KOMENTÁŘ: Psí šampion zachránil život otrávené fence. Teď je pojí pokrevní pouto

Byl to den jako každý jiný, naprosto obyčejný 12. listopad. A přeci se mělo stát něco, na co se nedá zapomenout. Jako každé ráno jsme vyrazili ven. Kdo si chcete pospat, nepořizujte si beaucerona. Jemu je potřeba zaměstnat nejen tělo, ale i hlavu. Dnes to padlo na stopování. A tak máme za sebou krásnou pohodovou stopu. Teď leží kousek ode mě a tráví ranní odměnu. Pracuji na počítači, když v tom mě vyruší telefon. „Jak je na tom Sorbon s krví?“ Rychlý, jasný, stručný dotaz kamarádky. Ptám se proč. Sděluje mi, že právě na veterině leží fena s otravou a nutně potřebuje transfuzi. Jde o čas.

Moc rád bych tu napsal, že rozhodnutí padlo hned, že jsme neváhali ani minutu a jako takřka superhrdinové jsme okamžitě vyrazili na pomoc. Nebyla by to pravda. Zvažoval jsem pro a proti. Volal veterináři, terapeutce, zjišťoval si rizika, vhodnost dárce, který má vyšší hladinu krevních destiček. Přemýšlel, co se může stát, bál se. A hlavně jsem neměl absolutně žádnou zkušenost s dárcovstvím krve mezi psy ani jsem o tom předtím neslyšel. Měl jsem strach, v první řadě o svého takřka 50kilového mazlíka. Máme poměrně pěkně rozjetou sportovní kariéru. Co když se něco stane a…?

Veškeré strachy pramenily z naprosté neznalosti, ale naštěstí padlo to správné rozhodnutí a vyrazili jsme. Dnes zpětně to vidím jako to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Na veterině jsme ji viděli. Fenka kokršpaněla, která vypadala, že se nedožije další hodiny. Doteď to bylo anonymní, ale najednou, tváří v tvář pacientce, to bylo emočně silnější. Co se musí stát, aby tohle přežila? Jasně že to uděláme, ale bude to vůbec k něčemu? I kdyby ne, uděláme maximum.

Čekal nás odběr krve pro transfuzi. Co to bude? Jak to proběhne? Hlavou se mi motaly různé myšlenky a všechny představy byly horší než realita. Skok na vyvýšené křeslo, napíchnutí přední packy. A životodárná tekutina proudí do sáčku na krev. „Jen bych si vyprosil, aby mi tu někdo šahal na zadek,“ zamručel Sorbon. Za pár minut je hotovo a jedeme domů. Doporučení od doktora: dnes hodně pít a nechat v klidu. Krev má doktor a teď už je to, holka, na tobě. Bojuj.

Dárce má tedy pít a mít klid, jen večerní procházka. Žádné běhání, žádné balonky, hezky si, chlapče, odpočiň, máš být unavený. No podle dat z obojku ta klidná procházka znamenala, že si ve své režii naběhal cca 12 km. Doktore, hlásím, že splněno, odpočíval. Pes dárce naprosto v pořádku. Jako by se ten den nic nestalo. Veškeré mé obavy, aby pro něj dárcovství nebylo problém, mi v tu chvíli přišly směšné a musel jsem se smát sám sobě. Scénářům, které moje hlava konstruovala kvůli naprosté nevědomosti.

Ale bylo tu i něco jiného. Pořád se mi vracel ten pohled na ležící Penny a to, že přijetí krve je v podstatě její jedinou nadějí. Kontrast při pohledu na skotačícího psa, dárce, kterému očividně ta trocha krve nechybí. Penny otrávili na vlastní zahradě – soused. Kdo tohle může udělat? Sice to skončí na policii, ale tady šlo o život, i když „jen“ o ten psí. O to víc ti, holka, držíme pěsti.

A právě tehdy jsem narazil i na Červenou tlapku. Nikdy jsem nevěděl, že existuje databáze potenciálních psích dárců krve. Proč to většina z nás neví? Pro svoje mazlíky uděláme první poslední, ale tohle nevíme? Okamžitě jsme se zaregistrovali, nebylo proč váhat. Jen doufám, že budeme vždy na straně dárců a nebudeme nikdy potřebovat krev někoho jiného. A i kdyby náhodou. Červená tlapka nám v tom pomůže.

Zajímá vás, jak to dopadlo s Penny? Dle jednoho starého francouzského příběhu bosík pomohl svému pánovi porazit čerta, tak to by v tom čert byl, aby takové čertovské krvinky nepomohly. Když jsme ji opouštěli před transfuzí, měla 17 krevních destiček. Bojovala, pár dní se to zlepšovalo. Až nakonec…

Dnes, po 14 dnech, jsme byli společně na výletě. Majitelka si nás našla a chtěla poznat dárce. Penny zabojovala, i když jí dávali minimální šanci. Je dobrá a prý snad i víc poslouchá. Snad si teď nemyslí, že je bosík zakletý v těle kokršpaněla. Skvělý pocit ji vidět znova, tentokrát ve výrazně lepší kondici.

A dárce? Hadrian z Ajysyt, výstavní šampion několika zemí, IGP vítězství z mistrovství republiky i mistrovství světa, filmový herec, … Ale teď hlavně i DÁRCE KRVE. Ne ve filmu, ale v realitě pomohl zachránit život, byť „jen“ ten psí. A nijak mu to neublížilo.

Od darování jsem se o tomto tématu bavil s mnoha pejskaři. Slyšel mnoho názorů, viděl podobnou neznalost, jakou jsem měl před pár týdny i já. A dostal i otázku. Co je víc, zda vyhrát MS, nebo pomoci zachránit čtyřnohý život. Za mě se to nedá absolutně srovnávat. Ale jedno vím jistě, v obou případech jsme u toho museli být oba – já i Sorbon. A ještě něco vím jistě. Pokud bude příště potřeba darovat krev, neváháme a jedeme. Dnes už vím, že dárci to neublíží a tomu, kdo potřebuje, to může doslova zachránit život.

Díky lidem kolem Červené tlapky, že věnují úsilí a energii tomu, aby propojovali ty, kdo chtějí, s těmi, kdo potřebují, a pomohli tím zachránit životy našich nejlepších přátel.

Registr psích dárců Červená tlapka můžete podpořit finančně na transparentním účtu. Pokud chcete zaregistrovat svého čtyřnohého mazlíčka, můžete online ZDE. Z každého psa může být hrdina!