Můj Bůh je pitbull, a díky tomu mám hned 5 důvodů, proč je snadnější opouštět lidi než zvířata

Kdybyste si náhodou říkali, že toho mám na krku málo, tak se vám musím svěřit s tím, že jsme se rozešli s přítelem. Den potom, co se odstěhoval a já se těšila, že konečně budu mít v životě klid bez milionu výčitek a ukřivděných pohledů, k těm mým čtyřem zvířecím mašťákům přibylo ještě maličké nemocné kotě. Ne, Gabrhelíková prostě nebude mít klid. Ve světle těchto událostí jsem začala přemýšlet nad tím, co pro mě znamenají lidé a co zvířata.

Bezpodmínečná láska

Všichni bychom ji měli zažít od rodičů. Jestli jste to tak měli, tak vám nepokrytě závidím a nepatříte do mé sociální bubliny. Většina z nás totiž podle mě to štěstí neměla a byli jsme pro rodiče jen kompenzací nějakého jejich problému, což se ukázalo jako ještě větší problém. Když jsem byla s tím malým polomrtvým kotěte s očima slepeným hnisem na veterině a brali mu na čtyři pokusy krev (protože bylo prostě sakra malé), tak u toho vrnělo a s veterinářkou se pak ještě pomazlilo. Neříkám, že chci bodat do lidí a čekat na oplátku lásku. Ale je fajn, když vás někdo miluje bez seznamu úkolů a podmínek.

Ach, těch keců

Nechci děti. Cizí mi nevadí. Ale svoje nechci, protože lidská mláďata mají jednu velkou a pro mě nepřekonatelnou vadu - začnou mluvit. A nejenom to. Začnou mluvit pravdu. Několikrát měsíčně poslouchám v tramvaji dětské monology na téma dredy a náušnice. Zvíře mlčí. Zvíře nenapráská, že jste si běželi s nezavázanýma botama do obýváku pro klíče a rozbili jste si držku. Zvíře nebude vašim novým partnerům vyprávět, že jste se tři dny po rozchodu nesprchovali, nejedli a přísahali, že už nikdy nevstanete ze sedačky. Nenachytá vás v ložnici a neřekne: “Proč tu teď skáčete po posteli s tím pánem, když páníček je pryč?” Ať si Hankouš klidně štěkne. Pořád je to lepší, než všechny tyhle verbální atentáty…

Radost ze života

To je starý známý fakt, ale neškodí zopakovat. Už si ani nepamatuji, kdy jsem přišla z práce a můj bývalý přítel vrtěl ocáskem a dělal kolečka kolem své osy… Hank to dělá už víc než 5 let a nestane se, že by se na to vykašlal. I když po něm začnu hned po příjezdu domů vřískat, ať pustí tu botu a přestane mě mlátit ocasem do nohou, stejně s neskrývanou radostí odběhne popadnout nejčistší polštář a vítá dál. Kdo nezažil pitbullí lásku, jako by nebyl!

Žádné výčitky

Hank za mnou nikdy nepřišel a nepoložil mi tlapku na ruku se slovy: “Myslím, že bys měla přestat pracovat, protože jsme se tento rok vídali méně než ten předešlý… A za všechno, co se pokazilo, můžeš ty a nebudu váhat si postěžovat sousedním psům. Sorry. Tak to prostě je.” My lidé máme několik varovných kontrolek a ty se rozsvěcí a zhasínají podle toho, jak ostatní naplňují naše představy. Zvířata žádný takový diskotékový panel v hlavě nemají. Neptají se, nedržkují, prostě milují.

Nikdy nikam neodcházejí

Partneři, a nakonec vlastně i děti, stejně nakonec sbalí fidlátka a odejdou. To je prostě fakt. Miluji takový ten nápis někde na jedné z pražských stěn, který mě vždycky pobaví svým neskrývaným cynismem: “Stejně se všichni rozejdete…” Se zvířaty se mi to stát nemůže. I kdybych chtěla Hanka přivázat ke stromu v lese, stejně by si překousal i železný řetěz, aby se ke mně vrátil. Kocour mě pronásleduje po celé vesnici. A vím, že pokud budu mít opravdu velké štěstí a žádný blbec mi zvířata nesejme autem, neotráví je nebo si je nebíčko z nepochopitelných důvodů nezavolá tam nahoru, budeme spolu ještě hooodně let. To mi zatím stačí.

Lidstvo ať si trhne nohou!