Můj Bůh je pitbull a mám pro vás report o tom, jak hnědý závislák zvládl hlídání

Určitě všichni nespíte, nejíte a sotva pracujete, protože hoříte nedočkavostí, jak dopadlo hlídaní té mé pošahané smečky. Od táty i sousedky AKA chůviček jsem samozřejmě průběžně dostávala zprávy o frekvenci vylučování psů i stavu domácnosti. Ale nic se nevyrovná osobnímu vyprávění, kdy vyplují na povrch věci, se kterými vás empatické chůvičky nechtěly konfrontovat, abyste se nestresovali. Když mi pak sousedka Jesi vyprávěla o hlídání i s celým backroundem, říkám jí: „Hele a nechceš se o to náhodou podělit i v blogu?” A to je pochopitelně příležitost, která se neodmítá...

Blog o tom, jak jsem byla oslovena, abych na dva dny hlídala pitbulla Hanka a chrtici Pepper, už jste četli. Souhlasila jsem teda i s tím, že se podělím o to, jak to všechno dopadlo...

Pátek odpoledne:

Dobré čtyři hodiny jsem se intenzivně psychicky připravovala na chvíli, kdy si dám přes rameno tašku se třemi tenisáky od paničky té slavné smečky a vyrazím do jámy psové. Oblékla jsem se, vzala tu tašku, která mě sama o sobě děsila, protože mi bylo naznačeno, že mi ty tenisáky v ní můžou zachránit vlastně vše, co budu mít v tu chvíli u sebe. Po zabouchnutí dveří jsem se ještě dvakrát vrátila rovnou do obýváku, abych se posilnila pálenkou.

Přicházím k brance, otevírám, nahlas se modlím, ať tomu psovi nepřeskočí dřív než mě. Už na dvorku slyším, jak štěká na celé kolo, ať tam ani nelezu a navádí Pepper, ať se přidá. Tu asi už z nadcházejícího venčení braly mdloby, protože nevydala ani písmeno, natož „haf”, ba dokonce „haf haf”. No nic, kámošky na život a na smrt, takže proč bych se pro Páju nenechala zabít jejím vlastním psem, že...

Otevřela jsem.

Během jediné vteřiny jsem stihla udělat všechny doporučené úkony, které mě měly zachránit před skokem Hanka na mě. No nebyly to úkony, které předvádím, když vidím mého psa („Aaaahoooj, miláááčkuuu můůj huňatýýý, pojď ke mě ňuňuňu!”). Tady jsem ani nedýchala. Pepper vypadala, že drží někdo se mnou. Aspoň někdo. Co vám budu, po posledním blogu paničky jsem byla posr*ná až za ušima. To naštěstí ani jeden ze psů nebyl.

Ale světe div se - než jsem se vzpamatovala, Hank poslušně seděl s tenisákem v hubě, Pepper čekala na obojek, pod nohama se motal kocour a nad hlavou mi mňoukala kočka. Aha, Pájo! Jaktože jsem až do teď nevěděla, ze hlídám místo dvou tvorů čtyři?! Nevěděla jsem, jestli nemám jít ještě zkontrolovat, jestli náhodou na mě nečekají ve sprcháči rybičky a v ložnici nejlíp jistě milá, jako uslintaná huba Hanka, mamba zelená. No nic, vyrazili jsme.

Procházka proběhla bez jediného problému. Oba šli slušně, bez blbých pohledů a keců. Ze všech stran mě kontroloval zbytek smečky, kočky, jestli venčím správně. Nevím, co si jako myslely. Že mě v případě nouze vymňaučí? Pepper se kochala novým prostředím, protože se mnou absolvovala jiný venčící okruh než s paničkou a Hankovi to vyloženě prospívalo v trávení, jestli mi rozumíte...

Vrátili jsme se domů. Já naprosto spokojená, psi v klidu. Nastal čas krmení. Doplnila jsem vodu, rozdala misky se žrádlem a klidným hlasem jim popřála dobrou chuť. Jen co se otočím, slyším divoké řachtání. „No do pytle,” vypadlo ze mě nahlas. Hank začal i s miskou jezdit po celém obvodu kuchyně a nemohl ji zastavit. „Tady něco nehraje,” blesklo mi. Hankovi při ukázce „jak na krmení” miska neklouzala a ten vyvýšený stojánek na misky má taky určitě nějaký důvod. Že já jsem ty misky vyměnila?! Pavla mě určitě zabije… Modlila jsem se, ať je jejich večeře stejná a nepotřebují rozdílné krmení. Modlila jsem se, ať se nepokadí dřív než odejdu. Po modlitbě odešla a slíbila, že se za pár hodin vidíme znova na poslední večerní venčení.

Pátek večer:

To už jsem šla suverénně. Opět jsem během jedné vteřiny provedla hned u dveří všechny chvaty a modlitby a šla připravená na to, že jdeme v pěti venčit. V noci se nic zaplať Pánu Bohu nestalo. Psy jsem prosila, ať se jim do rána neudělá zle z těch přehozených misek a kočkám říkala, ať na mě tak blbě nečumí, že já taky na ně vidím i v noci! No nic, tak vyčůrat, pomodlit a spát, ráno se uvidíme. Tentokrát dostali všichni pohlazení a pusu.

Sobota ráno:

Suverénněji jsem už přijít nemohla. Otevřu a… celá chodba počůraná?! Všichni psi a kočky se v tom procházeli. Super. Hank dostala povel sedni a Pepper (pozn. paničky - pro greyhoundy je fyzicky nemožné se posadit) s kočkama vypadněte. Panička nenachystala mop, jak slibovala, tak jsem zaimprovizovala hadr a šlo se na procházku. Hankovi jsem už zkušeně zacpala tlamu tenisákem, což mi bylo vylíčeno jako nejlepší prevence toho, že mi neskočí po vodítku a nebude se ho snažit sežrat, aby se dostal z mých spárů.

Vyšli jsme na dvorek a vyplnila se má (a asi i paniččina) noční můra. Hank si samou radostí odpálil svůj venčící tenisák do zimní zahrady/pracovní dílny naproti! „Hanku! To nemyslíš vážně! Co mám teď dělat?!” Hankův pohled byl jasný: „Co? Ty? A co mám dělat já? Nikam bez míčku nejdu!” Nevím, kdo z nás dvou byl v tu chvíli zoufalejší. Když na mě ale hodil pohled, kterým mě vyloženě prosil o pomoc, nešlo odolat. Přehrabovala jsem se v nářadí a bednách, ale marně. Na Hankovy otázky: „Tak co? Už ho máš?” jsem bohužel musela odpovídat záporně. Do toho začala přešlapovat Pepper, která vypadala, že co nevidět splaví celý dvorek. “Ach jo, Hanku, je mi líto, musíme jít,” povzdechla jsem.

Měla jsem pocit, že potom, co jsem míček, i když marně, tak dlouho hledala a i nakonec i bez něj vyrazila ven, jsem dala najevo, že se nebojím. A díky tomu míček, který byl podle jeho paničky bezpodmínečnou součástí venčení, nakonec Hank mít ani nemusel. Na znamení souhlasu mě Hank olízl. A to pro mě byla ta největší výhra.

Procházka byla nejhezčí. Došlo mi navíc, že nic nemusí být tak horké, jak si to v představách malujeme. A víte co? Už se nemůžu dočkat dalšího hlídání!