Divadelní hra Marka Grigorijeviče Rozovského s názvem Koncert V vznikla ve druhé polovině 80. let a patří k předním dílům ruské satirické tvorby. S úspěchem ji nastudovalo legendární brněnské divadlo Husa na provázku, kde se hrála ještě krátce po revoluci. Přestože se Rozovského kus odehrává za časů reálného socialismu, je aktuální dodnes. Jak moc aktuální, to nám ukázala kauza zrušeného pražského koncertu operní divy Anny Nětrebkové.
„Igore Nikolajeviči, já už všechno vím. Vy jste zakázal koncert. Ale já vám řeknu rovnou, to není možné.“ S těmito slovy se kulturní referentka Era Georgijevna vřítí do kanceláře ředitele podniku Igora Nikolajeviče. Ten se zrovna vrátil z dovolené a zjistil, že během jeho nepřítomnosti kdosi v podniku schválil koncert tehdy zakazovaného umělce Vladimira Vysockého. Upřímné zděšení, které v duši loajálního prorežimního aparátčíka Igora Nikolajeviče zavládne, se rázem změní v horečnou snahu zakázat akci za každou cenu. Koncert se zkrátka nesmí uskutečnit stůj co stůj.
ČTĚTE TAKÉ: Trpěla jsem depresemi a úzkostí, tvrdí pěvkyně Nětrebková. Po Metropolitní opeře žádá miliony
Jenže on se nakonec uskuteční. Igor Nikolajevič zůstane sám, protože všichni jeho kolegové na koncert jdou. Na koncert, kterému nedokázal zabránit. A co je nejzajímavější – jdou i nadřízení Igora Nikolajeviče, kterým se chtěl zrušením koncertu zalíbit. Aby toho nebylo málo, v kanceláři mu pak nezbydou ani židle a stůl. Všechno je odneseno do sálu, kde koncert probíhá, aby si davy diváků měly na co sednout. Tak velký je o Vysockého zájem, zákaz nezákaz...
Abychom si rozuměli, nejde tu o to dělat paralelu mezi Vladimirem Vysockým a Annou Nětrebkovou. Byla by to totiž naprosto nepřesná, a tudíž špatná paralela. Jasné srovnání se ale nabízí u hlavních postav obou příběhů – Igora Nikolajeviče v Koncertu V a Jiřího Pospíšila ve zrušeném „Koncertu N“. Skoro to vypadá, že při psaní hry snad musel Pospíšil líbat Rozovského na čelo. Ani v pražské verzi dramatu nechybí svazácká horlivost, potřeba hloupě zakazovat umělce kvůli jeho postojům nebo urputná snaha se zalíbit komusi nahoře – v tomto případě patrně ukrajinské ambasádě, s níž se ostatně Pospíšil o koncertu (kdoví proč) radil. Bohužel je ale potřeba říct, že na rozdíl od divadelního hrdiny Pospíšil nakonec se svou horlivou snahou vyhrál. Koncert N nebude. Tahle doba očividně novým Igorům Nikolajevičům přeje.
Na sociálních sítích se následně rozhořela diskuse o tom, jestli je tahle Pospíšilova iniciativa správná, či nikoli. Zda Nětrebková souhlasí s válkou na Ukrajině, nebo je proti ní. Jestli se od války distancovala dostatečně, nebo nedostatečně, včas, či pozdě. Jak moc byla, nebo nebyla ochotná si zadat s Vladimirem Putinem a tak dále. Nic proti diskusím na sociálních sítích, ale takové argumenty jsou v otázce konání koncertu úplně irelevantní. Stejně jako je chtít obecně posuzovat. Tady totiž nemá jít o obecné posouzení, ale o ryze osobní rozhodnutí každého jedince: Máš pocit, že si Nětrebková zadala s Putinem víc, než by ti bylo milé? Vadí ti, že je na ukrajinském sankčním seznamu? Fajn, vytrestej ji tím, že na koncert nepůjdeš a přestaneš ji poslouchat. Jsou ti politické postoje Nětrebkové lhostejné, protože ji uznáváš jako špičkovou operní pěvkyni a víc tě nezajímá? V pořádku. Kup si lístek a na koncert jdi. Oba dva přístupy jsou úplně stejně relevantní a je na každém, co si vybere. Každého osobní volba.
Za umělci na Západ. Opět
Igor Nikolajevič Pospíšil ale otázku volby vyřešil generálně za všechny, když na šéfa Obecního domu Vlastimila Ježka tak dlouho tlačil, až dotlačil. Tím vlastně Ježka dostal do podobně beznadějné situace, v jaké byla kulturní referentka Era Georgijevna.
Přitom pro žádný tlak nebyl důvod. Obecní dům jakožto městská akciovka koncert Anny Nětrebkové nepořádal. Pořádala ho agentura, která si od Obecního domu na koncert pouze pronajala prostory. Má náměstek primátora řešit smluvní vztah mezi městskou akciovkou a agenturou pořádající koncerty? Má z vlastní iniciativy de facto zakazovat nějakou kulturní akci? Ještě ke všemu vyprodanou kulturní akci – což mimochodem jasně svědčí o tom, že většina milovníků opery politické pozadí Anny Nětrebkové nijak zásadně neřeší.
Vyznavači operního žánru ve Veroně, Berlíně, Vídni, Paříži nebo Miláně možnost osobní volby mít budou. Nám tuhle volbu moudří politikové pražského magistrátu v čele s Igorem Nikolajevičem Pospíšilem upřeli a „prozíravě“ rozhodli za nás. Kdo si chce Nětrebkovou poslechnout, může vyrazit na Západ. Jako za „starých dobrých časů“, kdy se za oblíbenými interprety muselo prchat do ciziny nebo se odtamdud tajně vozily jejich desky. Doby minulé minuly, ale minulé manýry zůstaly. Zakazování umělců se znovu vrací do módy a znovu se tak děje ze zdánlivě bohulibých příčin.
Nicméně když už jsme u těch dob minulých, můžeme kromě satirické divadelní hry zavzpomínat i na tuzemskou filmovou komedii Černí baroni. Přesněji řečeno na známou hlášku kapitána Ořecha: „O tom, co je krásné, rozhodujeme my! Strana!“ Ano, přátelé, bohužel už je to zase tady...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ruská zpěvačka Anna Nětrebková v Praze nevystoupí