Legendární fotbalový brankář Dasajev: Olympiádu 1980 jsme měli vyhrát my, ne Čechoslováci

V 80. letech byl Rinat Dasajev nepřehlédnutelnou postavou světového fotbalu. Díky eleganci, se kterou tenhle snědý, černovlasý brankář skákal za míčem, mu fanoušci přezdívali Panter. Zdobily ho vysoká herní inteligence a vynikající reflex, často byl díky tomu úspěšný v penaltových rozstřelech.

V roce 1988 dostal cenu pro nejlepšího brankáře roku, na tehdejším mistrovství Evropy se s týmem SSSR sklonil až ve finále před Nizozemskem.

„Tenkrát jsme měli asi nejsilnější reprezentaci, ve které jsem kdy chytal,“ říká 66letý rodák z Astrachaně.

Když jste se narodil, celý svět tleskal legendárnímu sovětskému brankáři Lvu Jašinovi. Gólmanem jste se stal díky němu?
Právě že ne. Do fotbalové branky jsem se dostal zcela náhodně. V dětství jsem se aktivně věnoval plavání. Měl jsem i úspěchy, ale nebavilo mě to. A tak jsem se rozhodl s bazénem skončit. Rodiče moji volbu přijali, ovšem pouze s jednou podmínkou. Nechtěli, abych seděl doma, a přihlásili mě do fotbalového oddílu. Když mě trenér postavil do branky, původně se mi to vůbec nelíbilo. Táhlo mě to do pole, chtěl jsem střílet góly. Bojoval jsem s tím několik let, až potom jsem se podvolil. Zároveň jsem hodně mydlil jiné sporty – volejbal, basketbal, hokej. Na kluzišti jsme puk nahrazovali tenisákem, bylo to bezpečnější. Všechny míčové hry mi každopádně dávaly dobrou fyzickou průpravu, rozvíjely pohyblivost a reflex.

V národním mužstvu jste debutoval na olympiádě 1980 v Moskvě. Největším favoritem fotbalového turnaje byl domácí tým, zlato ale nakonec bralo Československo. Pamatujete?
Pro všechny v Sovětském svazu byly olympijské hry obrovskou událostí. Tak se k tomu i přistupovalo. Přípravu jsme zahájili rok před tím, odehráli jsme velké množství přátelských zápasů. Závěrečné soustředění začalo tři týdny před samotnou olympiádou, byli jsme nachystaní velmi dobře, jediným cílem bylo zlato. Turnajem jsme proplouvali zcela bez problémů, připravovali se na semifinále proti NDR. Jenže…

Jenže?
Ráno v den zápasu k nám na návštěvu zavítala velká vládní delegace, vedená tehdejším ministrem sportu. Činovníci se střídali v proslovech, v podstatě tvrdili jedno a totéž. Každý opakoval, že pro vlast a národ musíme zvítězit, nic jiného prý nepřipadá v úvahu. Po jejich odjezdu se veškerá pohoda v týmu vytratila, napětí se dalo krájet. Podle toho to také dopadlo. Němci hned v úvodu zápasu skórovali, pak se urputně bránili. Měli jsme bezpočet šancí, všechny jsme však zahodili. Spoluhráči byli příliš nervózní, nemohli se trefit. Prohráli jsme 0:1, byla to obrovská tragédie.

S jakým pocitem jste sledoval finále, které díky brance Jindřicha Svobody opanovali Čechoslováci?
Ještě nás čekal zápas o 3. místo proti Jugoslávii. Ráno zase přijeli bafuňáři, už se ale chovali jinak. Proklamace odezněly, nahradila je úpěnlivá prosba. Jen ať cinkne medaile, bez bronzu by se totiž olympiáda hodnotila špatně. Jugoslávce jsme porazili 2:0, náladu to však nespravilo. Večer jsme seděli v ochozech stadionu a koukali na finále s jediným pocitem: měli jsme v něm hrát my. To my měli vyhrát zlato. Mimochodem, byla to jediná olympijská událost, kterou jsem sledoval osobně. Ostatní klání jsme viděli jenom v televizi.

Na mistrovství Evropy 1988 naopak sovětská sborná překvapila. Probojovala se až do finále a brala senzační stříbro.
Bohužel, ten úspěch zůstal hodně nedoceněný. Po finále s Nizozemskem jsme obdrželi stříbrné medaile, na hotelu je oslavili jen velmi střídmě. Hned poté se hráči rozprchli po svých klubech, protože tehdejší sovětská liga se rozbíhala už za několik dní. Jsem přesvědčen, že kdyby se obdobný výsledek podařil dnešní generaci, veřejnost by ho brala úplně jinak. Slavila by, jako by šlo o titul.

Ve finále jste podlehli Nizozemsku 0:2. A gól, který vám vstřelil van Basten, je považován za jeden z nejhezčích v historii fotbalu – dostal přihrávku vzduchem, bránu trefil skoro z nulového úhlu.
Rozebíral jsem to od té doby nesčetněkrát. Analyzoval jsem van Bastenův gól zleva doprava. Uvažoval jsem, co jsem mohl udělat jinak. Všechno se seběhlo strašně rychle; skočil jsem po míči, ještě jsem natáhl ruku. Balon ale proplachtil nade mnou, vyrazit ho prostě nešlo. Kdybych nestál u bližší tyče a posunul se víc doprostřed, bylo by to jiné. Čekal jsem však od van Bastena přihrávku za sebe, ne střelu na zadní tyč.

Bavil jste se s ním někdy o téhle brance?
Nikdy jsme se potom už nepotkali. Jinak ale kamarádím s mnoha známými fotbalisty. Patří mezi ně například jeden z nejlepších záložníků světového fotbalu Michel Platini, bývalý prezident UEFA. Seznámili jsme se roku 1980 v Moskvě, když Francouzi dorazili na přátelský zápas. Pak jsme se viděli ještě mnohokrát. Platini mi vždycky připomíná: „Ty jsi jediný brankář, kterému jsem nedokázal vstřelit gól.“

Patří vám také další světový unikát. Měl jste největší počet zlikvidovaných penalt na reprezentační úrovni.
Na exekutory penalt jsem si nikdy nevedl žádné složky. Spíš jsem se spoléhal na intuici. A taky jsem pozorně sledoval, jak si soupeř staví míč a jak se rozbíhá. Navíc jsem používal jeden trik. Vždycky jsem se otočil a dělal jsem, že koukám někam jinam. Zatím jsem ale protivníka po očku sledoval. Hráči většinou předem vybírají stranu, na kterou chtějí poslat míč. Podle jejich pohledů se dá vyčíst směr střely.

Vím, že jste velmi zbožný člověk.
Jsem věřící muslim, nikdy jsem to nezastíral. Chodím do mešity, slavím všechny muslimské svátky. Když jsem chytal, vždy jsem bral s sebou do branky menší taštičku. V ní byl vedle náhradních brankářských rukavic i korán.

V sovětských časech bylo přitom nebezpečné hlásit se k jakémukoliv náboženství. Neměl jste kvůli tomu potíže s KGB?
Povím vám zajímavou historku. Přicházím jednou na trénink, vedoucí týmu mě zve do svého kamrlíku: „Prosím tě, co jsi to včera vyváděl?“ Odpovídám, že nic. Že jsem byl doma. „Ani do mešity jsi nezašel?“ pokračuje. „To ano,“ odpovídám. Jen se na to zamračil: „Tak proto tady máš předvolání na ústřednu KGB. Zítra se tam musíš zastavit.“ Bylo jasné, jak se to seběhlo. Někdo mě prostě musel vidět, jak kráčím do mešity, a udal to příslušným orgánům.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nová FIFA dostala první ránu, nemá licence slavných soutěží. Jak to bude s českou ligou?

Druhý den tedy jdu na ústřednu KGB. Přivítal mě příjemný, vlídný chlap. Povídá mi: „Vy ale nemůžete chodit do mešity.“ Divil jsem se proč. „Protože jste celebrita, zná vás každý. V západním tisku se pak mohou objevit články, že sovětští sportovci holdují náboženství,“ vysvětloval. „A jak je to s vámi? Vy můžete chodit do kostela?“ ptám se. Na to mi s úsměvem odpověděl: „Já můžu, mě nikdo nezná…“

Měl jste z toho nějaké problémy?
Naštěstí všechno dopadlo dobře. Jen jsem nedostal státní řád, který mi původně měl být udělen zrovna v těch dnech. Slavnostní ceremoniál odročili o půl roku. Ale to jsem nějak přežil.

Skoro celou kariéru jste strávil v moskevském Spartaku. Jiné týmy vás nelákaly?
Ve Spartaku jsem byl spokojený. Přední sportovní klub, finančně zabezpečený, populární mezi fanoušky... Měl jsem velký respekt ze strany trenérů a spoluhráčů, to mi také vyhovovalo.

Pamatuju, jak jsem ve Spartaku odchytal dvoustý zápas. Po utkání jsme to s kluky trochu oslavili. Trenér se o tom dozvěděl, zavolal mi, začal vyjadřovat nespokojenost. Hájil jsem se: „Vždyť jsme neudělali nic zakázaného. Jenom jsme si dali pár piv a trochu pokecali.“ Kouč se uklidnil: „No, dobře. Počkáme teda, co předvedete v příštím ligovém kole.“ Ujišťoval jsem ho, že všechno bude v naprostém pořádku. A příští zápas jsme vyhráli 2:0, nedali jsme soupeři ani čuchnout. Víc už se případ s večírkem neřešil.

Na závěr kariéry jste si vyzkoušel angažmá ve španělské Seville. Po letech v sovětské lize to pro vás musel být velký nezvyk.
V Seville jsem byl nejstarší, ale cítil jsem se jako bažant. Nikoho jsem tam neznal, španělsky jsem neuměl říct vůbec nic. Když mi klub za půl roku vzal tlumočníka, musel jsem si vystačit sám. Chodil jsem za spoluhráči všude jako na provázku. Do restaurace, na tancovačku, na plovárnu... Byl jsem jako němý, dohadoval jsem se jenom gesty. Bylo to strašně těžké. Na rovinu přiznávám, že jsem to neustál. Zavolal jsem do Spartaku a řekl, že se vracím zpátky. Jenže Španělé za mě zaplatili dva miliony dolarů, nechtěli přijít o brankáře. Takže z toho sešlo.

Nakonec jste se ve Španělsku dokonce oženil. Bere vás místní příbuzenstvo za svého?
Myslím si, že jsem docela zapadl. Španělé jsou velmi emotivní, to já taky. Když známí v Moskvě slyší, jak mluvíme s manželkou, jsou přesvědčeni, že přihlíží rodinné hádce. Ale jsme v pohodě, jen jsme trochu hlučnější (směje se).

Španělská reprezentace je považována za jednoho z největších favoritů letošního mistrovství. Má na zlato?
Španělé mají tradičně velmi dobrý týmový projev, podpořený výraznými individualitami. To samé se ale dá říct i o reprezentacích Německa, Francie nebo Anglie. Předpokládám, že titul vyhraje někdo z nich.

Jak podle vás dopadne Česko?
Viděl jsem pár jeho zápasů v kvalifikaci a myslím si, že postup ze základní skupiny v jeho silách určitě je.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Rozhovor po vítězství Karlose Vémoly