Socialismus v naší vlasti zvítězil, oznámil prezident Antonín Novotný v červenci roku 1960 překvapeným obyvatelům Československé republiky. Ta se před šedesáti lety přejmenovala na Československou socialistickou republiku a korunu na lví hlavě ve státním znaku vystřídala pěticípá hvězda. Údajné vybudování socialismu bylo dosaženo dvanáct let po takzvaném „vítězném únoru“ v roce 1948. A k dosažení komunismu mělo dojít už za dalších patnáct let, v roce 1975.
První tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) a prezident republiky Antonín Novotný si v červenci 1960 splnil životní přání. V dějinách chtěl být zapsán jako ten, kdo vybudoval socialismus. A to se mu podařilo, v tehdy přijaté nové Ústavě Československé socialistické republiky bylo zakotveno, že „socialismus v naší vlasti zvítězil“.
Nikdo nebyl proti vítězství
Přijetí nové ústavy 11. července 1960 uvítala oficiální média s nadšením. Deník ústředního výboru KSČ Rudé právo byl budovatelským patosem a Literární noviny poetickým socialistickým realismem z pera spisovatele Petera Karvaše, který barvitě popisoval samotné hlasování o ústavě na Pražském hradě: „Za otevřenými vysokými okny Španělského sálu padal letní déšť a voněly a šuměly a zpívaly koruny hradčanských zahrad. V ozářené a zářící konferenční síni se zdvihly ruce hlasujících delegátů. Zatřpytily se bílé obdélníčky mandátů – zrodilo se rozhodnutí o blízké budoucnosti státu, socialistické republiky. ‚Je někdo proti?‘ zeptal se předsedající. Nikdo nebyl proti.“
Nikdo ani nemohl být proti. Kdo by se veřejně pokusil zpochybnit novou ústavu, skončil by ve vězení. První tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný sice v květnu vyhlásil rozsáhlou amnestii, StB ale ve stejnou dobu lovila nové oběti. Socialismus, který vyhlásil Novotný, byl pořád jen diktaturou, byť strana ve srovnání s počátkem padesátých let povolovala šrouby. Mnozí odsouzení opustili kriminály krátce před „vítězstvím socialismu“ v polovině května 1960, svobodu ale dostalo jen 5601 osob, což bylo 64 procent z 8708 tehdejších politických vězňů.
„Historické rozhodnutí a čin, který zasahuje budoucnost,“ končila Karvašova reportáž ze Španělského sálu, kde byl hlasováním poslanců Národního shromáždění učiněn poslední krok k dovršení socialismu. Na tom byl vlastně kus pravdy. Tento druh socialismu s neomylnou vedoucí úlohou Komunistické strany Československa zasáhl budoucnost ještě na hodně dlouho. Trval až do listopadu 1989.
Až se bude psát rok 1975, zvítězí komunismus
Ústava přijatá v červenci 1960 nejen konstatovala, že byl vybudován socialismus, ale stát si dal ústavní závazek, že brzy docílí i komunismu: „Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.“ Letopočet vybudování komunismu sice přímo ústava nestanovovala, ale poslanci se shodli, že se tak stane asi za patnáct let.
Tehdejší tajemnice ÚV Československého svazu mládeže Ilona Pietropaolová prorokovala, že v roce 1975 budeme od komunismu jen krůček: „Již dnes víme, že to bude slavná doba, doba ohromného rozmachu vědy a techniky, že to budou veliké dny osvobození lidství. Až se bude psát rok 1975, bude již postupně uskutečňován odvěký sen lidstva – komunismus. Za patnáct let se změní celý svět. Na kolonialismus bude lidstvo vzpomínat jen jako na temnou minulost. Národy Afriky a Asie zbavené pout imperialismu vyspějí a zmohutní. Socialistické státy společně s ostatními mírumilovnými národy budou rozhodující silou na této planetě. To není proroctví, to je zákon historického vývoje.“
Z ČSR se stala ČSSR
Veřejnost byla náhlým vyhlášením „vítězství socialismu“ udivena, stejně tak změnou názvu státu. Nepříjemným překvapením byl především nový státní znak, neboť ten původní lidem stále připomínal svobodné meziválečné Československo. Socialistickou podobu státního znaku asi nejhůře nesli Slováci.
„Na červeném štítě tři modré vrchy, z nichž na prostředním vyšším vztyčen jest stříbrný kříž patriarší,“ definoval zákon z roku 1920 slovenský znak na hrudi českého lva. Nově však zmizel křesťanský kříž a byl nahrazen plamenem revoluce. „Slovensko sa zbavilo odvekého kríža poroby, biedy, chudoby a zaostalosti. Symbol nového Slovenska v československom štátnom znaku je vyjadrený Kriváňom a partizánskou vatrou,“ chválila nový znak na půdě parlamentu slovenská poslankyně Elena Litvajová.
Češi zase trpěli zlatě orámovanou rudou hvězdou, která ozdobila lva místo královské koruny. „Státní znak tvoří červený štít tvaru husitské pavézy s pěticípou hvězdou v horní části, na kterém je bílý dvouocasý lev nesoucí na hrudi červený štítek s modrou siluetou Kriváně a vatrou zlaté barvy. Kresba znaku je zlatá,“ definovala nová ústava státní znak.
Heraldici prý šíleli, znak odporoval zavedeným pravidlům. Zato vyjadřoval státní ideologii, která se s nepřáteli režimu nemazlila. V den, kdy parlament přijal novou podobu státního znaku (17. listopadu 1960), byl popraven šestadvacetiletý skautský odbojář Vladivoj Tomek. A důvod? Kreslil protikomunistické karikatury a přepadl vojenskou hlídku, načež při vzniklé přestřelce jeden voják zahynul.
Mrtví v hraničních drátech
Jak se vůbec žilo v socialistickém Československu v roce 1960? O polovičaté amnestii politických vězňů už byla řeč, tohle je konkrétní příklad, jak se dalo do kriminálu rychle vrátit. Amnestie třeba podmínečně osvobodila Jana Filipa z Ostravy, odsouzeného roku 1955 za velezradu na 12 let (údajný pokus založit protistátní organizaci), který už v roce 1961 opět seděl v base. Na vrcholu studené války veřejně zapochyboval o upřímných cílech sovětského vůdce Chruščova při jednání s americkým prezidentem Kennedym, z čehož byl šestiletý trest a k němu podmínka z minulého trestu. Filip tak měl sedět 13 let, až do roku 1974, z vězení mu přitom pomohla jen krutá náhoda, když mu dozorce přerazil páteř, a propuštěn byl ze zdravotních důvodů.
Krátce po „vítězství socialismu“ československý premiér Viliam Široký také zdůraznil, že západní hranice budou hlídány ještě pevněji než dosud. A to i díky těsnější „spolupráci s občany pohraničních obcí“. Kdo se přesto dostal na samotnou hranici, jen málokdy ji zdolal. Třeba 26. září 1960 se to nepodařilo sedmnáctiletému Helmutovi Vítů, a to v úseku 15. českobudějovické brigády Pohraniční stráže na rakouských hranicích.
Vítů netušil, že tam narazí na takzvaný elektrický drátěný zátaras (EDZ), který ho usmrtil proudem, přičemž stráž ho ještě zasáhla ostrými náboji. Ve stejný okamžik pohraničníci zastřelili i jeho osmnáctiletého bratra Josefa. O dva dny dříve usmrtil proud na rakouských hranicích pětadvacetiletého Jozefa Štelmáka a 17. října zahynul v drátech na Chebsku šestatřicetiletý Ladislav Němec.
Che Guevara v Praze
Mezinárodní politika Československé socialistické republiky byla plně podřízena Moskvě. A kubánský revolucionář (komandant) Che Guevara dokonce vstoupil na půdu československého Národního shromáždění, což se stalo 24. října 1960. „Dovolte, abych mezi námi uvítal významného představitele Kubánské republiky a jednoho z prvních bojovníků za svobodu kubánského národa, pana Dr. Guevaru,“ prohlásil k poslancům parlamentu jeho předseda Zdeněk Fierlinger.
Che Guevara přiletěl do Prahy v pozici komandanta, šéfa národní banky a vedoucího hospodářské delegace. Pomoc Československa kubánskému lidu tehdy měla hlavně zbrojní podobu, a to v celkové hodnotě 569 milionů korun (částečně zdarma, pod cenou a formou úvěru). Praha třeba poslala do Havany 100 tisíc samopalů, většinou přes Sovětský svaz a jeho loďstvo, ale 23. srpna 1960 odletělo z Prahy na Kubu letadlo s tisícovkou malorážek a milionem nábojů. V době Guevarovy návštěvy Československa se navíc znovu vyhrotily vztahy USA a Kuby, neboť 13. října nechal Castro popravit 13 režimních odpůrců, včetně amerického občana.
Co se dalo koupit za výplatu
Socialismus v Československu údajně zvítězil v létě roku 1960, jak se ale žilo průměrnému socialistickému občanovi? Při tehdejší oficiální průměrné mzdě 1303 Kčs měsíčně by to nebylo tak zlé, ale tolik peněz našel na výplatní pásce málokdo.
Důchody třeba dosahovaly výše 230 až 440 Kč. Ceny základních potravin v roce 1960 přitom byly vysoké, jak nám je zaznamenal třeba kronikář Milotic na Hodonínsku:
1 kg cukru 9,60 Kčs, rýže 8,50 nebo 4 Kčs dle jakosti, 1 l mléka částečně odtučněného 1,70 Kčs, 1 kg obyčejného chleba 2,60 Kčs, kmínového 2,80 Kč a výražkového 3,40 Kčs, 1 kg másla 38 Kčs (II. jakosti 34 Kčs, výběrové 44 Kčs), 1 kg sádla 32 Kč (I. jakost) či 22 Kčs (III. jakost), 1 kg vepřového masa 38 Kčs, 1 kg zrnkové kávy 38 Kčs, vejce 0,80 Kčs, 1 kg kostkového cukru 9,60 Kčs. Hrubá mzda zemědělců ve Státním školním statku v Miloticích přitom byla různá, traktorista si mohl vydělat až 1200 Kčs, ženy v rostlinné výrobě však maximálně 600 korun hrubého, v krámu by tak za měsíční mzdu dostaly třeba 15 kilogramů vepřového masa.
Zářivé zítřky Prahy
Realita byla všelijaká, věřilo se ale ve velkou budoucnost a časopis Věda a technika mládeži spekuloval o zářivé technické vyspělosti komunistického Československa. Říjnové číslo z roku 1960 snilo o visuté tramvaji, která bude křižovat Prahu nad čtyřproudými bulváry. „Panorama Pražského hradu chceme uchovat příštím pokolením. Ale nejen to – počítáme s doplněním, jak to odpovídá velikosti naší doby. Romantické starobylé uličky obohatíme novými velkými stavbami, zdokonalením vnitřních komunikací a realizací moderních velkoměstských zařízení,“ stálo v popisku k futuristické obálce vědecko-technického magazínu. V úzkých uličkách Hradčan ale naštěstí žádná takzvaná „velká stavba socialismu“ nakonec nevyrostla.
