Revoluci hlídal Havlův samuraj Franta z Vysočan, který učil i izraelský Mosad

Do každé ruky vezme jednu tužku a v mžiku nakreslí námořní souboj dvou plachetnic. Úžasná práce. 73letý František Kollman je respektovaný malíř, žák Zdeňka Buriana. Vedle obrazů, za které byste dali majlant, ale syn italské šlechtičny ohromí i schopnostmi ve zcela jiném umění – bojovém.

V oboru je proslulým esem. V judu získal několikrát titul mistra republiky, s lehkostí metal přemety, létal mužům nad hlavami, divoce se odrážel od stěn. Ještě v pětapadesáti udělal provaz, dal si obě nohy za krk. Svého času současně učil kresbu i techniku tichého zabíjení; hodiny jiu-jitsu si u něj objednávali zástupci izraelských, korejských nebo kubánských speciálních sil.

Sám se označuje za válečníka, což se mu hodilo například v 70. letech, kdy dělal vyhazovače v jazzovém klubu Reduta. Byla to tenkrát užitečná zkušenost, právě tam postupně poznal snad všechny důležité disidenty. Rozuměl si s nimi. Sice bez vytáček přiznává, že se za komunismu neměl zle, uměl si poradit, přesto mu bolševik vadil. Aby ne — kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk ho kdysi vyhodili z vysoké školy, při jiném průšvihu mu policisté vykopli zuby.

Po 17. listopadu 1989 každopádně jen zíral, když mu rodiče jeho žáků z výtvarných kurzů vyprávěli, jak se jim děti vrátily z pražských ulic celé pomlácené. Popravdě – dost ho tenkrát překvapilo, že už to bouchlo.

„Od Havla jsem věděl, že něco přijde. I on sám ale se změnami počítal až během Palachova týdne,“ vypráví pro CNN Prima NEWS.

Dva dny po zákroku na Národní třídě vyrazil na Staroměstské náměstí, kde měl německým zájemcům prodat pár svých obrazů. Vůbec tam nedošel. Ještě na Václavském náměstí ho zastavil další známý z Reduty Jiří Dienstbier.

„Povídal mi, že se zakládá Občanské fórum. Pořád jsem mu opakoval, že musím prodat ty obrazy. Nechápal: ‚Člověče, tady je revoluce a tobě jde o obrazy.‘ Jenže mně byla nějaká revoluce u prdele, já byl přece malíř! Revoluci jsem chtěl dělat v osmašedesátým, to nás ale přejeli Rusáci,“ popisuje Kollman. „Nakonec jsem se k Jirkovi přece jen připojil. V divadle mě pak pozdější Havlův tajemník Láďa Hanzl uklidňoval: Prosím tě, neřeš pořád ty obrazy, my ti je prostě koupíme a bude. Načež jsem dostal nabídku starat se v Občanském fóru o bezpečnost. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, fakt jsem měl komunistů plné zuby. Mámě jsem se do telefonu chlubil: ‚Hele, revoluci jsem ještě nedělal!‘ Bral jsem to trochu jako srandu, jako dobrodružství.“

Rychle obvolal své kamarády sportovní bojovníky, vytvořil z nich hodně drsnou partu. Všichni pod jeho velením podepsali „lejstro“, že jsou v tom spolu na život a na smrt. Hlídali pak revolucionáře třeba ve Špálově galerii, ve Špalíčku, při demonstracích na náměstí, při tiskových konferencích s novináři z celého světa.

Při pohledu na Kollmana si každý neplechu rychle rozmyslel. Neměl sice žádnou střelnou zbraň, za pasem se mu však houpal originální samurajský meč katana, který nosil všude s sebou. Dostal ho kdysi v Japonsku, kde jeho samotného dokonce pasovali na samuraje.

„Musíte se podle toho chovat: Dodržovat zásady slušnosti, solidarity. Nekrást, nelhat. Umět druhému říct do očí i blbou věc, nebo radši mlčet. Do souboje chodit vždy čelně.“

Ten meč pak nosil po Praze částečně z frajeřiny. Ale i proto, „aby si všichni lumpové dali majzla“.

„Hrál jsem si na velkého revolucionáře. Myslel jsem si, jaký jsem profík. Přitom by stačilo dobře zamířit a krásně by mě zlikvidovali. Komunisti naštěstí věděli, že je konec.“

Samotného Havla v těch časech hlídal judista Petr Jákl starší. Koncem prosince se však hlavnímu představiteli revoluce omluvil, bývalý disident John Bok tak výjimečnou pozici nabídl právě Frantovi z Vysočan. Jeden z prvních úkolů přišel 29. prosince 1989 – zajistit bezpečný průběh prezidentského jmenování. Kollman se s tím moc nepáral. Prostě vzal samurajský meč a vyrazil na Hrad.

„Ze dveří tam vylezl nějaký zelený uniformovaný frajírek, a prej co tam jako chceme. Odpověděl jsem, že zajišťujeme ochranu prezidenta, potřebujeme zajistit prostor. Čuměl, co jsme za exoty. Tohle nebyla legrace – museli jsme spolupracovat s lidmi, kteří tam zůstali ještě po Husákovi. Patřili k páté správě StB. Vesměs jsme se naštěstí znali z juda. Byl tam třeba major Pávek, který závodil za RH České Budějovice, stejně se ke mně hlásili i další tři z osmi Husákových specialistů. Věděli, že jít proti nám by byla blbost. Já si s sebou vzal machry, sportovně jsme byli lepší. Pro ně to byl jen džob, pro nás revoluce. Tak se přizpůsobili. I když to nebylo vždycky jednoduché. V jednu chvíli po jmenování mě tam například chtěl nějaký podplukovník vyhodit, řval na mě, co jsem za jednotku. Havel odněkud vyšel a prohlásil: ‚Jmenuju Františka Kollmana plukovníkem Hradu.‘ A bylo.“

I samurajského tvrďáka během revoluce leccos dojalo. Třeba při Havlově inauguraci brečel. I když se před tím nikdy nepovažoval za bojovníka proti režimu, právě k novému prezidentovi cítil hodně hluboké pouto.

„Jeho bych proti kulce bránil i vlastním tělem. Měl jsem ho moc rád. Dneska mu lidi leccos vyčítají, přede mnou to ale nikdo nesmí vyslovit. Já ho znal jako správného člověka. Jako někoho, kdo, když bylo potřeba, nebál se do toho jít. Prožili jsme toho spolu dost, už v těch 70. letech jsem kvůli němu měl malér. To za ním přišli do Reduty policajti, já jim sebral čepice a utekl na Václavák. Když mě chytli, argumentoval jsem, že jsem fanatický sběratel čepic. Blbost, co? Pro Havla jsem to udělal rád. I když to byl pro mě trochu exot. On byl intelektuál. Řekl pět slov a vy jste pak dlouho přemýšlel, co tím myslel.“

V prezidentských časech naštěstí nikdy nemusel řešit nic vysloveně ožehavého, přesto nebylo zas tak jednoduché Havla hlídat. Od obyčejných lidí si totiž vůbec nedržel odstup, i jako hlava státu si rád zašel na pivo do hospody U Hubatků.

„Byl hrozně těkavý, pořád někam odbíhal. Taky byl neskutečně zrychlenej. Šli jsme třeba po náměstí, řekl jsem mu, že by mohl pozdravit lidi tamhle z balkonu. Než jsem se vzpamatoval, už tam byl.“

To už ale pomalu končila doba plných náměstí, poměry se začaly zřetelně měnit. Kollman s údivem poznával staré komunisty, kteří se najednou drali zpátky k moci jako představitelé nastupujících demokratických stran. Revoluční euforie vyprchávala. I proto u Havla nakonec zas tak dlouho nevydržel, po čase se z něj stal šéf výcviku sebeobrany celé české policie, měl pod sebou 32 důstojnických specialistů.

„Musel jsem prostě pryč. Jednak mi chyběl kumšt. A pak… Můžu vám to popsat jednou historkou. Den po Havlově zvolení se na Hradě zhoufovalo všechno osazenstvo – důstojníci StB, dvanáct kádrů, sekretářky, všechno bolševici. A plukovník StB povídá: ‚Vážený soudruhu prezidente, ehm pardon, pane prezidente, právě jsme na Hradě založili Občanské fórum…‘ To byl šok, to mě dorazilo. Hned jsem věděl, že tady dlouho nevydržím.“