Bylo to poměrně zvláštní sbohem Ondřeje Moravce, velikána českého biatlonu. Skrze střeleckou mizérii Lucie Charvátové ve smíšené štafetě dvojic hrozilo, že české duo bude předjeto o kolo a předčasně staženo ze závodu v Novém Městě na Moravě. Naštěstí se tak nestalo. Rozloučil se muž, jenž dosáhl velkých věcí i přes to, že mu osud do cesty postavil pořádnou překážku, která rozhodně nenasvědčovala tomu, že jednou bude Moravec na olympiádě sbírat medaile a stane se miláčkem národa.
Nedělní loučení v Novém Městě kromě výsledku trochu kazilo i to, že v cílové rovince ve Vysočina Aréně nevítaly Ondřeje Moravce nadšené davy, které by mu mohly hlasitě poděkovat za to, kolik radosti českým fanouškům přímo v areálech či doma u televizních obrazovek přinesl. Tyto zážitky nemohlo nikterak přebít, že poslední závod dokončil na 17. místě.
I v tichém prostředí byla rozlučka nejúspěšnějšího tuzemského biatlonisty pořádně dojemná. V posledních metrech si plácl s členy českého týmu, cílovou čáru projel na jedné lyži tak jako tomu bylo při medailových hodech na olympiádě v Soči. Emoce po závěrečném závodu kariéry mohl Moravec bezprostředně sdílet s těmi vůbec nejbližšími – synem Ondrou, dcerou Rozárkou a manželkou Veronikou. Z očí velkého sympaťáka se rázem draly slzy.
V 36 letech končí persona, která zejména společně s Gabrielou Soukalovou donutila český národ pobláznit se do biatlonu.
Přitom v deseti letech se Moravec dozvěděl, že trpí perthesovou nemocí, tedy rozpadem kyčelního kloubu. Musel tři měsíce pouze ležet, pak přesedlal na vozík. Pro hyperaktivní dítě, jakým Moravec byl, šlo o vyložená muka. Vrcholový sport byl v tuto chvíli něco nemyslitelného. Po čase – za tutlání před lékaři – se ale odhodlal k tomu, že v biatlonu něco dokáže. A nakonec dokázal velké věci. Zde jsou ty nejvýznamnější z nich.
Přelomové mistrovství světa v Novém Městě
Možná i skrze velké komplikace v dětství se největších úspěchů dočkal ve věku, kdy už závodníci spadají do kategorie „zkušený“. Moravec se například v 21 letech kvalifikoval na olympijské hry do Turína, ale medailové pozice začal atakovat až o sedm roků později.
Pro rok 2013 dostala České republika pořadatelství mistrovství světa. A jeho hvězdou se stal právě biatlonista z Letohradu. Po trati létal, ale trápila ho vyrovnanější střelba. Mohl získat zlato z individuálního závodu, nicméně dva těsně minuté terče ho o nejcennější kov připravily. Nepopulární čtvrté místo bral v „masáku“. Každopádně ve smíšené štafetě zazářil. Zejména jeho rychlopalba při stojce je památná a zajistila české reprezentaci bronz.
Tento okamžik lze označit za jakýsi spouštěč tuzemské biatlonové mánie. Zvlášť proto, že se konal před zraky domácího publika.
První a jediné individuální vítězství
I po světovém šampionátu si Moravec udržel formu. O pár týdnů později se dočkal prvního vítězství ve Světovém poháru. Náramně se mu vyvedl závod s hromadným startem v ikonickém areálu Holmenkollen ležícím u norského Osla. „Vyhrát na Holmesu, to je speciální. Vždyť to je legendární areál a navíc vás sleduje i král. Ne, to není běžný závod Světového poháru,“ uvedl tehdy.
Tento triumf zůstal jediným individuálním v Moravcově kariéře.
Legendární Soči
Na začátku sezony 2013–2014 se už s Čechy počítalo jako vážnými adepty na příčky nejvyšší. A to i pro olympiádu v ruském Soči.
Hry skvěle načal bronzovou medailí ze sprintu Jaroslav Soukup, pak nastala jízda Ondřeje Moravce. Ve stíhacím závodu se vyhoupl na stříbrnou pozici. Už dvě medaile byly pro českou biatlonovou výpravu splněným snem. Moravec však posunul už tak vydařenou olympiádu na ještě jinou úroveň. V závodě s hromadným startem na 15 kilometrů získal bronz, další stříbro pak pomohl vybojovat jako člen kvarteta ve smíšené štafetě.
„Super, super, super,“ zhodnotil sportovní svátek v Soči po jeho skončení. Po olympiádě v Rusku už hltalo biatlon celé Česko.
Olympiáda v Soči v roce 2014 se Ondřeji Moravcovi náramně vyvedla. Tímto způsobem si užíval bronz ze závodu s hromadným startem. Zdroj: Profimedia.cz
Kontiolahti s kompletní medailovou sbírkou
Biatlonové žně pokračovaly i o rok později na světovém šampionátu ve finském Kontiolahti, o což se opět přičinil zejména právě Moravec. Patřil mezi největší favority, což také potvrdil. Na úvod se stal po boku Veroniky Vítkové, Gabriely Soukalové a Michala Šlesingra mistrem světa ve smíšené štafetě. Popral se coby finišman s velkým tlakem. Do cíle pak přijížděl s českou vlajkou, vypláznutým jazykem, bušil se do prsou a užíval si velkou euforii.
Bronz se na jeho krku houpal po vytrvalostním závodě, stříbro pak ukořistil po velkém boji o první místo se Slovincem Jakovem Fakem v závodě s hromadným startem.
Takto triumfálně přijížděl Moravec do cíle při smíšené štafetě na světovém šampionátu v Kontiolahti. České kvarteto získalo zlato. Zdroj: Profimedia.cz
Stříbrný Hochfilzen
Další velkou medaili získal na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu v roce 2017. Pouhé tři vteřiny mu chyběly ve 20kilometrovém biatlonovém maratonu na zlato, které nakonec bral Američan Lowell Bailey. Moravec sám věděl, že to byla jeho největší šance v životě na nejvyšší stupínek pódia na mistrovství světa z individuálního hlediska. Své pocity tehdy popsal jako „pade na pade“. I tak byl ale spokojený. Byla to jeho poslední medaile ze světového šampionátu, kterou vybojoval čistě sám.
Loni ve svých 35 letech na mistrovství světa v italské Anterselvě si ještě užil jednu smíšenou štafetu, ve které to (bronzově) „cinklo“. Pak už pomalu začínal přemýšlet o konci.
„Na olympiádě v Pekingu stoprocentně nebudu. To můžu tady teď hned podepsat. To jsou dva roky neskutečné dřiny. Laik si neumí představit, co to je,“ řekl loni v březnu.
Své stanovisko nepřehodnotil a před olympijskou sezonou se hlavní symbol skvostné éry českého biatlonu rozloučil.