Opoziční strany v posledních týdnech jako by vymizely. Volby se přitom rychle blíží.
Opozice jsou politické strany a jejich představitelé, kteří se nepodílejí na vládě. Plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády, funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit. Tolik alespoň krátce heslo na Wikipedii.
U současné české opozice ovšem dlouhodobě ne vše výše zmíněné platí. Pokud budeme brát rok 2013, bezprecedentní červnovou razii policistů a státních zástupců na Úřad vlády a nástup hegemonie hnutí ANO jako předěl na tuzemské politické scéně, měly ODS, TOP 09, Starostové, ale i další strany již téměř sedm let na to, aby se sebraly, mobilizovaly síly a vybudovaly hodnověrnou alternativu k uskupení premiéra Andreje Babiše. To se ovšem dosud nestalo.
Opozice ve vzduchoprázdnu
Jistě. Je potřeba říci, že v současné koronavirové krizi to má opozice těžké všude na světě. Veřejnost má v době plné strachu ze smrtícího viru tendence semknout se za svými vůdci, ať už předvádějí jakékoli chyby. Účtovat se bude poté, co se státy vypořádají s nákazou. Sledujeme to i v Česku. Také Babišova vláda udělala řadu přešlapů a v pandemii ji tak trochu jí samotné navzdory zachránil národní duch kutilů a vynálezců. (Kdo z vás dostal za měsíc od vypuknutí pandemie byť jedinou roušku od státu? Nikdo? Také si ještě pořád šijete?). Hnutí ANO přesto dosáhlo v nedávném průzkumu společnosti Kantar rekordních 34,5 procenta hlasů.
Ale k příčinám současné neutěšené situace opozice – co ony roky před koronavirem? Tehdejší opoziční strany ukázaly, že nejsou dostatečnou alternativou k Babišovi už v roce 2017, nicméně v nastoleném trendu pokračují i nadále. ODS a Piráti se více méně drží na svém, ostatní paběrkují kolem hranice potřebné pro vstup do Sněmovny. V době koronavirové opozičníkům někteří vyčítají, že jen vykřikují o rouškách, ale s žádnými vlastními recepty a řešeními nepřicházejí. Není to pravda. Například ODS přišla s delším ošetřovným, odložením EET, odpuštěním odvodů OSVČ nebo jednorázovou dávkou pro živnostníky dříve než vládní strany. Ale co z toho?
Nepomohl by teď ten dříve tolik vysmívaný marketing? Nebyla přehnaná slova o tom, že Babišovy „píáristy“ porazí reálná politika? A jak chce teď opozice svou reálnou politiku dostat k lidem? Kdy naposledy jakýkoli běžný občan zaznamenal například šéfa Starostů a nezávislých Víta Rakušana nebo kohokoli jiného z TOP 09 než Miroslava Kalouska? Když se počátkem dubna, tedy uprostřed koronavirové krize, potkali v Partii na Primě šéfové ODS Petr Fiala a Pirátů Ivan Bartoš, šlo o tak zoufale nudné a neinspirativní vystoupení, že si z něj těžko někdo mohl odnést pocit: Skvěle, ty strany mají plán, budu některou z nich volit.
Proč například opozice nedala síly dohromady, neoslovila nadstranické odborníky a nesestavila vlastní reformní tým, který by proti obřím výpadkům v hospodářství postavil komplexní balík opatření? A proč jsou více slyšet ekonomové z občanské iniciativy KoroNERV-20 než opoziční politici? ANO, dnes to mají nevládní strany hodně těžké, ale základy současné neviditelnosti pokládaly v předchozích letech. A pokud je koronavirová doba testem (nejen) opoziční komunikace před podzimními krajskými a především pak sněmovními volbami v příštím roce, opozičníci dramaticky selhávají.
