Herec Kevin Spacey u soudu v New Yorku Zdroj: AP
Je to scénář, který celkem důvěrně známe z jiných oblastí společenského nebo politického života: na počátku stojí dobrá, či dokonce šlechetná myšlenka. Ta se ale po čase v rukou fanatických aktivistů škaredě zvrhne a potvrdí pravdivost rčení o tom, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Na konci pak zůstane už jen pachuť z toho, že něco, co bylo myšleno dobře a mělo pomoci (v tomto případě obětem sexuálního násilí), vlastně spíš uškodilo a žádné zadostiučinění nepřineslo. Nejnovějším takovým příkladem je kampaň Me Too, kvůli které byl roky vláčen bahnem herec Kevin Spacey. Ale nejen on...
Jak jsme už řekli, začalo to vlastně hezky: v roce 2006 zakládá Tarana Burke hnutí Me Too, jehož cílem je upozornit na sexuální násilí a pomoci jeho obětem. O 11 let později pak všechno oživil tweet herečky Alyssy Milano: „Pokud jste byli sexuálně obtěžováni nebo napadeni, napište #metoo jako odpověď na tento tweet.“
ČTĚTE TAKÉ: Kevin Spacey je nevinný. Podezření na sexuální delikty soud odmítl, herec plakal
A tady přesně začíná první kámen úrazu. Termín „sexuální obtěžování“ si totiž mohla každá čtenářka tweetu vyložit po svém a jakkoli. Vidíme to i dnes, kdy ve feministkami vyhrocené diskusi se za sexuální obtěžování často považují věci, jež tvoří naprosto běžnou součást flirtování nebo které v horším případě hravě spraví pár facek. Nicméně kolotoč se rozjel a co by to bylo za kampaň, kdyby se k ní nepřipojily i celebrity. Za všechny jmenujme třeba Reese Whitherspoon, Angelinu Jolie, Ashley Judd nebo Gwyneth Paltrow (ano, skutečně, na nevhodné sexuální chování mužů si stěžovala i žena, která jinak nemá problém prodávat na internetu svíčku s vůní svojí vaginy).
Rozdíl mezi znásilněním a sexuálním obtěžováním
První a největší obětí kampaně se stal – oprávněně – filmový producent a zakladatel společnosti Miramax, Harvey Weinstein. Ten doplatil na pocit moci, díky němuž získal dojem, že si může dovolit prakticky cokoli. Doplatil také na pravidlo, že stejné lidi, jaké potkáváme cestou nahoru, budeme potkávat i cestou dolů. Ty stejné herečky, které Weinstein poznal v časech filmového magnátství a které mu kdysi (často ochotně) padaly k nohám, aby jim dopomohl ke kariéře, později potkával během svého prudkého životního sešupu. Jednou proti němu svědčily u soudu, jindy se o něm a jeho chování rozpovídaly v bulváru... Soud nakonec shledal Weinsteina vinným ze znásilnění a z vězení už nejspíš nevyjde. V pořádku. Znásilnění je totiž něco sakra jiného než ono vágní sexuální obtěžování.
Jenže právě na tento termín respektive na štvanici, která se na údajné sexuální predátory rozpoutala, začali časem doplácet i jiní. Třeba živoucí legenda opery Plácido Domingo, kterého několik žen nařklo, že je v 80. letech měl sexuálně obtěžovat nebo se k nim nevhodně chovat. Některé ženy dokonce uvedly, že odmítnutí Domingových návrhů mělo negativní vliv na jejich kariéru (tak jistě, na někoho se profesní nezdar svést musí). Přesto, že všechno zůstalo jen v rovině obvinění bez důkazů, ve Spojených státech (zdivočelých kampaní Me Too) se rušila Domingova představení bez mrknutí oka. A sám umělec se později pod vlivem všeobjímající politické korektnosti raději omluvil.
Dvacet let staré případy „nevhodného chování“
Další parádní přešlap pod značkou Me Too má jméno Kevin Spacey. Ten stál před soudem kvůli nařčení se sexuálních útoků na čtyři muže. A světe div se, tento týden londýnský soud hvězdného amerického herce shledal nevinným. Údajné útoky údajného sexuálního predátora Spaceyho se přitom měly odehrát mezi lety 2001 a 2013. Ano, slyšíte správně – první případ napadení se odehrál už před více než dvaceti lety. Jak asi musí vypadat takové dokazování nevhodného sexuálního chování s odstupem dvou desetiletí, je snad lépe ani nedomýšlet...
Spacey byl například obviněn z toho, že některé muže chytil za rozkrok. Namísto, aby dotyčný muž Spaceymu „ručně vysvětlil“, že takhle opravdu ne, namísto, aby tak učinil vteřinu poté, co se celá věc stala (pokud by se tedy vůbec stala), měly jsme tu dlouhé roky falešných obvinění a soudních tahanic. Tahanic, jež systematicky ničily hercův život, pověst i kariéru.
Mediální lynč byl okamžitý. Nepodložená a v mnoha případech už na první poslech pofidérní obvinění stačila k tomu, aby se rozjel hon na čarodějnice, který Spaceyho na několik let doslova vymazal z herecké branže. Přišel o zvláštní ocenění zakladatelů prestižních cen Emmy, několik let s ním režiséři vůbec nechtěli natáčet, ztratil řadu rolí. Netflix dal kvůli nepodloženým obviněním herci padáka z úspěšného seriálu House of Cards a režisér Ridley Scott zase Spaceyho vystřihl z již hotových scén snímku Všechny prachy světa. (Díky Scottovi se tak čeští diváci mohli vrátit před rok 1989 do socialismu, kdy bylo také běžné herce vystřihovat z filmů – například proto, že si dovolili emigrovat či se jinak „provinili“ proti systému. Historie se prostě opakuje.)
Skutečným obětem kampaň nepomohla
Spaceyho osvobozujícím rozsudkem v Londýně (mimochodem již druhým, protože herce shledal v podobné kauze nevinným i soud v New Yorku) jsme se tak dočkali alespoň částečného happy endu. Ale stačí to? Dokáže vůbec něco ospravedlnit onu tristní celospolečenskou atmosféru, v níž byl každý muž považován a priori za sexuální nebezpečí a každá žena za jeho bezbrannou oběť?
Jak jsme řekli v úvodu, Me Too byla z počátku dobrá myšlenka, která se ale později změnila na bezohledný hon na čarodějnice. Jsi úspěšný muž? Pak jsi automaticky vinen a vůbec nás nezajímá, co se tehdy před těmi třiceti lety vlastně stalo... Jestli se vůbec něco stalo... Zrušíme ti koncert, vymažeme tě z filmu, prostě tak.
I ten časový odstup je u Me Too absurdní. Protože kampaň dala prostor údajným činům, starým někdy i desítky let. Kromě toho oběti sexuálního obtěžování znevážila, když se namísto nějakých brutálních sexuálních útoků v současnosti nakonec řešilo jen to, že jistá celebrita někoho před dvaceti lety plácla přes zadek – a ten někdo si na to teď po těch dvaceti letech jako zázrakem vzpomněl. O skutečných obětech skutečných násilných činů jsme se nedozvěděli prakticky nic, jim kampaň nijak nepomohla. A ke všemu byl princip presumpce neviny nahrazen presumpcí viny, což je samo o sobě strašlivě nebezpečné.
Tohle všechno může v éře sociálních sítí způsobit jeden hashtag a za ním pět písmen...
Mohlo vám uniknout: Těla nelidského původu a UFO? USA nikdy neodkryjí sklady, byla by to velká chyba, říká Spratek
