Nedávná pětidenní návštěva italské premiérky Giorgie Meloniové v Číně vyvolala řadu bouřlivých reakcí. Mnohem zajímavější byl ale kontext evropsko-čínských vztahů než poněkud předvídatelný – i když zjevně ne pro každého – restart italsko-čínské spolupráce.
Návštěvě Meloniové předcházelo oboustranné napětí. Vždyť Itálie, člen skupiny G7, a tím pádem i nejvýraznější západní signatář čínské iniciativy Pásu a cesty, v prosinci svůj podpis odvolala a iniciativu opustila. Odstoupení bylo pochopitelné, neboť benefity členství nebyly příliš patrné, zatímco prohloubení italsko-americké spolupráce přineslo tlak USA a současně i pravicových a populistických stran italské politické scény.
ČTĚTE TAKÉ: Ruský paradox. Kreml si stěžuje, že na něj Ukrajina útočí, a volá po mezinárodním odsouzení
Vláda Meloniové tak v uplynulých dvou letech podpořila USA v Indo-pacifické oblasti, jednala v Tchaj-peji o „polovodičové spolupráci“ a dokonce obvinila Čínu z podílu na hospodářském poklesu Itálie po zahájení rusko-ukrajinské války. A protože dohody „Pásu a cesty“ Itálii nepřinesly prospěch, Itálie obrátila. Čínská média za to počastovala Meloniovou přirovnáním k „evropskému Trumpovi“.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Ani opuštění čínské iniciativy však italské ekonomice moc nepomohlo. Míra inflace sice klesla, ale rozpočtový deficit 7,4 % HDP je nejhorší v Evropě. Ani veřejný dluh neklesá. EU proto už během pekingské návštěvy Meloniové začala ve věci deficitu s Itálií a dalšími šesti hříšníky řízení.
Jednání premiérky s celou čínskou politickou špičkou znovu vrátila Itálii k Německu, Francii a nejsilnějším evropským hráčům, kteří s Čínou hospodářsky spolupracují. Čínský byznys jim dlouhodobě komplikuje americko-čínská rivalita a bezpečnostní zájmy, které Evropě dlouho a ve velkém zajišťovaly a financovaly právě Spojené státy. A nedělaly to zadarmo. Požadovaly podporu v krocích směřujících tu otevřeněji, tu skrytěji proti čínským zájmům. Tak se i tradiční italsko-čínské vztahy dostaly na houpačku.
Výsledkem je tříletý akční plán (2024-27), slibující posílit komplexní strategické partnerství. To Meloniová označila za „něco nového, protože otevírá novou etapu ve vztazích s Čínou a definuje nás“. Uvedla, že spolupráce zahrnuje strategickou elektromobilitu a obnovitelné zdroje a premiér Li Čchiang dodal „výhodnou spolupráci malých a středních podniků v loďařství, letectví, nové energetice či umělé inteligenci“.
Evropu straší vlastní zaostávání
Hlavním tématem návštěvy a Čínsko-italského obchodního fóra ale byla nová cla EU na elektromobily. Přestože Itálie hlasovala pro cla, tonoucí italský průmysl čínské investory a partnery potřebuje.
A to je podle všeho i plán konstruktivnější části vedení Evropské unie. Totiž přimět čínské automobilky celní hrozbou, aby s protějšky z EU vytvářely společné podniky a sdílely technologie. Jde o tentýž přístup, který v uplynulých desetiletích chtěla Čína po evropských automobilkách.
Proces již přitom začal. Francouzsko-americko-italská automobilka Stellantis kooperuje s východočínským Leapmotorem a v září zahájí evropskou výrobu. Španělský EBRO-EV se spojil s pátou čínskou automobilkou Chery k vývoji elektromobilů v Barceloně. O spolupráci a investicích se v Evropě jedná s globálním bateriovým lídrem CATL a dalšími čínskými společnostmi.
Svět se mění. Evropu už nestraší čínské krádeže technologií, ale vlastní zaostávání. Evropský průmysl potřebuje nové investice a know-how, aby mohl konkurovat. A Peking může být dobrým zdrojem peněz nejen v zaostávajících sektorech. A ve společných podnicích se může prosadit čínský vstup do celého dodavatelského řetězce, nejen do konečné montáže. Evropa tak přichází na starou pravdu, že když nemůže soupeře porazit, musí se s ním spojit. Představa, že EU bude vždy technologicky lepší a Čína ji nikdy nedožene, se totiž v praxi rozplývá.
Ztracená sebedůvěra
Německé firmy, které po tvrdé třicetileté práci dosahují v Číně stále dobrých zisků, v obavách z obchodní války přiměly kancléře Olafa Scholze otevřeně zpochybnit evropské vyšetřování dotací na elektromobily. Proti tomu stojí názor, že Brusel neměl jinou možnost reakce na masivní dotace Číny v celém dodavatelském řetězci, od rafinace surovin na baterie až po hotová auta, protože se zdá, že Čína subvence letos zas zvýšila, namísto stimulace domácí spotřeby a revalvace čínského juanu.
Ztracená evropská sebedůvěra je v ostrém protikladu s Trumpovým protekcionistickým chvástáním a lacinými sliby. Je jasně patrné, že EU za Čínou (ale i USA!) zaostává zejména v podpoře domácích firem. Vždyť řada původně ochranných opatření přichází v krajně nevhodnou dobu, a navíc ještě nevhodnou formou. Tato bruselská slepota se zatím nemění. I diplomatická rétorika Bruselu je pasivní a bez vize, jako by Pekingu říkal: „Podívejte, co jste nás donutili udělat.“
Vývoj evropsko-čínských vztahů značně ovlivní výsledek amerických voleb. S vyhlídkou na nástup Trumpa do úřadu někteří čínští manažeři sdíleli varování amerických klientů, že v případě neopuštění Číny u nich už asi nebudou příští rok nakupovat. Navíc by se v éře Trumpa 2.0 sankce neomezovaly jen na technologické produkty, což dál zvýší tlak na čínskou ekonomiku. I čínští obchodní partneři se tak připravují na nejistotu a reorganizace.
Pokud se Trump vrátí do Bílého domu, jeho nepředvídatelný styl nutně rozkolísá mezinárodní geopolitickou situaci a finanční, měnové a komoditní trhy.
Neklidné mezinárodní prostředí však dává Číně také příležitosti sehrát stabilizační roli a tím si získat evropské politiky. Čínu nedávno navštívil ukrajinský ministr zahraničí ve věci války na Ukrajině. Poprvé od zahájení konfliktu. A zdá se, že je připravena hrát mnohem větší roli při zprostředkování příměří.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Čína umožňuje válku na Ukrajině, prohlásil Stoltenberg
