Drsné příběhy českých volejbalových šampionů: Mistr světa utekl z lágru s Milošem Kopeckým
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Osudy prvních československých mistrů světa ve volejbalu byly někdy velmi těžké.
Někteří z nich měli za sebou pracovní tábory, jiní ztrátu blízkých.
Národní tým na MS v roce 1956 ani jednou neprohrál.
Jeden z tehdejších šampionů si zazpíval s Evou Pilarovou.
Volejbalisté dosáhli postupem do semifinále mistrovství světa na historický úspěch, ožívají tak vzpomínky na dávno zaprášené časy, kdy Čechoslováci platili za nejlepší hráče planety. Vůbec první titul světových šampionů vybojoval národní tým v roce 1956. A k příběhům šampionů tehdejšího pařížského turnaje patří i velmi pohnuté příběhy z válečných koncentráků.
Kdyby se točil film o prvních volejbalových mistrech světa z Československa, dost možná by byl postaven právě na něm, na trampovi z osady Tornádo, na muži s příjmením slavného generála, který se vedle skvělé sportovní kariéry vypracoval i ve špičkového lékaře.
Jeho život byl totiž vskutku neobyčejný, a to už dávno předtím, než se 12. září 1956 stal s kamarády mistrem světa.
Boj o volejbalové finále
Čeští reprezentanti hrají semifinále MS proti Bulharsku v sobotu od 8:30 SEČ. Ve druhém semifinálovém utkání se proti sobě postaví Itálie a Polsko (12:30).
Schwarzkopf začal na plácku u Berounky pinkat do míče zhruba v době, kdy začala druhá světová válka. Pocházel ale z Prahy, kde měl tatínek v Celetné ulici obchod. Právě otce mu ty zlé časy vzaly – Schwarzkopf starší skončil coby Žid v Osvětimi, kde roku 1943 zemřel.
Do lágru musel i František, šlo však naštěstí „jen“ o internační tábor pro děti z rasově smíšených manželství v Bystřici u Benešova. Nebylo to tam samozřejmě tak zlé jako v Osvětimi, ke zdejší realitě ale vedle esesáků se štěkajícími psy a neustálého strachu o život patřila i tvrdá práce spojená s fyzickými tresty.
Českoslovenští volejbalisté ve své zlaté éře 50. a 60. let. Zdroj: ČTK, profimedia.cz
„Náš pracovní tábor sice nebyl Monte Carlo, ale oproti vyhlazovacím koncentračním táborům, jako třeba Osvětim nebo Mauthausen, šlo přímo o sanatorium,“ vzpomínal ve svých pamětech jeden ze Schwarzkopfových spoluvězňů, slavný herec Miloš Kopecký. „Zas tak velká idyla to ale také nebyla. Přece jen jsem tu viděl pár mrtvol. Pan Karas dostal přes hubu, až se v infarktu zhroutil. Mladý kluk Ivo Geringer – nikdy ho nepřestanu vidět – se snažil dětinsky uprchnout, ale hlídka na něj pustila psa. Ovčák mu prokousl hrdlo. Jeden muž se u ostnatého drátu oběsil…“
Největší úspěchy mužské volejbalové reprezentace
olympiáda: 2. místo (1964) a 3. místo (1968)
MS: 1. místo (1956, 1966), 2. místo (1949, 1952, 1960, 1962)
ME: 1. místo (1948, 1955, 1958), 2. místo (1950, 1967, 1971, 1985)
Kopecký se Schwarzkopfem patřili mezi zhruba 1000–2000 osob, které tu byly od podzimu 1944 do jara 1945 internovány. Oba současně náleželi k vězňům, kteří uprchli těsně před skončením války. Volejbalistovo vyprávění se nedochovalo, představu si tak můžeme udělat alespoň podle hercových vzpomínek.
„Obrovská oblast kolem Bystřice u Benešova byla Němci vyklizena, obyvatelé vystěhováni, takže jsme vyšli do liduprázdných polí a luk,“ popisoval Kopecký. „Nikde nikdo, jen tu a tam vojenská hlídka. A to byl kámen úrazu. Hlídky totiž střílely jen tak, bez důvodu. Napůl ze strachu, napůl z bezradnosti a taky ze zoufalství, ve kterém se Němci ocitli. Měli jsme se po tom všem, co jsme v lágru přežili, nechat jen tak picnout? To se nám pranic nechtělo.“
Čtěte také
Do Prahy se nakonec ve zdraví dostal jak Kopecký, tak Schwarzkopf. A František už čtyři roky poté patřil ke slavné volejbalové partě, která na domácím mistrovství světa získala stříbrné medaile.
Nejdřív lágry, pak vybombardovaný domov
To bylo však jen nakročení k tomu, co se povedlo v roce 1956. Světového šampionátu se v Paříži zúčastnilo 24 mužstev. A československá reprezentace, která rok předtím opanovala i evropský šampionát, z devíti utkání ani jednou neprohrála. Po výhře 3:2 nad SSSR se v zemi, kde se volejbal hrával v každé trampské osadě, slavil premiérový titul.
Zlatá volejbalová parta z roku 1956
Karel Brož, Karel Láznička, Zdeněk Malý, Jaromír Paldus, Milan Purnoch, František Schwarzkopf, Bohumil Golián, Ladislav Synovec, Karel Paulus, Josef Tesař, Josef Musil, Josef Brož. Trenér: Josef Kozák.
„Zvládli jsme pak i mistrovství v roce 1966, kdy se hrálo v Praze. Vítězná Paříž je ale asi slavnější, protože jsme neměli výhodu domácího prostředí,“ připustil po letech jeden z Františkových zlatých spoluhráčů Josef Musil, nejlepší volejbalista 20. století.
U pražského triumfu už František Schwarzkopf nebyl. Po konci volejbalové kariéry se stal primářem chirurgického oddělení ve Vysočanech, po okupaci země v roce 1968 emigroval. Usadil se paradoxně v Německu, tedy v zemi, jejíž fanatici mu za války tolik uškodili.
Josef Musil vyhrál anketu o nejlepšího českého volejbalistu 20. století. V roce 2004 byl v americkém Holyoke jako první český volejbalista v historii uveden do mezinárodní Síně slávy. Zdroj: ČTK, profimedia.cz
Z pařížských šampionů každopádně nebyl ani zdaleka sám, kdo měl na protektorátní časy hodně bolavé vzpomínky.
V koncentráku zahynul i táta smečaře Jaromíra Palduse, jehož nacisté v roce 1942 coby zasloužilého sokola umučili v Osvětimi. Josef Tesař byl roku 1944 totálně nasazen. A otec Zdeňka Malého pro změnu pomáhal českým letcům dostat se do Anglie, jakmile na něj gestapo vydalo zatykač, nejdříve se schovával, posléze rovněž utekl za hranice.
Čtěte také
Zdeněk spolu s maminkou a bratrem Miloslavem kvůli tomu putovali do pracovního tábora Svatobořice. Kurážní bráchové pak během války prošli několika lágry, z toho v Mezihoří v dubnu 1945 utekli. Zdeněk po letech sportovnímu historikovi Zdeňku Vrbenskému vyprávěl, jak po svých putovali do Prahy výhradně v noci, aby je Němci nenašli. Jak se pak do konce války ukrývali, kde to jen šlo. A jak jejich vysočanský dům dostal při náletu spojenců z února 1945 přímý zásah.
Mistr světa si zazpíval s Pilarovou
Ne všechny příběhy pařížských mistrů světa ale byly tak smutné. Třeba na nahrávače Ladislava Synovce se vzpomíná i proto, že si roku 1962 na Festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách troufnul stoupnout k mikrofonu vedle Evy Pilarové a odzpívat s ní před publikem šlágr Ach, ta láska nebeská místo Waldemara Matušky. Ve slavné generaci k tomu měl ostatně perfektní průpravu: trenér legendární party a obstojný kytarista Josef Kozák při soustředěních rád tužil partu týmovým zpěvem.
Čtěte také
Ani by to nemělo zapadnout – i díky trenéru Kozákovi a jeho průkopnickým metodám dokázali Schwarzkopf a spol. na mistrovství světa 1956 dojít až na úplný vrchol. A Rudé právo se mohlo rozplývat nad „úspěchem československé odbíjené, kterou v Paříži zdobil vtip, vynalézavost, chytrost při hře v útoku.“
Od té doby se toho hodně změnilo – Československo se rozpadlo na dva samostatné státy, Právo dávno není „Rudé“, „odbíjená“ neříkají volejbalu ani ti nejortodoxnější staromilci, písničky od Pilarové by bez nápovědy neodzpíval asi ani jeden ze současných českých reprezentantů.
Něco je však přesto stejné.
Mládenci s modro-červeno-bílou vlajkou na hrudi už zase hrají o světový titul.
A kdo ví – třeba se i o nich budou za 69 let vyprávět bohatýrské příběhy.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Fiala by volil Motoristy, slepé střevo a vodění medvídků po lese. Co také zaznělo v superdebatě?
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
