Komentář Michaely Seifertové: „Psí“ život psů v Rumunsku

Češi jsou národem pejskařů, pro většinu z nich je nepředstavitelné vídat na ulicích opuštěné, nemocné a vyhublé psy, jen bezděčně je míjet přejeté podél silnic či existovat v blízkosti přeplněných státních útulků s děsivými podmínkami. V Rumunsku je toto běžná realita –⁠ diferencována svým rozsahem dle jednotlivých regionů.

Před pěti lety jsem měla možnost poprvé do hloubky poznat osudy rumunských pejsků a širší souvislosti celé problematiky. S velkým šokem jsem zjistila, jak moc děsivý je jejich život pouze „pár“ kilometrů od českých hranic. Od té doby nebyl den, kdy bych na „rumuňáčky“ přestala myslet. S kamarádkou Petrou Jarošovou a spoustou dalších úžasných dobrovolníků jsme založili a vybudovali organizaci Heart for Romanian dogs z. s., jejímž cílem je pomoct bezprizorním psům přímo na území Rumunska. Pomáháme prostřednictvím podpory soukromých azylů, které zachraňují psy z ulic a zejména ze zmiňovaných státních útulků. Do Rumunska jezdíme cca každé dva měsíce nebo i častěji. Vozíme na místo krmení, veterinární, čisticí prostředky a finančně hradíme provoz psích azylů, veterinární účty –⁠ a co je pro nás naprosto zásadní –⁠ podporujeme v součinnosti s rumunskými kolegy ve velkém kastrace.

Do Rumunska jezdím pravidelně, při desáté cestě jsem přestala počítat. Sama jsem osobně navštívila největší rumunský státní útulek, kde se nachází cca 4 000 psů, to je jen jeden z mnoha. Brzy mi bylo jasné, že pokud chceme s naší organizací opravdu výrazně pomoci zlepšovat situaci psů na území Rumunska, je nutné přistoupit k problematice v širších souvislostech a z dlouhodobější perspektivy. Přiznávám, že to možná působí na první pohled pro někoho jako boj s větrnými mlýny a je to velmi vyčerpávající každodenní práce pro každého, kdo rumuňáčkům skrze náš spolek pomáhá.

Zachráníte jednoho pejska, objeví se další, naše azyly nejsou nafukovací, žijete s vědomím, že nikdy nezachráníte všechny a náklady na pomoc jsou horentní. Zároveň však lze prostřednictvím péče v azylech zachraňovat desítky a stovky zvířat, které by tu dnes bez zahraniční pomoci již nebyly a každý zachráněný život nelze ničím lepším vyvážit. Díky stovkám provedených kastrací, které jsou jediným možným řešením, můžeme společně zachránit a změnit do budoucna tisíce psích životů.

Je nutné vzít na vědomí, že na základě propočtů dospěly zahraniční organizace k těmto výsledkům: Jedna nevykastrovaná fena a její potomci mohou během svého celkem sedmiletého reprodukčního životního cyklu zplodit a přivést na svět až 67 000 štěňat. Samozřejmě velká část z nich zemře ještě v psím „dětství“ na hlad, zimu, nemoci, pod koly aut, útokem jiného psa nebo dokonce lidí. Ale pokud bych vám jako čtenáři tohoto článku nyní položila otázku: „Jakou formu pomoci rumunským psům považujte za zásadní?“ Vaše odpověď ve prospěch absolutního významu kastrací se dá snadno předvídat. Tato určitá osvěta se dle mého názoru rumunským záchranářům prostřednictvím vlastní činnosti a provozováním soukromých azylů v poslední době čim dál více daří.

Sama jsem si adoptovala rumunského pejska. Moje Fló pochází z rumunského státního útulku, kde panují otřesné podmínky. Když jsem tehdy procházela kolem jejího kotce, zadívala se mi přímo do očí a přitiskla se na mříž. Jakmile jsem ji přišla pohladit, položila mi odevzdaně hlavu do rukou, začaly jí slzet oči a já jsem se v ten moment poprvé v Rumunsku rozbrečela, byť jsem již po těch letech měla být na takové situace zvyklá. Fló byla posléze odvezena rumunskými záchranáři do soukromého azylu, kde se o ni do odjezdu do ČR hezky starali. Flórinka je úžasný pejsek, je moc vděčná, přátelská, miluje děti, holuby a hlavně jídlo. Je to to nejžravější stvoření, co jsem kdy poznala. Zbožňuje procházky i vyvalování v peřinách. Podle některých zdravotních problémů a vytahaného bříška po spoustě štěňátek je zřejmé, že neměla lehký život. Na druhou stranu nikdy nepřestala mít ráda lidi ani jim věřit.

Než jsem začala pomáhat psům, vystudovala jsem historii a byť to bude znít asi poněkud pateticky, vidím v ní značné paralely ve smyslu, proč pomáhat zrovna rumuňáčkům. Dříve byly často aktivity organizací bojujících za práva žen nebo černochů považovány za zbytečné, protože představy a zvyky lidí měly být tak silně zakořeněné a dlouhotrvající, že bylo nepravděpodobné, že by s nimi někdo „radikálně pohnul“. Podívejte však dnes... Úplně stejně věřím, že jakkoliv se zdá být situace v Rumunsku katastrofální a taktéž „zakořeněná“, má smysl to nevzdávat a dál přímo tam pomáhat pejskům.