Žirafa má dnes kolem 5,5 metru. Nebylo tomu ale vždy
Nejvyšší suchozemský savec, který může mít až 5,5 metrů? Tak to je žirafa. Žirafy byly nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost, která je okolo dvou metrů.
Francouzský přírodovědec a autor první ucelené evoluční teorie Jean-Baptiste Lamarck je považován za prvního člověka, který se snažil popsat vývoj žirafího krku. Jeho vysvětlení se týká získávání potravy - dostat se do korun stromů, kam ostatní býložravci nemohou dosáhnout. Protože žirafa žije v místech, kde je půda téměř vždy suchá a neúrodná, proto hledají potravu ve vysokých stromech. „Žirafy musely vynakládat neustálé úsilí, aby dosáhly na potravu a z toho se vyvinulo, že přední nohy jsou delší než zadní a jejich krk se prodloužil,“ napsal roku 1809. Podle něho to byl vývoj generace po generaci.
Anglický přírodovědec Charles Darwin si také myslel, že mimořádné nohy a krk žirafy musí mít něco společného s hledáním potravy. „Žirafa má díky svému vznešenému postavení hodně podlouhlý krk, přední nohy, hlavu a jazyk, celý rám krásně upravený pro prohlížení vyšších větví stromů,“ napsal v roce 1859 ve svém díle „O původu druhů".
Darwin ale neokopíroval Lamarckovu teorii. Tvrdí, že se jednalo o „přirozený výběr“, tedy, že žirafy s delšími krky přežily těžké časy, naopak od svých soupeřů.
Poslední dobou se ale začalo spekulovat o tom, že se to úplně netýká potravy. Při zkoumání žiraf bylo totiž zjištěno, že při obdobích největšího sucha, kdy by měl být boj o potravu největší, paradoxně jedí z keřů, kam dosáhnou i jiná zvířata. Tuto skutečnost pojmenovali přírodovědci Robert Simmons a Lue Scheepers v roce 1996 jako „konkurenční prohlížeče“. To přineslo otázku, proč jsou pak o dva metry vyšší než veškerá jejich konkurence, když jedí z nízkých keřů s ohnutým krkem? A tak přišli s teorií: „Krk za sex“.
Žirafy v období sucha jedí z nízkých keřů
Žirafí samci musí totiž často bojovat o samice, tomuto rituálu se říká „necking“ (krkování). Boje probíhají tím, že do sebe žirafy zaklesnou své krky a přetlačují se. Pokud z boje nevzejde vítěz, postaví se vedle sebe, mávají krky a snaží se soupeře zasáhnout do citlivých míst, jako jsou boky či břicho, což může skončit i smrtí soupeře. Většinou vítězí ten s delším a mohutnějším krkem. Samice si i daleko více všímají právě vyšších samců.
Tím pádem jsme opět u Darwina, protože se mnohem častěji rozmnožují samci s delším krkem.
Dlouhý krk jim nepřináší jen výhody. Kvůli těžišti moc vpředu se jim těžko běhá a pití je u nich doslova tělocvik. Musí se opravdu široce rozkročit, aby se dostaly k vodě. V této poloze jsou nejzranitelnější, čeho často využívají lvi, kteří na ně u vody číhají. Ani mláďata to nemají jednoduché. Při porodu padají z výšky 2,5 metrů. Dalším problémem je spánek. Žirafy za den spí celkem asi 45 minut, po 4-5 minutách. Musí se stočit do takoveho „preclíku” a svůj dlouhý krk obtočit kolem těla.
Díky dlouhému krku se žirafám špatně spí, běhá i pije
Žirafy mají díky dlouhému krku mnoho problémů s obyčejnými věcmi
A jestli jste se ve škole učili, že žirafy mají stejný počet krčních obratlů, jako lidé, tak ne. Mají o jeden více – 8.
