Pizzly má svou osobní vládkyni – Vepřenu. Zdroj: Klára Mayerová
Pizzly je jediné moje zvíře, ke kterému jsem nepřišla jako slepý k houslím, ale prošla jsem celým tím procesem načítání knih o plemenech, projíždění internetových diskusí, výběrem chovné stanice a tak dále. Málokdo ví, že Pizzly má ve skutečnosti tři jména. První z nich je Peregrin.
Že je Pizzly autista, mi došlo zhruba v jeho třech měsících, kdy jsem mu přestěhovala pelíšek a na jeho místo postavila skříň. Pizzly se vůbec nerozmýšlel a při povelu „Místo“ se narval za ni.
První rok byl těžký. Pizzly nechtěl navazovat oční kontakt, skoro s ničím si nehrál, jen tak seděl, pozoroval a soustředil se, jak mu rostou uši. Socializace se psy byla skvělá, socializace s lidmi příšerná. Brala jsem ho s sebou všude, ale měl z toho vždycky menší trauma a samozřejmě na všechny řval jak tur.
A pak jednoho dne, x měsíců po každodenním pozorování aportující Mumie (která byla tehdy ještě normální, použitelný pes), se rozběhl za míčkem i on. A od té doby se všechno v dobré obrátilo, Pizzlymu se v mozku usídlil tenisák jako ultimátní blaho a cíl všeho a výcvik a výchova konečně dostaly tu správnou motivaci. Samozřejmě řvát na lidi nepřestal, zrovna teď zavile ječí z okna na nějakého nebohého pána vynášejícího na konci ulice odpadky. Ani se nepřestal stresovat, když mu něco někam přestěhuju. Ale už se s ním dá normálně jít do hospody, jet vlakem (v metru teda vyje a vyžaduje držet za packu, ale aspoň sedí) a nesnaží se hrůzou oběsit na vodítku, když ho vezmu mezi lidi.
Musím se přiznat, že Pizzly je můj mazánek. Prolomit tu jeho bariéru bylo pěkně těžké, ale stálo to za to a to pouto je teď o to pevnější… pročež mě pěkně nasejřil můj manžel. Když přišel poprvé ke mně domů, rozrazil dveře, Pizzly dvakrát štěknul, on mu řekl „ale nech toho, pocem,“ drapnul ho, vydrbal do bezvědomí a od té doby ho Pizzly zcela adoruje a je přesvědčen, že páníček je něco na způsob boha. Je to tak trochu důvod, proč jsem si muže pak vzala, měla jsem strach, aby si Pizzly nesbalil misky a neodstěhoval se za ním.
Pizzly a blízká setkání slizkého druhu
Jak už jsem několikrát psala a většině lidí kolem nás to musím opakovaně zdůrazňovat, Pizzly je ohromně dobrosrdečný pes. Já myslím, že je to na první pohled vidět, protože Vepřena ještě žije. Bohužel je šikovný asi jako sojka s rybářským prutem. A to je pro většinu okolních živočichů poněkud problém.
Na jaře například Pizzly zjistil, že se nám v komínové rouře vylíhla drozdí mláďata. Pravidelně je chodil kontrolovat, a když se ptáčata začala učit létat, nadšeným vytím jim při tom fandil. Nebyla nadšená.
Drozdi se s ním u nás na zahradě docela vyřádili. Byli pěkně oprsklí a Pizzly je nijak neděsil; a protože je rád pozoroval a sedával přímo pod nimi, mnohokrát se stalo, že mu pokadili hlavu.
Nedávno jsme tu zase řešili incident, kdy Pizzly, v touze projevit motýlovi lásku, ho olíznul, následně vdechl a málem se jím udávil. Je mi líto, že to musím říct, ale motýl to nepřežil. Šnek skončil podobně zle, ale ten si za to tak trochu mohl sám. Pizzly odpočíval na svém místě pod vrbou a řečený šnek se po něm začal plazit. Pizzly byl z nového kamaráda tak nadšený, že se začal samým blahem válet. Kusy šneka jsem z něj sundávala ještě dva dny.
Myš omylem rozšlápl, odpočívající užovku si spletl s klackem… a tak. Prostě, setkání s Pizzlym je pro většinu zvířat fatální, přestože by schválně neublížil ani mouše. A to myslím smrtelně vážně – když posledně chytil do tlamy tu nejotravnější mouchu v historii much, kterou jsem s plácačkou v ruce lovila po bytě dobrou půlhodinu, zajásala jsem a vykřikla: „To je pašáááááák!“ ...Pizzly udělal ňhíííííí… a nezraněná moucha mu z tlamy zase vyletěla.
