renomé se jinak než krachem (či jeho počátkem) nazvat nedá. Ano, můžeme hloupě vykřikovat, že za to může Babiš, protože nechtěl euro, či že za to mohou euroskeptici, kteří nechtěli to a ono. Ale vůbec nikam nás to neposune. To, že se Evropa za celé tři roky nepokusila dostat Rusko a Ukrajinu k jednacímu stolu a místo toho se spokojila s posíláním peněz a doufáním v zázrak, který nepřijde, není ani náznakem problém nedostatečné integrace EU. Ať by byla integrace sebevíce těsná, EU by si během posledních tří let o nic lépe nevedla. To je zřejmý fakt.
Čtěte také
Evropská unie si musí uvědomit, že nikdy nebude mít jednotnou politiku, nikdy nebude mluvit jedním hlasem a nikdy nebudou mít všichni její členové stejné zájmy. Cesta k tomu, aby EU byla v globálním měřítku brána v potaz coby silný hráč, tedy nevede přes snahy stále těsněji se integrovat. Klíč je v ekonomice. Nemá smysl upínat se k jednotě, která nikdy nenastane a ke stále větší integraci, jež stejně nemůže efektivně fungovat.
Naopak má smysl stavět na tom, co fungovalo. Jenže jak vypadá situace tady? Jeden z pilířů evropské ekonomiky, tedy automobilový průmysl, Leyenová hrdě položila na oltář boje se změnami klimatu a nerealistického fantazírování o uhlíkové neutralitě se za žádnou cenu nechce vzdát. Do toho ještě vystoupí s plány na zbrojení za 800 miliard eur, k nimž ovšem chybí to nejdůležitější – tedy těch 800 miliard. Proto Leyenová současně oznámí, že se rozvolní pravidla zadlužování, a to v situaci, kdy u velkých států eurozóny jako Francie, Itálie nebo Španělsko dlouhodobě přesahuje míra dluhu vůči HDP sto procent.
Zelený skanzen nikdo nebude brát vážně
Na jednu stranu tedy budeme draze budovat zelenou ekonomiku, na druhé se budeme ještě více zadlužovat, abychom mohli nezeleně zbrojit. Po krachu politickém proto nevyhnutelně přijde i ten hospodářský. Ekonomická síla Evropy tak bude nadále klesat, Unie bude v globálním měřítku stále marginálnější, zato uhlíkovou stopu bude mít na jedničku s hvězdičkou.
Znovu zopakujme, že takový stav není a nebude vinou těch, kteří se integrovat nechtěli. Půjde naopak zcela na vrub současného i minulého evropského politického mainstreamu. Namísto snah o „ever closer Union“ je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu a minimalizovat škody. Protože ekonomicky rozložený zelený skanzen tuplem nebude nikdo ve světě brát vážně.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: V eurodebatě diskutují Zdechovský, Niedermayer, Turek, Gregorová, Knotek, Konečná a Vondra.
Karolina Stonjeková, externí spolupracovnice CNN Prima NEWS, vystudovala politologii, mezinárodní vztahy, a také obor historická sociologie na Karlově univerzitě. Celý profesní život se živí prací v komerčním sektoru a pracuje jako PR konzultantka. Od roku 2019 do roku 2020 byla také komentátorkou FTV Prima.
