Krvežíznivé neštovice na Balkáně v roce 1972: Jak se Jugoslávie vyrovnala se zárodkem epidemie?

Neštovice se vyskytly v Jugoslávii v únoru 1972. Nakazilo se celkem 175 lidí a 40 pacientů zemřelo. Poslední zotavený pacient byl propuštěn z nemocnice v Bělehradě 19. května. O šest dní později se na stadionu Jugoslávské lidové armády (dnešním stadionu Partizana) uskutečnila pompézní oslava Titových narozenin s tradiční Štafetou mládeže.

Neštovice dorazily z Mekky

V roce 1972 vyrazil pětatřicetiletý muslim Ibrahim Hoti z Kosova na svatou pouť do Mekky. Nenechal se očkovat, příslušné razítko v dokumentech zfalšoval. V polovině února se tak vrátil s čestným titulem hadži, kromě toho si však přivezl i neštovice. Koncem března už bylo v Kosovu 140 nakažených osob.

Do bělehradské nemocnice chodíval příležitostně na konzultace 85letý profesor Kosta Todorovič. To bylo pro Jugoslávce štěstí v neštěstí. Díky tomu, že ordinoval už před první světovou válkou, okamžitě poznal, s jakou hrůzou má tu čest. Tajná noční exhumace těla jednoho ze zesnulých, jeho přítele Hotiho Latifa Mumdžiče, diagnózu potvrdila: Variola vera! Vláda se snažila zprvu výskyt neštovic utajit. Bělehradskou kliniku obklíčily policejní jednotky, telefonní linky z nemocnice byly přerušeny. Nastalo horečné pátrání, s kým vším přišel nakažený do styku. Nakonec padlo rozhodnutí přeočkovat celé Kosovo. Nouzových zásob očkovací látky bylo však žalostně málo.

Kapitola Variola vera! z cyklu Zapomenuté příběhy historika Mariana Kechlibara popisuje tuto událost v době „předpočítačové“: Jugoslávští lékaři na začátku 70. let 20. století nevěděli, jak vlastně pravé neštovice vypadají, a k chybně diagnostikovaným vysoce nakažlivým pacientům vodili studenty, aby se na zajímavé případy podívali zblízka.

Média informovala se zpožděním

Novinář Jakša Ščekič nastoupil na právnickou fakultu v roce 1971. Jeho otec Jovan byl v té době jedním z nejuznávanějších novinářů bělehradské mediální scény. „Na konci roku 1971 byl spuštěn druhý kanál televize Bělehrad, dnešní RTS2, a můj otec se zúčastnil čtyřiadvacetihodinového diskuzního pořadu,“ vzpomíná pro BBC Ščekič ml., který se později stal také novinářem. Epidemie neštovic byla tou dobou ústředním tématem téměř všech televizních pořadů. „Každou noc musel táta jezdit na nečekané zpravodajské relace, které někdy trvaly více než hodinu. Hosty byli lékaři i ministři. Bylo předem dané, kdo ve studiu bude, odmítnout rozhovor vláda striktně zakazovala,“ pokračuje Ščekič.

Podle RTS, veřejnoprávního vysílatele v Srbsku, se první oficiální zprávy o ohnisku neštovic objevily sedm dní po potvrzení prvního případu. Stanice uvedla, že až do 15. dubna pak byli občané denně informováni o šíření nemoci. Po tomto datu pravidelné informace skončily, ale občas se objevily uklidňující zprávy, že je vše již v normálu.

Jak vyplývá z archivů bělehradské televize, novinář Jovan Ščekič byl v tomto pořadu jediný, kdo oznámil totožnost zesnulého pacienta ze srbského města Novi Pazar. „Tito nemusel bojovat za hlasy ve volbách – během epidemie se proto ani neobjevil v televizi,“ vzpomíná pro BBC epidemiolog Zoran Radovanovič, jeden z těch, kteří bojovali s největší epidemií této země v první linii. „Přenechal to ostatním – především novinářům a lékařům – a samozřejmě ani nenechal doručit vakcíny do nemocnice v Novém Pazaru nebo kamkoli jinam,“ dodává Radovanovič.

Podle něj byly informace poskytovány po malých dávkách a spíše se zaměřovaly na proces očkování, kde a kdy budou vakcíny k dispozici, kde se nachází očkovací místa a jak celý proces probíhá. ‚‚Byly to údaje, které občany uklidňovaly,“ tvrdí Radovanovič. K tehdejšímu poskytování informací se vyjadřuje i syn Jovana Ščekiče: „Nemyslete si, že v roce 1972 byla v médiích zastoupena vláda a opozice. Jednalo se o slova státu nebo Svazu komunistů Jugoslávie,“ zdůrazňuje.

Nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by byl jugoslávský prezident očkován, byl to však velmi opatrný člověk.

9. dubna 1972 bělehradská televize oznámila, že proti neštovicím bylo v hlavním městě očkováno milion sedm set tisíc občanů. „Nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by byl jugoslávský prezident očkován, byl to však velmi opatrný člověk, takže na doporučení lékařů jistě dal,“ informoval Radovanovič.

Světový den mládeže, který nelze vynechat

V druhé polovině května, po úspěšném celostátním očkování, se ukázalo, že se epidemiologická situace zlepšuje. „Tito se v médiích přestal objevovat a o epidemii nehovořil. Místo toho tak činili ministři, tajemníci a zástupci stranických organizací. Prezident se neobjevil na veřejnosti po vypuknutí epidemie, ani při ohlášení jejího konce,“ říká Jakša Ščekič.

Méně než týden po propuštění posledního vyléčeného pacienta z nemocnice se na stadionu Jugoslávské lidové armády konalo početné shromáždění při příležitosti tradičních oslav Titových narozenin. Akce končila „Štafetou mládeže“, během níž účastníci nesli pochodeň přes všechny svazové republiky Jugoslávie. Tito dostal pochodeň z rukou posledního běžce, pracovníka z města Bihač Branka Mandiče. Předávání štafety bylo zahájeno poblíž srbského města Novi Sad 15. dubna, kdy se ve zprávách přestaly objevovat pravidelné informace o epidemii. Pokud nějaké vyšly, tak pouze informovaly, že situace se normalizuje.

V práci historika Dmitrije Grigorova o Štafetě mládeže není žádný důkaz o tom, že by příprava tohoto závodu v roce 1972 byla kvůli epidemii ohrožena. O epidemii se nehovoří ani ve scénáři této události. Titovy narozeniny byly v centru pozornosti a Grigorov píše, že závěrečný ceremoniál štafety měl symbolizovat „kreativitu, myšlenky a pocity všech mladých lidí v této zemi“. Nejvýznamnější zprávou toho roku se tak stalo to, že televize zahájila barevné vysílání. V barvě tak mohli diváci poprvé v historii sledovat i Štafetu mládeže.