Začalo to obyčejnou údržbou městské skládky a skončilo to masivním požárem uhelného dolu, který vyhnal z domovů přes tisíc obyvatel amerického města Centralia v Pensylvánii. Příběh města duchů, který započal v roce 1961, se stal inspirací pro spisovatele, filmaře i herní vývojáře. „Na tom místě člověk nemohl žít,“ napsal o Centralii spisovatel David DeKok.
Bylo jaro, květen roku 1962. A v americkém těžebním městečku Centralia se občané chystali na oslavy Dne obětí války (Memorial Day), který v USA tradičně připadá na poslední májový den. Správa města se rozhodla, že než přijde sváteční chvíle, vyčistí nedalekou skládku odpadu, která vznikla v tom samém roce na místě opuštěného povrchového dolu.
Patnáct metrů hluboký a devadesát metrů široký lom byl odpadem pravděpodobně zaplněný jen zčásti, i tak městské úřady tápaly, jak se ho nejrychleji zbavit. Navzdory zákonu, který podobný akt zakazoval, se vedení města rozhodlo, že tuny odpadu ilegálně zapálí.
Skládka, která měla být podle vyhlášky plněna jen nehořlavým materiálem, se vzňala 27. května pod dohledem pěti dobrovolných hasičů, které město na „špinavou práci“ najalo. Ještě tu noc měli požárníci oheň v Centralii uhasit. Což se podařilo jen naoko.
Prolog katastrofy
Druhého dne ráno byla operace zdánlivě u konce. Jenže 29. května se na skládce objevily plameny znovu. A pak ještě několikrát v průběhu dalších dní. K lomu proto na začátku června přijel buldozer, který odpad rozhrabal, aby se nalezly případné žhavé uhlíky. Když ale bagrista skládku rozhrnul, objevil ve stěně povrchového dolu pětimetrovou díru vedoucí do katakomb uhelných slojí, které se táhnou pod celou Centralií. Později vyšlo najevo, že oheň ze skládky pravděpodobně přeskočil do sítě chodeb a rozšířil se pod celým městem.
Vedení Centralie si dlouho nechtělo připustit chybu. Vždy, když na povrchu lomu vyšlehly plameny, hasiči je uhasili a život plynul dál. Místní si stěžovali na pach spáleného odpadu a uhlí, i když žádné plameny reálně neviděli. Pod jejich nohama se ale šířilo ohnivé peklo. Na konci června Centralia kapitulovala a uvědomila o požáru těžební společnost a státní orgány.
Marný boj se živlem
Město se posléze pod oficiálním dohledem snažilo oheň v podzemí uhasit. Úřady například pumpovaly do slojí vodu, snažily se hořící uhlí vytěžit, zasypávaly doly zeminou, směsí popela nebo kameny. Nic nepomohlo. Během roku 1963 Centralia marný boj se živlem vzdala. Oheň se v podzemí dále šířil uhelným nalezištěm až za hranice města. Nikdo si toho více nevšímal téměř dalších dvacet let.
Světové unikum si obyvatelé Centralie zprvu i trochu užívali. „Z horké země mohli lidé sklízet rajčata i uprostřed zimy,“ napsal web CS Monitor. Když ale oheň ještě zesílil, občanům ve městě popraskala dlažba, stejně jako kus státní dálnice Route 61. Stromy v okolí pomalu umíraly, vzduch prosytil štiplavý kouř a Centralia se proměnila v město duchů.
V roce 1979 alarmoval úřady majitel centralijské čerpací stanice. Když muž kontroloval jednu z podzemních benzínových nádrží, která se mu zdála velmi horká, naměřil v ní teplotu 77,8 stupně Celsia.
Celostátní poprask pak způsobila událost z roku 1981, kdy si dvanáctiletý chlapec z Centralie hrál na dvorku a zničehonic se propadl do země. Z díry, ze které se táhl dým, ho tehdy vyprostil jeho bratranec. Vyšetřování ukázalo, že otvor na zahradě je hluboký 46 metrů a kouř obsahuje jedovatý oxid uhelnatý, který vzniká při koksování uhlí. Pravděpodobně až tehdy úřadům v oblasti došlo, jak velkému problému čelí.
Situaci v Centralii začal řešit americký Kongres. Zákonodárci schválili, že uvolní z rozpočtu 42 milionů dolarů (zhruba miliardu korun) na přestěhovaní občanů Centralie a města Byrnesville, pod které už se oheň rovněž rozšířil. Většina obyvatel nabídku přijala. Guvernér Pensylvánie nařídil vyvlastnění Centralie a demolici tamních domů. Výjimku si vyprosilo jen posledních sedm obyvatel, kteří ve městě dožijí. Nikdo jiný v Centralii nezbyl.
Popkulturní odkaz
Trosky města Centralia jsou v současnosti atrakcí pro zbloudilé turisty. Z otvorů v popraskaných silnicích uniká jedovatý dým, torzo dálnice 61, kterou úřady přesměrovaly jinam, proměnili návštěvníci pomocí graffiti v uměleckou fresku. Podle odhadů velikosti uhelných nalezišť budou plameny pod Centralií plápolat ještě dalších 250 let.
The real “Silent Hill” is an actual place in Centralia, Pennsylvania. An abandoned town that’s been on fire since 1962. Who’s trying to mob w me lol? pic.twitter.com/h1NqhtK7AA
— 𝖈𝖗𝖊𝖆𝖙𝖚𝖗𝖊 𝖋𝖊𝖆𝖙𝖚𝖗𝖊 𝖘𝖍𝖔𝖜 (@insidethecrypt) April 28, 2019
Příběh těžebního města se stal inspirací pro řadu uměleckých děl. Pensylvánský spisovatel David DeKok, který se zabývá literaturou faktu, napsal o požáru v Centralii knihu. „Byl to svět, kde nemohl žádný člověk žít, místo teplejší než planeta Merkur, s atmosférou jedovatější než Saturn. V srdci požáru teplota lehce překonala hranici tisíc stupňů Fahrenheita (540 °C). Skrz praskliny v kameni stoupaly jedovaté výpary oxidu uhelnatého,“ napsal DeKok ve své knize Fire Underground: The Ongoing Tragedy of the Centralia Mine Fire.
Události v Centralii inspirovaly také tvůrce počítačových her. Úspěšná hororová série Silent Hill si bere motiv právě z pochmurného příběhu těžebního města. V roce 2006 natočil režisér Christophe Gans stejnojmenný film Silent Hill, v jehož pozadí je inspirace Centralií ještě více patrná.
