K největším vánočním přáním před třiceti lety patřila mikrovlnná trouba dovezená z Německa za 599 marek. A z domácí produkce to byl třeba dříve zakázaný román Černí baroni, který v roce 1990 vyšel v ohromujícím nákladu 300 tisíc kusů. Dechberoucí novinkou byl i vibrátor čili robertek, ten ale patřil spíš na předvánoční večírky jako dáreček z hecu.
Rodině Baloušků z Hlučína na Opavsku se hned v prvním roce po pádu komunismu splnil „americký sen“. Díky mikrovlnným troubám rozjela byznys, který jí záhy pomohl vydělat na novostavbu vlastní tiskárny.
„A to jsme mikrovlnky ani nedováželi, ze západního Německa si je vozil každý sám. U mikrovlnek však nebyl přiložen český návod, což pro nás bylo terno. A skvělý podnikatelský tah,“ vzpomínají bratři Petr a René Balouškovi.
Návod k použití přeložili doma v obýváku a přidali pár receptů. Před Vánocemi v roce 1990 se pak z nenápadné knížečky zrodil bestseller, prodaný náklad brzy překročil 100 tisíc kusů. „Proto jsme se mohli přestěhovat z obýváku do nájmu v kulturním domě,“ vyprávějí Balouškové.
A v roce 1995 si v Hlučíně postavili vlastní tiskárnu s moderním provozem. „Bez mikrovlnek by se to asi nestalo,“ smějí se bratři.
První svobodné Vánoce
První skutečně svobodné Vánoce po pádu socialismu oslavilo Československo v prosinci roku 1990. Štědrý večer v roce 1989 totiž ještě patřil k sametové revoluci a vůbec nebylo jisté, zda se disidenta Václava Havla podaří zvolit za prezidenta. Zato na Vánoce v roce 1990 už bylo po prvních svobodných volbách, které vyhrálo revoluční Občanské fórum. A tuzemské domácnosti mohly v klidu pošilhávat po západních produktech.
Hitem Vánoc byly třeba již zmiňované mikrovlnné trouby, které socialismus téměř neznal, zatímco na Západě se stal běžnou součástí kuchyní již v sedmdesátých letech. Sovětský svaz ale zahájil jejich výrobu až v roce 1988 a do Československa se do sametové revoluce dostalo jen několik kusů, sovětské mikrovlnky třeba ohřívaly obědy ve velkokapacitní vývařovně Gottwaldovská tržnice v dnešním Zlíně. To souviselo se známým „slušovickým zázrakem“ a protekčním přístupem JZD Slušovice k moderním technologiím.
Nechápající Západ
Že české ženy nemají v kuchyni mikrovlnku, přivádělo hospodyně ze západních zemí k údivu. „České ženy jsou úžasně pracovité, v zaměstnání, ale i doma. Málokteré mají mikrovlnnou troubu a myčku nádobí, a přesto všechno stačí,“ vyjádřila se v létě 1990 pro deník Právo předsedkyně nizozemské Strany žen Elisabeth A. Schadee Hartreeová. Tuzemské ženy si takovou výtku nemohly nechat líbit, takže se zrodilo i hromadné vánoční přání.
Československá tisková kancelář ale na podzim informovala o „absolutním nedostatku mikrovlnných trub na našem trhu“, zatímco intelektuální Respekt pranýřoval „sousedky u vytržení nad mikrovlnkou“. Kdo se chtěl troubou také pochlubit, musel v každém případě zajet do bavorského Řezna či rakouské Vídně, respektive do první elektro prodejny za strženou železnou oponou. A hned po návratu domů si opatřit návod k použití z tiskárny podnikavé rodiny Baloušků.
První úplně svobodné Vánoce pak dostaly zápaďácký šmrnc, když se řízky od Štědrého večera ohřívaly druhý den v mikrovlnce. Třeba v té od firmy Moulinex za 599 marek, což bylo dle oficiálního kurzu 11 tisíc korun, v bance ovšem občan západoněmecké marky nesehnal a musel na černý trh.
Po sametové přišla sexuální revoluce
Lesk svobodné Evropy dodávaly i další dárky, třeba erotické pomůcky. Sametový listopad se stal nejen něžnou, ale i sexuální revolucí, a dosud strádající národ její prapor vztyčil se stejnou vervou, s jakou na náměstích cinkal klíči. Nezávislá erotická strana dokonce vznikla dříve než Občanská demokratická strana a robertky pronikly na erotické burzy o poznání rychleji než francouzské sýry do samoobsluh s potravinami.
Exkluzivní robertek pod vánoční stromeček se dal opatřit například na Erotické burze v pražském Domě Barikádníků, která se konala 26. října 1990. Podle dobových zpráv bylo plno a obrat obrovský, prachobyčejný robertek přišel na 950 korun, což byl při tehdejším průměrném platu 3286 korun majlant. Reálně si prodavačka nebo přidavač na stavbě vydělali jen asi 1300 korun čistého.
V roce 1990 padlo jedno velké tabu, každá radost však nakonec trvá jen dočasně, takže erotická bouře se už asi opakovat nebude. To by napřed vláda musela veřejnou nahotu zakázat na dalších čtyřicet let. První erotické časopisy (Lucky Boy, NEI report, Leo a další) dosahovaly až půlmilionových nákladů. A celebrity, které se nechaly ukecat k fotografování odvážných aktů, se dostaly k vysokým výdělkům. Někdy ale také k doživotní ostudě.
Bestseller Černí baroni
Pod stromečkem se samozřejmě objevovaly i duchaplnější tiskoviny. Surrealistický Analogon, Kritický sborník, Lettre Internationale, Střední Evropa či 150 000 slov. A rozjel se inzertní plátek Annonce pod heslem: „Kupujte Annonci, je zdravá!“ S její pomocí se pak zrodily tisíce dalších vánočních dárků. Hitem byla i dříve zakázaná literatura, samizdaty v prvním oficiálním vydání či nová vydání slavných titulů zakázaných za normalizace.
Ke knižním hitům Vánoc 1990 patřil třeba zapovězený satirický román Černí baroni z pera Miloslava Švandrlíka, který líčil poměry v armádě v padesátých letech, především u pomocně technických praporů. Čtenáře bavil spisovatelův svobodný výsměch nad výroky primitivního komunistického oficíra majora Halušky, jemuž se přezdívalo major Terazky.
Pro připomenutí: „Čo bolo, bolo,“ bylo jeho nejoblíbenější přísloví. „Terazky som majorom!“ / Jeho nástup na Zelenou Horu byl velkolepý. / „Na čo také velké stromy?“ ukázal na několik stoletých cedrů, chráněných památkovým úřadem. „Popílit! Všetky popílit!“ / Sám dohlížel na jejich kácení. „To je robota?“ křičel. „Klofetě do teho ako vrana do houna!“ Vytrhl jednomu vojínovi sekyru a připomněl si své dřevorubecké mládí.“
Román Černí baroni se v roce 1990 dočkal nákladu 300 tisíc kusů a už další rok musel být vyroben i první dotisk, nakonec se prý prodalo neuvěřitelných 700 tisíc exemplářů knihy. Literární kritika ale ze Švandrlíkova díla zrovna nejásala.
Tři kazety s angličtinou za 2500 korun
V porovnání s dnešní internetovou érou a komunikačním boomem na sociálních sítích se Vánoce v roce 1990 odehrály v jakémsi informačním temnu. A v mediální hlubině zůstávají dodnes, neboť tehdejší deníky Práce, Lidová demokracie, Svobodné slovo či Mladá fronta nejsou dosud zdigitalizovány.
Nenajdeme je ani v aktuálně nejlepším digitálním archivu Newton Media (třeba Mladá fronta je zde přístupná až od roku 1996), a kdo chce nasát jazyk svátků z roku 1989, musí do kamenných archivů.
Vypůjčili jsme si Reflex. Jeden z inzerátů v tomto porevolučním týdeníku nabízel jako vánoční dárek moderní výukový program angličtiny COBUILD. Dvě výukové knihy, cvičebnici a tři kazety téměř na měsíční výplatu: 2500 korun. V Reflexu ale vycházelo jen minimum reklam, kapitalismus se ještě nerozjel a skoro všechno bylo státní.
V tehdejších týdenících mohutně inzeroval hlavně erární podnik Československé aerolinie (ČSA) a nabízel „mimosezónní zlevněně tarify do New Yorku a Montrealu“. A firma Philips ohlásila návrat do Československa a „dokonalý obraz“.
Krvavý román
Vánoce jsou časem bilancování, Reflex se pídil po reflexích z prvního roku svobody. Otázka zněla: „Co považujete za největší kulturní čin roku 1990?“ Anketa mohla zároveň posloužit jako tip na dárky, pokud tedy zpovídaný neodpověděl stejně jako šéfredaktor revue Dějiny a současnost Jan Urban: „Nic.“
A tohle je odpověď Lou Fanánka Hagena ze Tří sester: „Nepočítám-li znovuzavedení desítky (piva) na Bábě, pak jednoznačně největším kulturním zážitkem je pro mě objevení Josefa Váchala, respektive jeho Krvavého románu. Tato ‚literární a historická studie‘ je tak jasnozřivá, že od roku 1924 nezestárla. Celé nakladatelství Paseka, kde Krvavý román vyšel, se ukazuje být zárukou dobré četby, zvláště pak vydání veškerého Váchalova díla v dnešních poměrech, kdy ze stránek knih vystupují masy estébáků, tajemníků, špionů a politických vězňů, je skutečnou oázou.“
Svátky s fernetem
I o Vánocích v roce 1990 se dost pilo. V předvánočním čísle Reflexu k chlastu pak řekl svoje i písničkář Jaromír Nohavica: „Některé moje koncerty jsou dobré, některé špatné a některé výborné. Ty dobré, to mám v sobě 0,2 promile, ty výborné, to mám v sobě minus 0,7 promile, a ty vyloženě špatné, to mám v sobě 2,5 promile a výše.“
Dvě láhve fernetu, to byl dárek, který před třiceti lety dostal pod stromeček herec Luděk Sobota. Důstojné zastoupení měl po stromečky také dříve zakázaný spisovatel Ivan Klíma, který v roce 1990 prodal přes 100 tisíc výtisků románu Láska a smetí a na Štědrý večer tuhle knihu dostala také ministryně obchodu Vlasta Štěpová. A k tomu Český snář Ludvíka Vaculíka i novelu Přítelkyně z domu smutku Evy Kantůrkové, jak to vylíčila v anketě pro Mladou frontu.
Zmařené dárky pašeráka K. Š.
Místopředseda české vlády Petr Pithart byl obdarován čínskou vázičkou a třemi košilemi a fotbalista Karol Dobiáš pěnou na holení. Zda pěnou tuzemskou, či zahraniční, nevíme, ve státních obchodech ale obecně chybělo devizové zboží, na které republika neměla valuty. Zákazník proto musel na stadiony a parkoviště, kde se pořádaly nejrůznější divoké burzy a trhy zásobené pašeráky. „Soukromý podnikatel K. Š. z Prahy se pokusil přes hraniční přechod v Rozvadově propašovat 2328 pěn do koupele. Nyní je trestně stíhán,“ stálo v policejní svodce z 18. prosince 1990. Přes dva tisíce potenciálních zákazníků pašeráka K. Š. z Prahy tak přišlo o vůni Západu zrovna na Vánoce.
