Český tým se musí v nadcházející sezoně obejít bez nejúspěšnějšího tuzemského biatlonisty v historii Ondřeje Moravce. Zdroj: AP
Z biatlonu postupně mizí známé tváře, které si Češi spojují s takzvanou zlatou érou: Michal Šlesinger, Jaroslav Soukup, Gabriela Soukalová nebo Veronika Vítková. A když v sobotu začne ve švédském Östersundu nová sezona Světového poháru, s malorážkou na zádech se už po trati ve vytrvalostním závodě nebude prohánět ani sympaťák z Letohradu – Ondřej Moravec. „Zažil jsem skvělé okamžiky, po kterých se mi bude stýskat. Na druhou stranu jsem už teď v jiné životní etapě,“ uvedl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Nejúspěšnější biatlonista české historie projel naposledy cílem letos v březnu v Novém Městě na Moravě. Nechal za sebou tři olympijské medaile, šest cenných kovů z mistrovství světa včetně zlata ze smíšené štafety v Kontiolahti 2015.
Jaké to pro vás je, když je konec listopadu a vy nejste ve švédském Östersundu, ale doma v Letohradě?
Jiné a zvláštní. Rozhodně nestandardní. Ve středu se většina týmu přesunula na sever. A člověk přesně tohle dělal 20 let, a když se to najednou neděje, je to podivné. Neříkám tím, že se mi po závodech vyloženě stýská – podle mě jsem vyzávoděný do konce života (smích). Nicméně ten život, který se pojil s biatlonem, se ze dne na den nevytratí. Takže přiznávám, že prožívám zvláštní chvíle. Těžko říct, jestli mi to chybí.
Býval jste dříve v těchto chvílích znatelně nervózní? Protože předpokládám, že pro psychiku je strašně důležité, jak se vykopne sezona...
Většinou jedete na závody s nějakým očekáváním. Znal jsem se velmi dobře, tudíž jsem věděl, jak na tom před startem sezony jsem. Díky svým pocitům jsem byl dostatečně zorientovaný. Nehledě na to, že poslední roky jsme se připravovali i se zahraničními závodníky, takže jsem měl porovnání a zpětnou vazbu. Leccos vytušíte. Nervózní jsem býval až v den prvního závodu. Když jsem přišel na první trénink v místě, kde startoval Světový pohár, byl jsem v pohodě. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Částečnou nervozitu asi máte už předtím, ale největší přijde ve chvíli, kdy se chystáte závodit. Každopádně zdravá nervozita je potřeba.
Ondřej Moravec je rád za to, kolik má po konci kariéry času na rodinu. Zdroj: Profimedia.cz
Každodenní práce? Nespěchám
Říkal jste, že vy nemáte úplně jasno o svých pokariérních pocitech. Nicméně rodina je rozhodně ráda, že tato zima bude jiná než dřívější, že?
Hlavně u dětí je ohromně znát, jak se vše změnilo. Dva týdny zpátky jsem odjel na dva dny pryč a od dcery jsem dostal neskutečné kázání, jak je možné, že nejsem doma (smích). Dřív během kariéry nebyl problém odjet na tři týdny, ale to zkrátka bylo běžné. Od doby, co jsem před víc než půl rokem skončil, si zvykly, že jsem doma. A že bych tam měl být. Když náhodou nejsem, je zle. Ale to mě samozřejmě těší. Zvlášť tříletý Ondra byl vždy takový mamiňák a teď mě bere trochu jinak. I když máma pořád vede (úsměv).
Kolik jste od listopadu do března, tedy během sezony, v minulých letech trávil času doma?
Není to tak těžké spočítat. Většinou to byly třítýdenní bloky závodů, pak týden doma. Před velkými akcemi ani to ne. Občas se stalo, že jsem byl dva měsíce pryč. I proto jsme zkusili, aby za mnou rodina přijela na soustředění, ale nefungovalo to. Čas jsem tam zkrátka neměl. Člověk se jim chtěl věnovat, nicméně zároveň musel dělat svoji práci. A ve finále nedělal ani jedno na 100 procent, takže to nemělo význam. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by se mnou bydleli třeba přímo před závody, nebyl bych schopný ničeho. Přijeli se třeba podívat, ale netrávili se mnou větší množství času.
Dva týdny zpátky jsem odjel na dva dny pryč a od dcery jsem dostal neskutečné kázání, jak je možné, že nejsem doma.
Rodina je jasná věc, ale čím zaplníte zbytek času, který vám koncem kariéry vznikl? Koukal jsem, že na vašem Instagramu se to hemží koly, máte rád skialpy. Dostanou tyto aktivity velký prostor?
Těmto dvěma odvětvím se mám v plánu věnovat. Asi bych tomu neříkal úplně práce, ale s jednou firmou vyrábějící kola jsem se dohodl na spolupráci. Připravuje se reklamní kampaň, která se spustí v novém roce. V tu chvíli začne náplň i pro mě. Není to tak, že by to pro mě byla práce od pondělí do pátku, ale jde o něco, co mi zabere čas, naplní mne to a těším se na to. I proto, že jsem nic takového předtím nedělal. Kola jsem měl vždy rád. A u skialpů mám také rozjeté dva projekty. Jeden je jakýsi festival, což nevím, jestli se kvůli covidové situaci uskuteční. Druhý projekt je o udržitelnosti skialpového vybavení. Na každodenní práci ale zatím nijak nespěchám (úsměv). Nicméně nějaká náplň je třeba.
Přemýšlet dlouho dopředu se nevyplácí
A co vám během této náplně bude na biatlonu nejvíce chybět? Naznačil jste, že samotné závody asi ne, ale co třeba parta českého týmu?
Opravdu už jsem maximálně vyzávoděný, ale život v partě mi samozřejmě chybět bude. Vše v českém týmu fungovalo perfektně. Samozřejmě se najdou chvíle, kdy není všechno ideální, ale to ani být nemůže. Zažil jsem skvělé okamžiky, po kterých se mi bude stýskat. Na druhou stranu jsem už v jiné životní etapě. Je třeba to prostě vzít tak, že něco skončilo. Musím se posunout dál.
I přes to vyzávodění vám hlavou nevrtaly myšlenky na olympijské hry v Pekingu?
Ne, vůbec. Chtěl jsem skončit už o rok dřív, dokonce jsem jeden čas přemýšlel, že kariéru ukončím už po olympiádě v Pchjongčchangu, což jsem nakonec přehodnotil. Další olympiáda už opravdu v mé hlavě nebyla, byla to jasná věc. Za mě jsem si to promyslel opravdu velice dobře, nešlo o nějaké bleskové rozhodnutí. Velkou krizi jsem měl po sezoně 2019/2020, kdy už jsem byl skutečně hodně nalomený. I po konzultaci s rodinou a týmem jsem ale ještě pokračoval.
Bylo tedy v posledních letech čím dál tím těžší znovu a znovu absolvovat ten náročný kolotoč?
Nesmíte si do hlavy moc pouštět, že přesně v jeden rok skončíte. Byla by to cesta do pekla. Pokud před sebou tlačíte určitý termín, většinou to nekončí dobře. Samozřejmě o tom člověk přemýšlí, tomu se neubráníte. Snažil jsem se na to myslet co nejméně a neřešit to. Soustředil jsem se na daný rok a vytyčil si krátkodobý cíl. Přemýšlet dlouho dopředu se nevyplácí.
Byl jsem dříve hroznej janek
Vracíte se teď často nostalgicky ke svým největším úspěchům, když se nemusíte soustředit na závody, které vás čekají?
Téměř vůbec. Beru to tak, že člověk tyto skvělé okamžiky zažil, ale měli byste žít hlavně přítomností nebo krátkodobou budoucností. Moc se dozadu neohlížím. Samozřejmě je příjemné, když se něco z minulosti někde objeví. Řeknu si dobrý, zahřeje mě to. Sám ale záběry z nejlepších závodů nevyhledávám. Občas se také někdo zeptá, což je logické, když nejsem v důchodu tak dlouho (úsměv).
Dokážete říct, čeho si nejvíc vážíte na vlastní kariéře? Jestli je to jeden konkrétní úspěch, možnost závodit doma před vyprodanou Vysočina Arenou, nebo spíš to, že jste se po velmi komplikovaném zdravotním problému v dětství dokázal dostat na vrchol a vydržet tam dlouho?
Těch věcí je víc. Mohou to být medailové závody. Dříve to byla jen přání, spíše sny. Je to jako u každého sportovce – na začátku úplně nečekáte, že na olympiádě získáte medaili. Najednou, když se to stane, jste hladový ještě víc. Takže to jsou sportovní úspěchy. Ale musím říct, že jsem dělal biatlon opravdu dlouho, tedy i ještě v dobách, kdy tento sport měl u nás zcela jinou pozici. Hrozně mě těší, že jsem byl součástí generace, která ho dostala tam, kam ho dostala. To bylo strašně fajn. Mám radost, že na tom mám částečný podíl. Je fajn vědět, že jste byli v týmu, který se zasloužil o vzestup biatlonu u nás. Když pak závodíte před 30 tisíci fanoušky doma, je to nejvíc.
Myslíte si takto zpětně, že za to, že jste prorazil trochu později – řekněme ve 27, 28 letech – částečně může problém, který jsem zmiňoval v předchozí otázce? Tedy rozpad kyčelního kloubu, který vás v dětství upoutal na vozík.
Určitě ne. V juniorech jsem měl výborné výsledky, vozil jsem medaile. Potenciál jsem měl velký už jako teenager, což mi hrozně pomohlo. Je dobré vidět, že to má smysl. Byl to hnací motor. Když jsem ale začal jezdit ve velkém biatlonu, byl jsem hroznej janek. Nedokázal jsem to unést po psychické stránce. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, jak správně fungovat v závodech hlavou. Dozrál jsem a zmoudřel relativně pozdě. Nešlo o fyzický fond. Psychika ve střelbě hraje ohromnou roli.
Musím říct, že jsem dělal biatlon opravdu dlouho, tedy i ještě v dobách, kdy tento sport měl u nás zcela jinou pozici. Hrozně mě těší, že jsem byl součástí generace, která ho dostala tam, kam ho dostala.
Zatím biatlon sledovat budu
Mluvili jsme o vyprodané Vysočina Areně. Bohužel při vaší březnové rozlučce byla vinou covidových pravidel zcela vyprázdněná. Udělal ale fakt, že jste to měl vykompenzované překvapením v podobě rodiny v cíli, dostatečně dobrou tečku za kariérou?
Šlo o velké překvapení. Opravdu jsem nevěděl, že na mě rodina po dojetí štafety počká v cíli. Bylo to milé, dojemné. Za daných okolností to bylo to nejvíc, co šlo udělat. Navíc jsem dostal video od českých sportovců i biatlonistů z jiných reprezentací, což bylo opravdu krásné.
A co teď? Budete sledovat každý závod, nebo si dopřejete biatlonový detox?
To úplně nepůjde (úsměv). Už v sobotu jdu do televize dělat k prvním závodům experta. Ale i jinak chci závody určitě sledovat. Je to věc, kterou jsem dělal celý život, takže pokud nebudu úplně mimo – což nepředpokládám – rád se podívám. Pořád znám ve Světovém poháru spoustu závodníků, proto mě láká se dívat. Za 10 let situace bude jiná, už nebudu znát nikoho. Pak už třeba nebudu biatlon sledovat tak intenzivně. V nejbližších letech mě to zajímá. Když nestihnu závod živě, kouknu večer na výsledky a projedu i nějaké analýzy. A pořád zůstanu v kontaktu s lidmi v biatlonu, takže budu mít insiderské informace.
Potenciál jsem měl velký už jako teenager, což mi hrozně pomohlo. Je dobré vidět, že to má smysl. Byl to hnací motor. Když jsem ale začal jezdit ve velkém biatlonu, byl jsem hroznej janek. Nedokázal jsem to unést po psychické stránce.
Poslední závod Ondřeje Moravce. V cíli po štafetě dvojic na něj čekala rodina. Zdroj: Český biatlon
S kým jste si mimo český tým nejvíce rozuměl?
Ne vždycky máte možnost se dobře pobavit s ostatními biatlonisty, protože třeba bydlíte na jiných místech. Každopádně jsem měl skvělé vztahy s Nory, zejména s Johannesem Thingnesem Böem. Je to hrozně fajn kluk, a přestože je mezi námi více než desetiletý rozdíl, překvapilo mě, že si našel ke mně cestu sám. Není to úplně běžné. Většinou si nejvíce rozumíte s vrstevníky, těch už mi tam ale pak moc nezbylo (úsměv). I třeba Ital Lukas Hofer je opravdu super člověk, stejně jako Dominik Windish. Když si k sobě najdete cestu, můžete si pokecat i o něčem úplně jiném než o sportu.
Za co byste byl rád v nadcházející sezoně? Především pak z hlediska českých výsledků.
Takto na začátku je těžké cokoliv predikovat. Navíc máme olympijskou sezonu, během které je vše více napnuté než obvykle. Věřím, že – ať už to bude kdokoliv – český tým dosáhne na pěkné výsledky. Přeju si hlavně, aby zůstali všichni zdraví a nepotkal je problém skrz covid. Může se stát cokoliv, což jsme viděli v létě na olympiádě v Tokiu (Moravec mluví o nechvalně známém letu české výpravy, pozn. red.). Doufám, že z tohoto pohledu proběhne všechno hladce. Některé kluky jsem i viděl v přípravě a hodně mile mě překvapil jejich výkonnostní posun. Hlavně ať se zbytečně nestresují a jdou do sezony s čistou hlavou. Musí věřit, že to bude fungovat.
