Bartošová: Ivan na mě zkouší politické kličky. Je hektický, ale uvnitř hodně svobodný

Jak jste zvládala těhotenství v době koronaviru?
Bylo stresující, jak se pořád měnily ty podmínky a rozsah omezení. Naštěstí jsem byla ani ne v polovině těhotenství, tak jsem to za sebe nemusela řešit, že by muž nemohl být u porodu. Protože to musí být hodně náročné, když jste na to sama a jsou tam jen cizí lidé. Brzy jsem šla na home office, protože se zavřela knihovna ČVUT, kde pracuji. Že by se nakazil manžel, jsem se nebála. Nechtěla jsem se tím stresovat. Člověk si musel v nějakou chvíli říct, že nemůže řešit hypotézy a co by kdyby, jinak by se zbláznil.

Máte 14letou dceru. Pro spoustu rodičů to bylo náročné období, když se museli s dětmi učit. Co pro vás?
Museli jsme si zvyknout na ten specifický režim, skvěle fungoval její tatínek. Hodně jsem googlila. Ale nakonec nechtěla moc pomoct, ráda si dělá věci po svém. Snažila jsem se vychytat míru, kdy byla moje pomoc vítaná, a míru, kdy se jí do toho nemám plést. I učitelé se snažili, aby to nebyla zátěž pro rodiče.

Dcera si asi říká, že jsme blázni. Ale myslím, že jsme jí sympatičtí

Jak vaše dcera vnímá manžela? Že ho vidí v televizi, nebo že se o něm píše…
Možná to vnímá víc než já. Myslím, že je na něj pyšná. Na začátku ji asi trošku štval. On je dost rychlý, rychle mluví. Vždycky říkala: on furt něco říká, já mu nerozumím, mami. Vždycky nás tak pobaveně pozoruje, když si něco vyprávíme nebo blbneme. Asi si říká, že jsme blázni. Ale myslím, že jsme jí sympatičtí. Ivanovi říká nevlastní otec a docela si to užívá.

Jak zvládáte výchovu dospívajícího dítěte?
Měla krizi, když přicházela do puberty. Ale dostala se přes to a máme teď úplně nejlepší časy. Je to strašně zajímavý člověk a parťák, baví mě s ní být. A říkám si, že je skvělé, že ji baví být se mnou. V poslední době jsem si uvědomila, že ji mám tendenci vnímat provozně jako někoho, o koho se starám a kdo tu bude vždycky. Pak jsem si řekla, že bych si měla užívat, když jsme spolu. Jako když jsem s kamarádkou. Být s nejlepším přítelem je přeci super a vždycky jste zvědavá, co vám bude vyprávět. A říkala jsem si, že to tak chci mít ve vztahu s dcerou. Člověk může být natěšený a zvědavý na své dítě a dát mu ten pocit: jsem tady s tebou a zajímá mě, co si myslíš. Ono vám pak začne říkat hrozně zajímavé věci. Nemůže to být tak, že člověk má půlhodinu, kterou s dítětem odžije. Musíte do toho investovat. Uvědomit si, že to je bytost, se kterou máte tu čest sdílet život a prostor a nemáte na ni kašlat.

Jaký bude Ivan Bartoš jako táta?
Jsem na to zvědavá, bude to dobrodružné. Myslím, že to pro něj bude obrovský zdroj nových impulsů. Bude to zkoumat jako novou věc, jako nový fenomén. Bude se zabývat tím, jak se cítí jako táta a co miminko dělá. Ale těžko říct, zároveň mi totiž přijde, že člověk vůči svým dětem dokáže přepnout na nějakého autopilota, kterého má najetého od svých rodičů a může se chovat jinak, než se jeví navenek. Člověk reaguje, jak by si nikdy nemyslel, že bude reagovat.

Ivan je hektický, to vám jde za chvíli hlava kolem.

A jaký je jako manžel?
Není člověk, který s vámi bude hodiny sedět a vyprávět a bude schopný udržet linii toho hovoru a bude vás plně poslouchat a bude v tom položený. To je něco, co můj muž nedokáže. On je hektický, a to vám za chvíli jde hlava kolem. Má plnou hlavu myšlenek, které neuvěřitelně rychle syntetizuje, má bystrou a neposednou mysl. Když na to člověk není zvyklý, těžko se chytá a navazuje konverzaci. Jako manžel je úžasný. Spontánně nosí domů kytky z trhu, připravuje víkendové snídaně a drží slovo. I když má starosti, nikdy nezkazí den nějakou nabručeností, nepře se o maličkosti a když přijdou těžkosti, je tím nejlepším přítelem. Ivan má otevřenou hlavu i srdce. Je schopen přehodnotit věci, není tvrdohlavý, nemá ego v neměnných názorech.

Je toto jeden z důvodů, proč jste se do něj zamilovala a proč si ho vážíte?
Určitě. Není mi sympatické, když jsou lidé zatvrzelí, když vidím, že se nedokážou posunout. V tomhle možná zklamávám já, že jsem někdy „zabejčená“. Myslím, že on je uvnitř hodně svobodný. Jeho identita není spjata s tím: mám takový a takový názor a nikdy ho nezměním. To je velmi přitažlivá vlastnost. Ivan je obecně velkorysejší než já, v tom mám rezervu a vzhlížím v tom k němu. Dokáže být nad věci povznesenější. Mně zase neunikne nějaká pointa, která unikne jemu. On je hodně rozptýlený. V žádném jiném partnerství jsem si s nikým nebyla takhle blízko. Okouzlil mě soucitem k lidem okolo a životním nastavením bojovníka za spravedlivější svět.

Fascinujete se navzájem?
On říká, že ho fascinuju. Mně připadá, že se mi spíš posmívá. Dělá si ze mě legraci, zvlášť teď, jak jsem kulatá (smích).

Jak zvládáte, když tráví hodně času v práci?
Jsem docela ráda sama a mám ráda svůj klid, takže mi to dává možnost mít svůj život a svoje soukromí. Vím, že výchova bude hodně na mně a zatím mě to netrápí. Určitě bych ale chtěla, aby byla rodina spolu a aby i druhý rodič trávil s dítětem čas. Stojím o to, aby si Ivan s dítětem vytvořil vlastní plnohodnotný vztah a nezůstal stát opodál, jako mnoho rodičů, kteří nemají na bedrech tu hlavní celodenní péči.

Řešíte doma politiku?
Občas řešíme politiku vnější, ale debatám o vnitrostranické politice se snažíme vyhnout. Je dobré nefungovat uvnitř strany jako pár, že bychom tvořili nějakou alianci. Nebylo by od nás poctivé, abychom toho nějak využívali. Ze začátku se se mnou bavil o politických věcech, teď už má kolem sebe dost lidí, kteří mají daleko lepší čuch než já. Bavíme se spíše o ideových a principiálních věcech. Ale takové každodenní rozhodnutí, to ne. Ale je fakt, že někdy na mě zkouší některé politické kličky. Vždycky mu říkám: co to děláš? Umí mluvit tak, aby se téma hovoru dostalo, kam on potřebuje

Dá se s takovým člověkem vůbec hádat?
Dá (smích). Ale máme vůli spolu žít a mít se rádi, takže cesty ke konstruktivnímu dialogu místo argumentačního boje se vždycky najdou.

Kandidovala jste do komunálních voleb. Láká vás do budoucna jít do Sněmovny?
Mě ta politika vlastně docela štve. Teď vážně, je to náročné. Mám pocit, že by se mi tomu nechtělo dávat svůj čas na úkor jiných věcí. Víc mě zajímá můj obor, mám cíl dostat se na knihovnickou konferenci Next Library. Doufám, že jednou tam budu mít co říct. Nevím, jestli se dá fungovat tak, že oba z páru jsou v politice a na téhle úrovni. Nemusí to úplně dobře fungovat. Navíc se tam hodně sedí, to mě děsí. Nesnáším sedět. Nesnáším dlouhé vysedávání, administrativu a nekonečné porady. Přijde mi to zbytečné a často samoúčelné, moc nevydržím poslouchat jiné lidi, když nemají co říct. Celá politika pro mě má zvláštní byrokracii.

Nemyslím si, že by toužil po premiérském křesle. Možná by měl radši to knihkupectví.

Umíte si představit, že by byl váš manžel premiér?
Nemyslím si, že by po tom toužil. Možná by měl klidně to svoje knihkupectví, o kterém mluví. Akorát by se tam podle mě neskutečně nudil (smích). Určitě si přeji změnu politické scény. Nedokážu si představit, co by to pro můj každodenní život znamenalo a rozhodně to pro mne není nějaká vytoužená meta. Naopak je mi příjemnější, když jsem sama za sebe, než když jsem vnímána jako paní někoho. Nemyslím, že by to bylo něco příjemného, když je potom na ty partnery tlak na nějakou reprezentaci.

Když zmiňujete to knihkupectví, opravdu si dokážete představit, že by váš muž odešel z politiky a Piráti by fungovali bez něj?
To si musíme všichni umět představit. Myslím, že je dobré nestavět politiku na kultu osobnosti, ale prosazovat ideje. Důležité je, jakým způsobem je strana utvářena, jestli je prostupná, demokratická, jestli fungují kontrolní mechanismy. Když se z toho stane elitní klub, tak se to dobré a výjimečné začne kazit.

Není u Pirátů už právě ten kult osobnosti? Piráti = Bartoš.
Je fakt, že někteří nově příchozí lidé k Ivanovi vzhlíží – možná až moc. A často je jednodušší lákat možné voliče na Ivana než na obsah a dát prostor místním. Lepší by bylo snažit se nacházet nové osobnosti, jít po tématech a obsahu a zaujmout lidi tím, že je možné věci měnit. Kult osobnosti ve výsledku škodí věci, které měl pomoci, protože každý má nějaké limity a selhává. Lze to pozorovat u obdivovaných politických nebo kulturních jmen, kdy lidské pochybení stáhne s sebou i dobrou ideu. Navíc vzhlížení k jednotlivcům paralyzuje vlastní aktivitu a ta je zásadní, pokud má dojít ke společenské změně, tu vám nikdo neudělá na klíč. Každý má nějaké limity, každý selhává.

Konvertovala jste k husitské církvi. Co vás k tomu vedlo?
Došla jsem si k tomu, že člověk potřebuje rituály. Potřebujete všední a sváteční dny, potřebujete obřady a spirituální život. Každý to tak necítí, ale já měla pocit, že mi to v životě chybí a potřebuji mít možnost dny dělit a mít možnost rituálu, předělu. Lidé to řeší různě, někdo jezdí s nějakými komunitami, jsou přírodní směry, buddhismus, východní náboženství, esoterika. Husitství mě oslovuje svojí liberálností. Můj výklad teologie je takový velmi hravý, pro většinu církví by byl nepřijatelný. Navíc nemám chuť, aby mi někdo říkal, jak mám mluvit s bohem nebo že mám v neděli chodit do kostela. Proto jsem si řekla, že chci být u husitů, že se zvládneme vzájemně přijímat.

Chodíte do kostela?
Na Praze 1 jsme měli faráře, ten se odstěhoval. Do kostela teď nechodím. Párkrát jsem přemýšlela, jestli s tím mám něco dělat. Možná přijde doba, kdy se to změní, asi by mě přitáhnul duchovní, se kterým bych měla chuť diskutovat. Ale člověk si dělá v životě své rituály, třeba i s rodinou, jako je společná snídaně. Teď nemám aktivní fázi.

Lydie Franka Bartošová pochází z jižních Čech. Vyrůstala v silně věřící rodině. Ona sama vstoupila do husitské církve. Pracuje jako knihovnice v ČVUT. Z prvního manželství má čtrnáctiletou dceru Amélii. K Pirátům se Lydie přidala v roce 2012. O tři roky později se provdala za Ivana Bartoše, nyní spolu očekávají narození dítěte. Přezdívá se jí Kněžka chaosu. Prý kvůli tomu, že její svět může vypadat chaoticky, ale přitom má vlastní řád, kterému ne každý může rozumět.