Šlechtický rod Lobkowiczů podporoval skladatele Ludwiga van Beethovena i vznik samostatného Československa. V historii této země mnohokrát sehrál zásadní roli, i když se jeho členové museli nejednou z donucení stáhnout do ústraní. Od léta se prostory Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě otevírají veřejnosti ještě o něco víc.
Počtem navrácených nemovitostí patří mezi nejvýznamnější české rody. Část majetku zahrnuje například zámky v Nelahozevsi a Roudnici nad Labem, hrad Střekov či vinné sklepy a pivovar ve Vysokém Chlumci na Příbramsku. Nejcennější předměty z rodinných sídel v Česku soustředili do Lobkowiczkého paláce. Ten v areálu Pražského hradu ukončuje řadu domů v Jiřské ulici a navazuje na bránu nad Starými zámeckými schody.
„Toto je velmi důležitý dárek od císaře Rudolfa II. Detaily na něm jsou úžasné,“ ukazuje William Rudolf Lobkowicz bohatě zdobený oltářík. Patřil manželskému páru Polyxeně z Pernštejna a Zdeňkovi Vojtěchu Popelovi z Lobkovic.
„Byl cestovního typu, a proto je tak malinký. Celý je udělaný z ebenového dřeva a ty detaily, které mohou z dálky vypadat jako malba, jsou vyrobeny technikou pietra dura. Jedná se o mozaiku z různých druhů polodrahokamů,“ upřesňuje ředitelka Správy Lobkowiczkých sbírek Dita Baker a v bílých rukavičkách za pomoci svého asistenta otevírá skleněnou vitrínu.
Ústřední motiv upoutá pozornost okamžitě. „Za svatou Markétou vidíme draka, což je jakýsi symbol ďábla, který ji podle legendy navštívil, když byla jako křesťanka uvězněna. Ďábel v podobě draka ji spolknul a ona z něj vyšla nepoškozená. A právě proto se svatá Markéta stala kromě jiného patronkou těhotných žen,“ vysvětluje Baker.
Výjimečná žena Polyxena
Právě majitelka oltáře stojí za podrobnější zmínku. Na svou dobu nesmírně pokroková, vzdělaná a jazykově vybavená žena pocházela ze silně katolické rodiny, což jí v období před Bílou horou a v Království českém, kde se téměř devadesát procent obyvatel hlásilo k protestantům, působilo nemalé komplikace při hledání adekvátního ženicha. Nejprve se vdala za o více než 30 let staršího Viléma z Rožmberka. Po jeho smrti zůstala sama. Bezdětná. Až po jedenácti letech si její ruku získal ne tak zámožný, zato milující a oddaný Zdeněk Vojtěch Popel. Mezi lidmi se šuškalo o velmi staré nevěstě, která nakonec ve 43 letech porodila prvorozeného syna.
Bohatá dědička vymírajícího rodu Pernštejnů udržovala tradici diplomatického salonu a Lobkowiczký palác díky ní platil za katolickou baštu na Pražském hradě. Právě proto se tam po defenestraci v roce 1618 uchýlili do bezpečí místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Zachránil je žebřík spuštěný z okna.
Polyxena se zapsala do dějin města i tím, že darovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou jí věnovala její matka, španělská šlechtična Marie Manrique. Replika notoricky známého Jezulátka nechybí hned v prvním sále.
Výjimečně cenná Brueghelova Senoseč
Jednomu z dalších sálů dominuje malba Senoseč od Pietera Brueghela st., jeden z nejcennějších obrazů evropského umění 16. století v Česku. Zachycuje vlámský venkov během června a července. Původně byl součástí většího cyklu ročních dob. „Miluju tenhle obraz, protože v něm malíř hraje hry,“ rozzáří se občasný průvodce s aristokratickou krví a neopomene zmínit legendu, která se s tímto dílem pojí. Ačkoli podle dochovaných pramenů malíř brabantského venkova Prahu osobně nenavštívil, zdá se, jako by v mlhavém pozadí stál Pražský hrad. „Mám tuto legendu moc rád,“ dodá.
„Krásné je použití teplých barev, především pak červené, která vám oči vede po celém panelu. A potom se krásně v dálce odkrývá atmosférická perspektiva s chladnými tóny. Nejedná se o dvojdimenzionální obraz, ale téměř o 3D,“ doplní ještě Dita Baker.
Všem generacím Lobkowiczů byla a je vlastní láska k hudbě. Míra jejich mecenášství neměla obdoby za knížete Josefa Františka Maxmiliána, který podporoval mladého Ludwiga van Beethovena. Ten se mu odměnil množstvím svých skladeb. Jejich originály najdeme v hudebním pokoji s tlumenou modrou výmalbou. Překvapením je navíc autentický rukopis dalšího hudebního velikána, Wolfganga Amadea Mozarta.
Překrásná vyhlídka a koncerty
William Rudolf Lobkowicz reprezentuje nejmladší generaci starobylého a kdysi mocného rodu, jehož kořeny sahají do 14. století. Nejstarší doložený předek žil za Karla IV. a jeho nejmladší syn získal za své služby od krále Václava IV. panství Lobkovice. Jeho dva synové založili dvě hlavní linie rodu, mladší Jan větev Popelů z Lobkowicz.
Absolvent Harvardu, který mluví roztomile zkomolenou češtinou, je na své předky náležitě hrdý. Jedním z jeho vzorů je pradědeček Maximilian, významný prvorepublikový diplomat. Podporoval mladou československou republiku a po začátku okupace působil v exilové vládě v Londýně. Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se palác proměnil v kanceláře, později jej využívalo národní muzeum. Jeho portrétu, který vítá návštěvníky, se zhostil fotograf František Drtikol: „Můj pradědeček byl autentický člověk. Říkalo se o něm, že má otevřené srdce.“
Součástí prohlídky je překrásná vyhlídka z balkonu. „Dostali jsme tento palác zpátky v roce 2003. Pamatuji si, jak mě vzal můj otec tady nahoru a já viděl tenhle pohled poprvýkrát. Je nádherné sem každýkrát přijít,“ zadívá se směrem k petřínské věži vysoký, věčně se usmívající muž. Buď on, nebo někdo další ze šlechtické rodiny během prázdnin dělá také průvodce. Součástí kulturního programu jsou do konce září čtvrteční hudební večery.
Schwarzenberský palác
Nejstarší z Lobkowiczkých paláců, známější jako Schwarzenberský, stojí na Hradčanském náměstí a připomíná dalšího slavného Lobkowicze – Jana mladšího. Nejvyšší pražský purkrabí vykoupil zdejší gotické měšťanské domy a místo nich mu italští mistři vybudovali trojkřídlý renesanční palác, proslulý vysokými štíty i sgrafity severoitalského a benátského typu. Když později Jiří z Lobkovic upadl v nemilost u císaře Rudolfa II., byl uvězněn a jeho majetek zkonfiskován. Rodina o něj nadobro přišla.
